kapitola 4
V recepci Veteránské nemocnice Jamese Riddlea na Základně č. III na Ganymedu smekl Leo Bulero svůj drahý, ručně vyrobený klobouk před dívkou v nažehlených bílých šatech a řekl: „Přišel jsem navštívit jednoho z vašich pacientů, pana Elda Trenta.“
„Je mi líto, pane…“ začala slečna, ale Leo ji okamžitě přerušil: „Řekni mu, že je tu Leo Bulero. Rozumíš? Leo Bulero.“ Vedle její ruky postřehl seznam a v něm číslo Eldritchova pokoje. Když se dívka otočila k pultu, vykročil do chodby. K čertu s čekáním, pomyslel si. Urazil jsem milion kilometrů a chci toho člověka, nebo co to vůbec je, vidět.
„Jasně,“ zabručel Leo. „Chápu, oč jde.“ Kdyby ale věděl, s kým jedná, pustil by mě dovnitř.
Těsně za ním se ozval ostrý ženský hlas, až se Leo zachvěl: „Jak jste se dozvěděl, že můj otec je tady, pane Bulero?“
Otočil se a spatřil poměrně podsaditou ženu po třicítce. Zkoumavě si jej prohlížela. To bude Zoe Eldritchová, pomyslel si. Musí to být ona. Velice často jsem ji viděl ve společenských rubrikách videonovin.
Objevil se představitel OSN. „Slečno Eldritchová, budete-li chtít, můžeme pana Bulera vyvést z budovy. Záleží jen na vás.“ Mile se na Lea pousmál a Bulero ho okamžitě poznal. Byl to šéf právní sekce OSN, nadřízený Neda Larka, Frank Santina. Černooký, bystrý, energii vyzařující Santina mrkl na Zoe Eldritchovou a čekal na odpověď. „Ne,“ rozhodla se Zoe Eldritchová nakonec. „Alespoň ne teď. Ne dřív, než mi řekne, odkud ví, že táta je tady. Neměl by to vědět. Že, pane Bulero?“
„Určitě to ví od některého ze svých módních jasnovidců,“ zamumlal Santina. „Nemám pravdu, Bulero?“
Leo neochotně přikývl.
„Vidíte, slečno Eldritchová,“ vysvětloval Santina, „takový člověk, jako je Bulero, si může koupit všechno, co chce – i ty nejnadanější jasnovidce. Proto jsme ho očekávali.“ Ukázal na dva ozbrojené hlídače v uniformách přede dveřmi Palmera Eldritche. „Proto bylo nutné, aby tu ti dva stáli ve dne v noci. Jak jsem se snažil vysvětlit.“
„Snad existuje nějaká možnost, abych si mohl s Eldritchem obchodně promluvit?“ zkoušel to Leo. „Proto jsem tady. Mám dojem, že jste všichni praštění, anebo se pokoušíte něco skrývat. Nemáte náhodou nečisté svědomí?“ Pohledem si je změřil, ale neviděl žádnou reakci. „Opravdu je tam Eldritch?“ zeptal se. „Myslím, že ne.“ Znovu žádná odpověď. Nikdo z nich se nenechal nachytat. „Už mě to unavuje,“ vydechl nakonec. „Mám za sebou dlouhou cestu. K čertu s tím vším; chtěl bych něco sníst, ubytovat se v hotelu, prospat deset hodin a na tohle všechno zapomenout.“ Otočil se a odešel.
Ani Santina, ani slečna Eldritchová se ho nepokusili zastavit. Rozčarován šel dál, s pocitem naprostého znechucení.
Bylo jasné, že se bude muset k Palmeru Eldritchovi dostat prostřednictvím někoho jiného. Třeba by se sem dokázal dostat Felix Blau se svou soukromou policií, uvažoval. Stálo by to za pokus.
Byl tak zklamaný, že mu všechno připadalo naprosto bezvýznamné. Proč by to neměl udělat tak, jak jim řekl – najíst se, pak si trochu odpočinout a prozatím zapomenout, že existuje nějaký Palmer Eldritch? K čertu s nimi se všemi, řekl si, když vyšel z nemocnice a začal se poohlížet po taxíku. Ta dcera, problesklo mu hlavou. Vypadá na dost tvrdou ženskou. Krátký vlasy a nenamalovaná. Nejspíš bude lesba. Pche!
Našel taxík, nechal se vynést do výšky a přemýšlel, co dělat nyní.
Nakonec se pomocí vidfonního systému taxíku spojil s Felixem Blauem na Teře.
