kapitola 1
Vážení zákazníci, přišel čas velkých úklidů a my vyprodáváme všechny naše nehlučné elektrické ubiky za směšné peníze. Ano, rozprášíme celé skladové zásoby. A nezapomeňte: ubiky od nás lze používat výhradně dle návodu!
„Pane Runcitere? Omlouvám se, že vás ruším.“ Technik, který měl noční službu v mapovně, si nervózně odkašlal a díval se, jak obrazovku vidfonu zaplňuje masivní a neforemná hlava Glena Runcitera. „Dostali jsme od jednoho z našich inertů zprávu. Když dovolíte...“ Hrabal se v rozházené kupce nahrávek ze záznamového přístroje, který shromažďoval příchozí zprávy. „Hlásila to naše slečna Dornová; možná si pamatujete, že ho sledovala do Green River, do Utahu, protože tam…“
„Kdože?“ zakrákal ospale Runciter. „Nemůžu nosit pořád v hlavě, který inert sleduje jakého telepata nebo prekoga.“ Uhladil si rukou pocuchané chomáče šedivých vlasů podobných drátům. „Všechno to přeskočte a rovnou mi řekněte, který z Hollisových lidí se zase ztratil.“
„S. Dolek Chlebomel,“ řekl technik.
„Cože? Chlebomel zmizel? Vy mě taháte za nos.“
„Netahám,“ ujistil jej technik. „Edie Dornová a dva další inerti ho sledovali až do motelu, který se jmenuje Pouta polymorfních erotických zážitků. Jde o šedesátipokojový suterénní podnik, kam chodí obchodníci a jejich děvky, když nechtějí nikam za zábavou. Podle Edie a jejích kolegů nebyl aktivní, ale čistě pro jistotu jsme tam poslali jednoho z našich telepatů, pana G. G. Ashwooda, aby ho načítal. Ashwood našel kolem Chlebomelova mozku zmatkové pole, a tak nemohl nic dělat; vrátil se proto do Kansasu, do Topeky, a tam teď zvažuje další možnosti postupu.“
Runciter, už probuzenější, si zapálil cigaretu. Pak si podepřel bradu dlaní, strnule seděl, tvářil se zachmuřeně a nad skenerem na jeho konci dvoukanálového okruhu stoupal kouř. „A víte určitě, že ten telep byl Chlebomel? Nikdo prý neví, jak vypadá. Určitě používá každý měsíc jinou fyziognomickou šablonu. Co jeho pole?“
„Požádali jsme Joea Chipa, aby tam jel a provedl v motelu Pouta polymorfních erotických zážitků zkoušky na maximální a minimální velikost generovaného pole. Chip tvrdí, že naměřil 68,2 jednotek telepatické aury, což dokáže vyvinout ze všech známých telepatů jedině Chlebomel. Takže jsme tam zapíchli na mapu Chlebomelovu identifikační vlaječku,“ uzavřel technik. „A teď je pryč.“
„A dívali jste se na zem? Za mapu?“
„Zmizel v elektronickém smyslu. Člověk, kterého ta vlaječka znázorňuje, už není na Zemi, a pokud jsme s to říct, ani na některé z mimozemských kolonií.“
„Poradím se s nebožkou ženou,“ rozhodl se Runciter.
„Máme půlku noci. Teď mají v moratoriích zavřeno.“
„Ve Švýcarsku ne,“ namítl Runciter a zašklebil se, jako kdyby mu do hrdla stoupla nějaká odpudivá noční tělesná tekutina. „Nashle.“ A zavěsil.
Herbert Schönheit von Vogelsang chodil jako majitel Moratoria milovaných bratří do práce samozřejmě vždy dříve než zaměstnanci. I dnes se vymrzlá budova, kde se zvuky daleko rozléhaly, sotva začala probouzet, ale přesto už v recepci čekal ustaraně se tvářící duchovní s téměř neprůhlednými brýlemi, v blejzru s mourovatým vzorem a se špičatýma žlutýma botama. V ruce svíral uškubnutý tiket. Podle všeho měl volno a rozhodl se navštívit příbuzného. Den vzkříšení – oficiální svátek, kdy se uctívají semivitálové – byl na spadnutí; brzy tu začne být nacpáno.
