kapitola 1
Horselover Fat se začal nervově hroutit v den, kdy mu zavolala Gloria, jestli nemá nembutal. Zeptal se jí, na co ho chce, a ona řekla, že se chystá zabít. Obvolává všechny známé. Už sehnala padesát tablet, ale potřebuje ještě třicet, aby měla jistotu.
Nembutal vlastně ani neměl. Neměl žádný prášek na spaní. Nebral je. Užíval léky na povzbuzení. Dát Glorii prášky, aby se zabila, tedy nebylo v jeho silách. A stejně by to neudělal, ani kdyby mohl.
„Mám deset pilulí,“ odpověděl, protože kdyby řekl pravdu, zavěsila by.
„Zajedu k tobě,“ odvětila Gloria klidným vyrovnaným hlasem, stejně, jako když si říkala o prášky.
Tehdy mu došlo, že neprosí o pomoc. Opravdu chce umřít. Zbláznila se. Kdyby byla při smyslech, uvědomovala by si, že musí svůj cíl tajit, protože takhle z něj dělá komplice. Aby přivolil, musel by jí přát smrt. A k tomu neměl důvod on ani nikdo jiný. Gloria byla laskavá a slušná, ale přeháněla to s tripem. Bylo jasné, že se za těch šest měsíců, co o ní neslyšel, úplně zhuntovala.
„Cos celou tu dobu dělala?“ zeptal se jí Fat.
„Byla jsem v San Francisku v nemocnici Mount Zion. Zkusila jsem se zabít a matka mě tam strčila. Před týdnem mě pustili.“
„Vyléčili tě?“
„Jo.“
Tehdy začal Fat bláznit. Sice to nevěděl, ale právě se nechal zatáhnout do příšerné psychologické hry. Nebylo z ní úniku. Gloria Knudsonová ho zničila stejně jako vlastní mozek. Podobnými telefonáty nejspíš zničila ještě šest nebo sedm lidí, taky blízkých přátel, kteří ji měli rádi. Nepochybně zničila i své rodiče. V jejím rozumném tónu Fat slyšel harfy nihilismu, brnkání nicoty. Nemluvil s člověkem; na druhém konci drátu byla jen nervová smyčka reflexů.
Tehdy také nevěděl, že za určitých okolností představuje šílenství přiměřenou reakci na skutečnost. Když vyslechl Glorii, nakazil se. Byla to čínská pastička na prsty, která se utahuje tím silněji, čím víc se snažíte vyprostit.
„Kde jseš?“ zeptal se.
„V Modestu. U našich.“
Z okresu Marin, kde Fat bydlel, to bylo několik hodin jízdy. K takové cestě by ho přimělo máloco. I to ukazovalo, jak je nepříčetná: tři hodiny tam a tři zpátky kvůli deseti nembutalům. Proč to rovnou někam nenaboří? Gloria své iracionální rozhodnutí nedokázala uskutečnit racionálně. Díky ti, Time Leary, pomyslel si Fat. Tobě a tvé chvále drog, které otevírají vědomí.
Fat nevěděl, že stojí na hraně. Psal se rok 1971. Ve dvaasedmdesátém se bude ve Vancouveru v Britské Kolumbii, osamělý a vyděšený v úplně cizím městě, také pokoušet o sebevraždu. Toho poznání byl ale teď milosrdně ušetřen. Chtěl jen vylákat Glorii do Marin, aby jí mohl pomoct. Bůh nás ve své veliké milosti udržuje věčně nevědomé. Roku 1976 si Horselover Fat, šílený smutkem, podřeže žíly (pokus ve Vancouveru nevyšel), spolkne čtyřicet devět tablet silného digoxinu, pustí si v zavřené garáži motor, a stejně mu to nevyjde. Tělo má schopnosti duchu skryté, Gloriin duch ale tělo dokonale ovládal; byla racionálně šílená.
Šílenství lze většinou ztotožnit s úchylkami a předváděním. Člověk si narazí na hlavu kastrol, omotá ručník kolem pasu, nabarví se načerveno a jde ven. Gloria byla úplně klidná, zdvořilá a slušná. Ve starém Římě nebo v Japonsku by si jí nikdo nevšiml. Auto zřejmě neřídí o nic hůř než dřív. Zastaví na každém semaforu a nepřekročí povolenou rychlost. Cestou pro deset nembutalů.