„Dobře, že voláte,“ žačal Felix Blau, když rozpoznal osobu na obrazovce. „Máme tady společnost, která se za podivných okolností objevila v Bostonu. Vypadá to, že ti lidi snad spadli z nebe…“
„Co dělají?“
„Chtějí něco dostat na trh. Už spustili velkou kampaň, mimo jiné i tři reklamní satelity, velice podobné tvým. Jeden u Marsu, jeden u Ió a jeden krouží kolem Titanu. Říká se, že se chtějí dostat na trh se spotřebním zbožím, přímo konkurující vaší soupravě Perky Pat. Má se to jmenovat Společnice Connie.“ Letmo se pousmál. „Nezní to mile?“
„A co s… no, vždyť víš, s přídavkem?“ zeptal se Leo.
„Nemám informace. Za předpokladu, že nějaký existuje, budou ho muset zřejmě rozšiřovat mimo legální obchodní kanály. Má souprava bez… přídavku vůbec nějaký účinek?“
„Ne.“
„Takže odpověď na vaši otázku znáte.“
„Volám ti,“ změnil předmět rozhovoru, „protože potřebuji zařídit setkání s Palmerem Eldritchem. Našel jsem ho tady, na Ganymedu, na Základně č. III.“
„Vzpomínáte si na moje hlášení o tom, že Eldritch přivezl lišejník podobný té, z něhož se vyrábí Can-D? A co když ta nová bostonská firma patří Eldritchovi? I když mám dojem, že na to přece jen uplynula příliš krátká doba. Mohl ale vyslat depeši své dceři už před lety.“
„Musím se k němu dostat,“ prohlásil Leo.
„Předpokládám, že jde o Veteránskou nemocnici. Měli jsme podezření, že by tam mohl být. Mimochodem, slyšel jste někdy o chlápkovi, který se jmenuje Richard Hnatt?“
„Ne.“
„Zástupce té nové bostonské firmy se s ním setkal a uzavřeli spolu nějakou smlouvu. Ten zástupce, nějaký Icholtz…“
„To je ale guláš,“ přerušil jej Leo. „A já se nemůžu dostat ani k Eldritchovi. U dveří hlídá Santina s tou Palmerovou lesbickou dcerou.“ Přes ty dva se tam nedokáže dostat nikdo.
Dal Blauovi adresu hotelu na Základně č. III, ve kterém zanechal zavazadla, a pak ukončil hovor.
Bezpochyby to tak bude, uvažoval. Palmer Eldritch je tím konkurentem. Takové já už mám prostě štěstí. Musím podnikat zrovna v oblasti, do které se rozhodne na své cestě z Proximy vstoupit Eldritch. Proč nedělám třeba raketové navigační systémy, tam bych měl konkurenci jen v General Electrics a General Dynamics.
Teď už musel zjistit, jaké lišejníky to Eldritch přivezl. Že by vylepšenou sortu suroviny pro výrobu Can-D? Levnější při pěstování a zároveň schopnou vyprodukovat sloučeninu, jejíž působení bude daleko intenzivnější a dlouhodobější. Ježíši! V obavách uvažoval, jaké budou následky, až dostal absurdní nápad. Nedávno ve Sjednocené arabské republice vznikla jistá organizace školící nájemné vrahy. Jenže proti Palmeru Eldritchovi by neměli šanci… takovému člověku se na kobylku jen tak někdo nedostane.
Přesto tu stále byla předpověď Rondinelly Fugateové, podle které ho v budoucnu obžalují z vraždy Palmera Eldritche.
Evidentně najde nějaký způsob, jak se překážkám vyhnout.
Měl u sebe miniaturní zbraň, tak malou, tak nepostřehnutelnou, že by ji neobjevili ani při té nejdůkladnější prohlídce. Kdysi mu ji ve Washingtonu všil jeden chirurg do jazyka – samonaváděcí otrávenou střelu vyrobenou na základě sovětského vzoru – navíc v mnoha ohledech vylepšenou, protože se po zasažení cíle sama zničí, aniž by v těle oběti zanechala jakoukoliv stopu. I jed byl speciální – nijak nepůsobil na srdce nebo dýchání – a ve skutečnosti to ani nebyl jed, ale účinný virus, který se rozmnoží v krvi oběti a způsobí smrt do osmačtyřiceti hodin. Jednalo se karcinogenní organismus nalezený na jednom uranském měsíci. Do dnešního dne nebyl důkladně probádán a implantace napuštěné střelky přišla Lea na pěkné peníze. Teď už jen stačilo, aby se dostal do bezprostřední vzdálenosti k tomu, koho měl v úmyslu zabít, a zmáčkl prsty kořen jazyka, který namířil na oběť. Kdyby se mu tedy podařilo dostat se k Eldritchovi…
Měl bych se o to rychle postarat, uvědomoval si, dokud ta nová korporace v Bostonu nezahájí produkci. Dřív, než bude schopná fungovat bez Eldritche. Je to jako s plevelem, je nutné vytrhnout ho včas, jinak to nemá vůbec smysl.