„Prosím, pane?“ oslovil jej Herbert s přívětivým úsměvem. „Dejte mi tiket, vyřídím to osobně.“
„Jde o starší dámu,“ vykládal zákazník. „Je jí kolem osmdesátky, je velice maličká a scvrklá. Moje babička.“
„Okamžíček.“ Herbert zašel dozadu k ledárnám a vyhledal číslo 3054039-B.
Zjistil, kde se zákaznice nachází, a pak si ještě prohlédl připojený skladový list. Zbývalo jí už jenom patnáct dnů položivota. To není moc, napadlo ho; mechanicky vmáčkl do průhledné umělohmotné rakve přenosný protofázonový zesilovač, naladil jej a na příslušné frekvenci hledal sluchem známky cefalické aktivity.
„A pak si Tillie podvrtla kotník,“ ozvalo se tichounce z reproduktoru, „a my jsme si mysleli, že se jí to snad nikdy nezahojí. Chovala se tak hrozně nesvědomitě a hned vám na to chtěla chodit a...“
Spokojeně zesilovač odpojil a našel si jednoho z odborově organizovaných zaměstnanců, který dotlačí 3054039-B na vozíku do hovorny: Tam si se starou paní bude moct popovídat zákazník.
„Prověřil jste její funkce, že?“ ujišťoval se zákazník a platil za návštěvu v postkreditech.
„Osobně,“ odpověděl Herbert. „Všechno je v nejlepším pořádku.“ Stiskl letmo několik spínačů a pak poodstoupil. „Přeji vám pěkný Den vzkříšení, pane.“
„Děkuji.“ Zákazník se usadil tváří k rakvi, která byla od podchlazení celá zapařená; přitiskl si ke spánku sluchátko a promluvil pevným hlasem do mikrofonu. „Floro, slyšíš mě? Já mám dojem, že tě už slyším. Floro?“
Až umřu, říkal si Herbert Schönheit von Vogelsang, asi dám dědicům do poslední vůle podmínku, že mě smějí oživovat jenom jeden den za století. Tak budu moct sledovat osudy celého lidstva. S tím by ale dědicové měli poměrně značné provozní náklady – a on věděl, co to znamená. Dřív nebo později by se vzepřeli, vytáhli by jeho tělo z ledárny a pak – Bože chraň! – pohřbili.
„Pohřeb je barbarství,“ ucedil Herbert nahlas. „Poukazuje na primitivní původ naší kultury.“
„Jistě, pane,“ souhlasila sekretářka, ani nezvedla hlavu od psacího stroje.
V hovorně teď už v zahloubaném klidu rozmlouvalo se svými semivitálními příbuznými několik zákazníků, kteří se každý se svou rakví usadili kus od těch ostatních. Na ty věrné, kteří přicházeli tak pravidelně a uctivě, byl vskutku pěkný pohled. Přinášeli vzkazy, zprávy o tom, co se děje ve vnějším světě, povzbuzovali své drahé a nerudné položivé v jejich chvilkách mozkové aktivity. A platili za to Herbertovi Schönheitovi von Vogelsang. Mít moratorium bylo výnosné.
„Připadá mi, jako kdyby táta trošku slábnul,“ dovolal se Herbertovy pozornosti jeden mladík. „Tak mě napadlo, jestli byste neměl chvilku a nemrknul se na něj. Byl bych vám fakt moc vděčnej.“
„Jistě,“ kývl Herbert a doprovodil zákazníka přes hovornu k jeho zesnulému příbuznému. Podle skladového listu zbývalo jen několik dnů; tím se ovšem vysvětlovala snížená kvalita mozkové činnosti. Ale prosím... Přidal protofázonovému zesilovači na výkonu a semivitálův hlas začal znít ve sluchátku maličko zvučněji. Ten je skoro na konci, pomyslel si Herbert. Bylo mu vcelku jasné, že syn prostě údaje na skladovém listu vidět nechce, nepřeje si vědět, že možnost stýkat se s otcem se zmenšuje, až skončí. Proto nic neřekl; jen zase odešel a zanechal syna v hovoru s otcem. Proč mu říkat, že to je nejspíš naposledy, co sem za ním přišel? Stejně mu to brzy dojde samotnému.