Horselover Fat jsem já, a tohle píšu ve třetí osobě, abych získal objektivní odstup. Glorii Knudsonovou jsem nemiloval, ale měl jsem ji rád. V Berkeley pořádala s manželem večírky na
úrovni a mě se ženou pokaždé pozvali. Gloria trávila celé hodiny nad chlebíčky, podávala různá vína, krásně se oblékala a s pískovými vlasy nakrátko vypadala k zulíbání. Horselover Fat pro ni ale neměl jediný nembutal a Gloria za týden vyskočila z okna v desátém patře budovy Synanonu v Oaklandu, rozsekala se o chodník na MacArthurově bulváru a Horselover Fat se dál pomalu a nenápadně propadal do zoufalství a nemoci, do toho chaosu, který podle astrofyziků čeká celý vesmír. Fat předběhl dobu, předběhl kosmos. Nakonec zapomněl, co ho postrčilo na šikmou plochu entropie; Bůh nám milosrdně zastírá minulost stejně jako budoucnost. Dva měsíce poté, co se dozvěděl o Gloriině sebevraždě, jen plakal a díval se na televizi a kouřil spoustu trávy. I jeho mozek už to balil, ale o tom Fat nevěděl. Veliká je milost Boží.
Duševní choroba Fatovi o rok dřív vzala manželku. Bylo to jako mor. Nikdo nevěděl, za jaký díl můžou drogy. Ta doba – 1960 až 1970 – byla v celé Americe, a nejvíc kolem Sanfranciského zálivu v severní Kalifornii, totálně pošahaná. Nerad vám beru iluze, ale je to tak. Elegantní cizí slova a vyumělkované teorie na tom nic nezmění. Úřady se zcvokly stejně jako ti, které honily. Chtěly odstranit všechny, kdo nevypadali jako klony establišmentu. Na Fata policajti cenili zuby jako hladoví psi. Když odváželi černou marxistku Angelu Davisovou z Marinského okresního vězení, rozebraly úřady celý obecní dům, aby zmátly radikály, kteří by třeba chtěli dělat potíže. Výtahy nejezdily, na dveřích se objevily zavádějící cedulky, okresní prokurátor se ukryl. Fat to všechno viděl. Toho dne šel do městské knihovny vrátit vypůjčenou knížku. U bezpečnostního rámu za vchodem mu dva policajti roztrhali knihu i všechny papíry, které měl u sebe. Byl z toho perplex. Byl perplex celý den. V bufetu dohlížel ozbrojený policista, jak lidé jedí. Fat jel domů taxíkem, protože vlastního auta se bál, a celou cestu přemýšlel, jestli se zcvoknul. Zcvoknul, jo, ale všichni ostatní taky.
Povoláním jsem spisovatel sci-fi . Živí mě výmysly. Můj život je výmysl. Gloria Knudsonová teď ale leží v bedně v Modestu, stát Kalifornie. V albu mám fotku jejích smutečních věnců. Je barevná, aby bylo vidět, jak jsou krásné. V pozadí parkuje volkswagen. Do něj se sápu uprostřed obřadu. Víc už nesnesu.
Po obřadu nad hrobem jsem s jejím bývalým manželem Bobem a jejich uplakaným společným kamarádem poobědval nedaleko modestského hřbitova v drahé restauraci. Servírka nás posadila dozadu, protože jsme všichni tři vypadali jako hippies, i když jsme měli oblek a kravatu. Bylo nám to fuk. Nevzpomínám si, o čem jsme se bavili. Večer předtím jsme s Bobem – tedy Horselover Fat s Bobem – jeli do Oaklandu na film Patton. Krátce před obřadem se Bob seznámil s Gloriinými rodiči. Stejně jako k zesnulé dceři se k němu chovali nanejvýš zdvořile. Gloriini přátelé stáli v kýčovitém obývacím pokoji v rančerském stylu a vzpomínali na tu, která je spojovala. Paní Knudsonová měla samozřejmě přehnaný makeup; když někdo umře, ženy to vždycky přeženou s líčením. Fat hladil pozůstalého kocoura, Předsedu Maa. Vzpomínal na pár dní, které u něj Gloria zůstala, když si přijela pro lživě přislíbené nembutaly. Jeho přiznání tehdy vzala klidně, dokonce neutrálně. Když se chystáte umřít, maličkosti vás nerozhodí.
„Už jsem je spolkl,“ přidal Fat další lež.
Rozhodli se zajet na pláž, na dlouhatánskou oceánskou pláž kolem poloostrova Point Reyes. Jeli Gloriiným volkswagenem, Gloria řídila (ani ho nenapadlo, že by mohla z náhlého popudu zrušit jeho, sebe i auto); za hodinu spolu seděli na písku a kouřili trávu.
Fat chtěl ze všeho nejvíc vědět, proč se chce Gloria zabít.
Gloria na sobě měla seprané džíny a tričko s potměšilým obličejem Micka Jaggera. Protože byl písek příjemný, zula se. Fat si všiml, že má růžově nalakované nehty na nohou, dokonale upravené. Pomyslel si, že umřela tak, jak žila.
„Ukradli mi konto v bance,“ řekla Gloria.