U nákladové rampy v zadní části moratoria se objevil náklaďák. Vyskočil z něj dva muži v důvěrně známých bledě modrých uniformách. Atlas Interplan, dodávková a skladová služba. Herbert je dobře znal; asi přivezli nějakého dalšího semivitála, který před nedávnem zesnul, anebo si přijeli pro nějakého prošlého. Beze spěchu se k nim vydal, že na ně dohlédne, jenže v tu chvíli jej zavolala sekretářka. „Herr Schönheit von Vogelsang? Promiňte, že vás ruším, když přemýšlíte, ale jeden zákazník si přeje, abyste byl při oživování jeho příbuzného.“ Další větu pak řekla obzvlášť procítěně. „A jde o pana Glena Runcitera, který sem přiletěl až ze Severoamerické konfederace.“
A už se k němu svižnou a čilou chůzí blížil postarší vysoký muž s velikýma rukama. Na sobě měl omyvatelný vícebarevný dakronový oblek, pletenou šerpu kolem pasu a ručně barvený nákrčník z fáčoviny. Hlavu měl velikou, jako mívají kocouři, nakláněl ji dopředu a pozorně se rozhlížel mírně vyboulenýma, kulatýma, vlídnýma a velice ostražitýma očima. Runciter nasadil zručně úsměv na přivítanou, jako by si Herberta velice pozorně všímal, ale pak téměř okamžitě prošel kolem něj, jako kdyby už už musel přejít k naléhavým budoucím záležitostem. „Jak se má Ella?“ zahromoval – znělo to, jako kdyby jeho hlas byl elektronicky zesílený. „Můžete mi ji nahodit, ať si popovídáme? Je jí jenom dvacet; měla by být v lepší kondici než my dva dohromady.“ Zasmál se, ale působilo to uměle – vždycky se usmíval a vždycky se smál a vždycky spíš hromoval než mluvil, ale uvnitř si nevšímal ničeho a na ničem mu nezáleželo; to jen jeho tělo se smálo a kývalo a tisklo druhým ruce. Jeho mozku se nic nedotklo, ten byl pořád v dálavách; nadneseně, ale nijak nepříjemně hnal Herberta s sebou a dlouhatánskými kroky se řítil mezi mrazicí boxy, v nichž leželi semivitálové – včetně jeho ženy.
„Nějakou dobu jste nás nenavštívil, pane Runcitere,“ prohlásil Herbert; nedokázal si vzpomenout na údaje ze skladového listu paní Runciterové, nevěděl, kolik položivota ještě má.
Runciter dál tiskl velikou plochou tlapu Herbertovi na rameno, aby s ním pan majitel udržel krok. „Nastala důležitá chvilka, von Vogelsangu,“ prohlásil. „Já a moji společníci jsme se pustili do obchodního projektu, který překonává veškeré rozumové chápání. Nejsem oprávněn ještě cokoli prozrazovat, ale soudíme, že stav událostí je hrozivý, nikoli ovšem beznadějný. Není třeba si zoufat – to v žádném případě. Kde je Ella?“ Zastavil se a spěšně se rozhlédl.
„Přivezu vám ji z regálu do hovorny,“ nabídl se Herbert; sem do skladu by zákazníci vůbec neměli chodit. „Máte tiket s číslem, pane Runcitere?“
„Proboha, nemám,“ zděsil se Runciter. „To jsou už měsíce, co jsem to ztratil. Ale vy přece víte, kde moje žena je; vy ji najdete. Ella Runciterová, kolem dvacítky. Hnědé vlasy, hnědé oči.“ Netrpělivě se rozhlédl. „Kam jste strčili tu hovornu? Bývala jinde, vždycky jsem ji našel.“
„Ukažte panu Runciterovi hovornu,“ nakázal Herbert jednomu ze svých zaměstnanců, který se sem přimotal, protože ho zajímalo, jak vypadá světově proslulý majitel antipsionické ochranky.
Runciter nahlédl se znechuceným výrazem do hovorny. „Je tam plno. Tam si s Ellou povídat nemůžu.“ Vydal se zase za Herbertem, který musel jít hledat číslo do kartotéky. „Pane von Vogelsang,“ oslovil jej, chmátl po něm a znovu mu sevřel velkou tlapou rameno. Herbert cítil váhu jeho paže a bylo mu jasné, že se nechá ke všemu snadno přesvědčit. „Nemáte tu soukromější sanctum sanctorum, pro důvěrné rozhovory? Musím si se svou paní popovídat o věci, kterou firma Runciter a společníci ještě není odhodlána světu prozradit.“
Herbert se nechal okouzlit naléhavostí Runciterova hlasu a silou jeho osobnosti – najednou slyšel sám sebe, jak šeptá: „Zavezu vám paní Runciterovou do jedné z kanceláří, pane.“ Přemýšlel, co se to stalo, jaký tlak přinutil Runcitera, aby opustil svůj pašalík, aby vykonal tuhle opožděnou pouť do Moratoria milovaných bratří a nahodil – jak sám poněkud hrubě řekl – svou položivou choť. Určitě nějaká obchodní krize, spekuloval. V televizi a v hominfech poslední dobou běžely agresivní a nenávistné reklamy různých antipsionických opatrnostních firem. Chraňte si své soukromí, hlomozila antireklama každou chvíli ze všech médií. Nenalaďuje se na vás někdo cizí? Jste opravdu sami? A to šlo jenom o telepaty... k tomu ještě ty hnusné starosti s prekogy. Nepředvídá vaše skutky někdo, koho ani neznáte? A s kým byste se ani seznámit nechtěli a koho byste nepozvali k sobě domů? Skoncujte s obavami; když kontaktujete nejbližší opatrnostní firmu, nejdřív ze všeho se dozvíte, jestli jste se opravdu stali terčem nelegálních vpádů do soukromí, a pak, dle vašich pokynů, firma tyto vpády anuluje – to vše za příznivou cenu.
„Opatrnostní firmy.“ Ten výraz se mu líbil; je takový důstojný a akurátní. Znal to z osobní zkušenosti; před dvěma lety se na personál jeho moratoria napíchl telepat, i když on jaktěživ nezjistil, co ho k tomu vedlo. Asi se chtěl dostat k důvěrným rozhovorům mezi semivitály a jejich návštěvníky; snad šlo o některého konkrétního položivého – každopádně průzkumník jedné z těch antipsionických firem zachytil telepatické pole a jeho na to upozornili. Podepsal smlouvu a pak mu poslali antitelepata, který se usadil v areálu moratoria. Telepata sice nelokalizovali, ale účinky jeho působení anulovali, přesně jak slibovaly reklamy v televizi. A poražený telepat si nakonec odtáhl po svých. Moratorium bylo odpsionizované – a aby bylo jisté, že takovým už zůstane, opatrnostní antipsionická firma prováděla jednou za měsíc rutinní kontrolu podniku.
„Vřelé díky, pane von Vogelsang,“ odtušil Runciter a šel za Herbertem skrze jednu kancelář, kde pracovali zaměstnanci, do jiné, prázdné, kde to páchlo špínou a zbytečně skladovanými mikrodokumenty.
Samozřejmě, dumal si dál Herbert, na to, že tu máme telepata, jsem měl jenom jejich slovo; ukázali mi nějaký graf, co pořídili, že to je prý důkaz. Ale možná ho i zfalšovali a pořídili ho někde v těch svých laboratořích. A zrovna tak jenom jejich slovo jsem měl na to, že telepat odešel; přišel, odešel – a já zaplatil dva tisíce postkreditů. Nejsou ony tyhle opatrnostní firmy vlastně něco jako gangsteři, co požadují výpalné? Netvrdí někdy, že je potřeba jejich služeb, ačkoli tomu tak vůbec není?
Celý zadumaný zase vyrazil ke kartotéce. Tentokrát za ním Runciter nešel; jen se hřmotně poflakoval po podniku a potom se snažil vtěsnat humpolácké tělo na nevelkou židli. Vzdychl si – a Herbert najednou měl pocit, že to staré chlapisko je i přes obvyklé energické chování unavené.
Herbert usoudil, že jak se jednou člověk dostane do těchhle kruhů, musí se chovat určitým způsobem – musí působit nadlidsky a dávat najevo méně lidských slabostí. Runciter má v sobě nejspíš pěkných pár umorgů, tedy umělých orgánů, které jsou naroubovány do jeho fyziologických ústrojí místo těch pravých, původních, co selhaly. Lékařská věda, dohadoval se, poskytuje materiální zázemí a zbytek zařídí autorita Runciterova mozku. To bych rád věděl, kolik mu je, přemítal. Podle vzhledu se to už dneska říct nedá, zvlášť u lidí po devadesátce.
„Slečno Beasonová,“ poručil sekretářce, „nechte najít paní Ellu Runciterovou a číslo mi pak přineste. Potom ať ji odvezou do kanceláře 2-A.“ Sedl si proti ní a dal si honem dva ždibce Knížecího prášku od firmy Fribourg & Treyer. Slečna Beasonová se pustila do poměrně jednoduché práce s pátráním po čísle manželky Glena Runcitera.