Z jejího střízlivého, jasného vyprávění mu za chvíli došlo, že nikdo nic takového neprovedl. Gloria mu předestřela prostě vystavěné panorama naprostého a zarytého šílenství. Veškeré podrobnosti do něj vložila s přesností zubařských nástrojů. V jejím vyprávění nebylo jediné hluché místo. Nenašel v něm jedinou chybu, samozřejmě kromě základní premisy, totiž že ji všichni nenávidí, chtějí ji zničit, a ona že za nic nestojí. Za řeči se začala ztrácet. Sledoval, jak mizí, a podivoval se. Gloria se odměřeným líčením slovo za slovem vymazávala ze světa. Rozum tady sloužil… nebytí, pojmenoval to Fat. Její mozek se proměnil v jednu velikou, dokonalou gumu. Zbývala z ní už jen slupka, tedy neobydlená mrtvola.
Už je mrtvá, uvědomil si toho dne na pláži.
Když vykouřili všechnu trávu, prošli se po pláži a povídali si o chaluhách a jak velké jsou vlny. Nad nimi skřehotali racci a míhali se jako létající talíře. Tu a tam sedělo nebo šlo pár lidí, ale jinak byla pláž opuštěná. V moři bylo vidět spodní proudy. Fat nedokázal za živého boha pochopit, proč Gloria prostě neodejde do příboje. Nedokázal myslet jako ona. Dokázala myslet jen na nembutal, který potřebovala, nebo si to alespoň namlouvala.
„Od Grateful Dead mám nejradši desku Workingman‘s Dead,“
zmínila mimo jiné. „Ale neměli by obhajovat braní kokainu. Rock poslouchá spousta dětí.“
„Oni ho neobhajují. Ta písnička je o člověku, který ho bere. A kokain ho zabije, nepřímo, protože nabourá s vlakem.“
„Ale já jsem proto začala s drogama,“ odtušila Gloria.
„Kvůli Grateful Dead?“
„Kvůli tomu,“ prohlásila Gloria, „že mě do toho všichni cpali. Už mě nebaví dělat, co po mně chtějí ostatní.“
„Nezabíjej se,“ řekl Fat. „Nastěhuj se ke mně. Jsem sám. Mám tě rád. Zkus to aspoň na čas. S kamarádama tě odstěhujeme. Můžeme toho spolu spoustu podniknout, jezdit na výlety, jako dneska na pláž. Není tady hezky?“
Na to Gloria nic neřekla.
„Fakt by mě to zničilo,“ pokračoval Fat. „Nadosmrti, kdybys to skoncovala.“ Jak si později uvědomil, v té větě jí podsunul všechny nesprávné důvody, proč žít. Žila by, aby vyhověla ostatním. Kdyby nad tím přemýšlel léta, horší důvod by nevymyslel. To už je lepší na ni shodit dodávku. Proto na linkách psychologické pomoci nesedí žádní pitomci; Fat to pochopil až později ve Vancouveru, když sám na pokraji sebevraždy zavolal do Krizového centra Britské Kolumbie a dostalo se mu odborné pomoci. Mezi ní a tím, co tehdy řekl Glorii, nebyla žádná souvislost.
Gloria si vydloubla z paty oblázek a řekla: „Chtěla bych dneska přespat u tebe.“
Fat nedokázal nepomyslet na sex.
„Pěkně v paku,“ odtušil tak, jak byl tehdy zvyklý. V undergroundu se používala spousta hlášek, které neznamenaly skoro nic. Fat je často spojoval dohromady. Právě teď se nechal vlastní tělesností přesvědčit, že kamarádce zachránil život. Už tak pochybná soudnost dosáhla nevídaných nížin prozíravosti. Na vážkách byla existence dobrého člověka, váhy držel Fat, ale v té chvíli myslel jen na to, jak si vrzne. „To mi hoví,“ mlel dál cestou po pláži. „V klídku.“
Za pár dní byla mrtvá. Tu noc přespali spolu, oblečení; nemilovali se. Nazítří odpoledne Gloria odjela, údajně k rodičům do Modesta pro svoje věci. To ji viděl naposledy. Několik dní čekal, že se ukáže, a pak mu jednou večer zavolal její bývalý manžel Bob.
„Kde jseš?“ zeptal se Bob.
Fata otázka zaskočila; byl doma, telefon měl v kuchyni, Bob mluvil klidně. „Jsem tady,“ odpověděl Fat.
„Gloria se dneska zabila,“ řekl Bob.
*
Mám fotografi i Glorie s Předsedou Maem v náručí; Gloria klečí, usmívá se a oči jí září. Předseda Mao se snaží vyprostit. Po jejich levici je vidět kousek vánočního stromku. Zezadu napsala paní Knudsonová drobným písmem:
Jak jsme ji nutili k vděku za svou lásku.
Nezjistil jsem, jestli to paní Knudsonová napsala, než se Gloria zabila, nebo potom. Knudsonovi mi fotografi i poslali – poslali ji Horseloveru Fatovi – měsíc po Gloriině pohřbu. Fat je předtím písemně poprosil o její podobenku. Napřed požádal Boba, ale ten odsekl: „Na co chceš Gloriinu fotku?“ Fat neuměl odpovědět. Když mě pak přiměl, abych tohle začal sepisovat, zeptal se mě, proč se podle mého názoru Bob tak rozčílil. Nevím. Je mi to jedno. Třeba věděl, že Gloria přespala u Fata, a žárlil. Fat o Bobovi říkal, že je schizofrenní; tvrdil, že to má od něj osobně. Schizofrenik má rozpojené myšlenky a dojmy; trpí „zploštěním citů“. Schizofrenik nemá důvod o tom nemluvit. Na druhou stranu se ale Bob po smutečním obřadu sehnul nad rakev a položil na ni růži. Přibližně tehdy se Fat odplížil do dodávky. Co je přiměřenější reakce? Zalézt do auta a tam o samotě plakat jako Fat, nebo položit růži jako bývalý manžel, nic neříkat, nedávat nic najevo, ale konat… Fat k pohřbu přispěl jen kyticí, kterou koupil na poslední chvíli cestou do Modesta. Dal ji paní Knudsonové, a té se líbila. Květiny vybíral Bob.
Po pohřbu, v lepší restauraci, kde je servírka posadila z dohledu, se Fat zeptal Boba, co Gloria dělala v Synanonu, když měla balit své věci a stěhovat se k němu do Marin.
„Carmina ji přemluvila, ať jde do Synanonu,“ odpověděl Bob. Carmina byla paní Knudsonová. „Protože v minulosti brala drogy.“
Timothy, třetí u stolu, dodal: „Moc jí tam teda nepomohli.“
V Synanonu se do Glorie pustili, sotva překročila práh. Kdosi před ní schválně poznamenal, jak je šeredná, ještě než se dostala na recepci. Další jí oznámil, že vypadá, jako by jí ve vlasech nocovaly krysy. Gloria byla na své kudrnaté vlasy háklivá. Chtěla je nosit dlouhé jako ostatní. Co jí chtěl sdělit třetí chovanec, je diskutabilní, protože Gloria mezitím vyšla do desátého patra.
„Tak to v Synanonu chodí?“ zeptal se Fat.
„Je to technika na zlomení osobnosti. Fašistická terapie, která člověka obrátí ven ze sebe, aby byl závislý na skupině.
Pak můžou vytvořit novou osobnost, která není závislá na drogách.“
„To jim nedošlo, že má sebevražedný sklony?“ divil se Timothy.
„Věděli to,“ odvětil Bob. „Předtím jim volala; znali její jméno i problémy.“
„Mluvil jsi s nimi, když umřela?“ zeptal se Fat.
„Zavolal jsem tam, vyžádal jsem si někoho z vedení a řekl jsem mu, že mi zabili ženu, a ten člověk povídá, ať jim tam přijedu vysvětlit, jak se jedná se sebevrahy. Pěkně se rozparádil. Bylo mi ho líto.“
Když to Fat slyšel, řekl si, že to ani Bob nemá v hlavě v pořádku. Bobovi bylo líto Synanonu. Bob se zcvokl. Všichni se zcvokli, včetně Carminy Knudsonové. V severní Kalifornii nezůstal jediný příčetný člověk. Byl nejvyšší čas odtáhnout. Fat chroustal salát a vymýšlel, kam se odstěhuje. Za hranice. Uteče do Kanady jako odpírači vojenské služby. Osobně znal deset kluků, kteří raději proklouzli do Kanady, než by bojovali ve Vietnamu. Ve Vancouveru může narazit na půl tuctu známých. O Vancouveru se říkalo, že patří mezi nejkrásnější města na světě. Podobně jako San Francisco je to důležitý přístav. Může tam začít znovu a minulost pustit z hlavy.
Jak se tak hrabal v salátu, vzpomněl si, že když mu Bob telefonoval, neřekl: „Gloria se zabila“, ale: „Gloria se dneska zabila“, jako by bylo jasné, že to jednou udělá. Snad za to mohl právě tenhle předpoklad. Glorii měřili čas, jako by psala písemku z matematiky. Kdo to vlastně neměl v hlavě v pořádku? Gloria, nebo on (nejspíš on), nebo její exmanžel, anebo všichni, celá Sanfranciská zátoka, šílení ne tak, jak se to říká, ale skutečně, psychiatricky šílení? Připomínám, že na počátku psychózy si postižený často připadá jako psychotik. Zase jedna čínská pastička na prsty. Jakmile na to začnete myslet, spadnete do toho. Přemýšlením o šílenství se Horselover Fat postupně propadl do šílenství.
Škoda, že jsem mu nedovedl pomoct.
