kapitola 1
Jeden chlápek celý den stál a vyklepával si z hlavy breberky. Doktor povídal, že tam žádné breberky nemá. Když se osm hodin sprchoval horkou vodou a celou dobu trpěl od breberek, vylezl ven, osušil se a pořád jich měl plnou hlavu. Vlastně je měl všude po těle. Za měsíc už měl breberky i na plicích.
Říkali mu to, protože od mšic zažíval pravá muka. V drogerii firmy 7-11, co jí patřila šňůra obchodů po celé Kalifornii, si nakoupil plechovky Raidu a Biolitu a Morteinu. Napřed vystříkal dům, potom sebe. Nejlíp na ně zabíral Mortein.
Teoretickým výzkumem zjistil v životě breberek tři fáze. Napřed se nakazil od lidí, kterým říkal přenašeči a kteří nevěděli, že něco roznášejí. V první fázi neměly breberky sosák ani kusadla (to zjistil po pár týdnech vědeckého výzkumu, krapet nečekaného u maníka, co lidem v servisu Pneu a brzdy u šikuly mění brzdové destičky). Přenašeči o ničem nevěděli. Většinou seděl v koutě obýváku a díval se, jak mu do domu lezou nejrůznější přenašeči – spoustu z nich už nějakou dobu znal, některé v životě neviděl – a jsou pokrytí mšicemi ještě v nekousavém vývojovém stadiu. Usmál se sám pro sebe, když viděl, jak mšice někoho využívají, aniž by o tom měl sebemenší páru.
„Čemu se křeníš, Jerry?“ ptali se ho.
Ale on se jen usmíval.
V další fázi breberkám narostla křídla nebo spíš něco hodně podobného, co jim v každém případě umožňovalo rojit se a šířit všude kolem, hlavně po něm. Tehdy jich bylo všude ve vzduchu tolik, že v domě nebylo málem na krok vidět. Aspoň se je snažil nevdechnout.
Nejvíc mu bylo líto psa, protože viděl, jak po něm lezou, hnízdí mu v kožichu a nejspíš mu taky létají do plic. Dokázal si představit, že pes pravděpodobně trpí úplně stejně jako on sám. Má ho dát čistě pro jeho dobro pryč? Ne, rozhodl se, pes je už nezvratně nakažený a všude by šířil breberky.
Občas se sprchoval se psem a snažil se odvšivit i jeho. Nepomáhalo to o nic víc. Pohled na trpícího psa byl tak nesnesitelný, že se mu nepřestával snažit pomoci. Z určitého hlediska bylo ze všeho nejhorší právě utrpení zvířete, jelikož si nemůže stěžovat.
„Co to do prdele vyvádíš celej den pod sprchou s tim čoklem?“ zeptal se ho jednou kámoš Charles Freck, když přišel zrovna při tom.
Jerry povídá: „Musím z něj dostat ty mšice.“ Vytáhl Maxe, svého psa, ze sprchy a začal ho utírat. Charles nechápavě sledoval, jak mu Jerry masíruje do kožichu dětský olej a pudr. Po celém domě jen hromady sprejů na mouchy, lahví od mastkového pudru, dětského oleje a tekutého mýdla. V poslední době měl už docela slušnou spotřebu.
„Žádný mšice tu nevidím,“ povídá Charles. „Co je to mšice?“
„Časem tě to zabije. To je mšice. Mám je ve vlasech, na kůži a v plicích a už tu bolest nemůžu vydržet. Pudu do nemocnice.“
„Jak to, že je nevidim?“
Jerry položil psa, zabaleného v osušce, a kleknul si na žíněnou rohož. „Ukážu ti je.“ Kobereček byl plný mšic; kam se podíval, hopsaly nahoru dolů, některé výš než ostatní. Čekal na nějakou zvlášť narostlou, protože věděl, jak jsou pro ostatní špatně vidět. „Hoď mi sem nějakou flašku,“ povídá. „Jsou pod dřezem. Přiklopíme tu mšici, dáme na ni špunt a pak ji budu moct ukázat u doktora, ať ji prozkoumá.“
Charles Freck mu přinesl prázdnou sklenici od majonézy. Jerry dál hledal, až narazil na mšici, co skákala nejmíň metr třicet. Měřila něco přes palec. Chytil ji, odnesl ke sklenici, opatrně pustil a rychle zašrouboval víčko. Pak sklenici triumfálně ukázal.
„Vidíš?“ zeptal se.
„Fíha,“ hvízdl Charles a s vykulenýma očima si prohlížel obsah nádoby. „To je kus! Těbuch!“
„Píchni mi, ještě jich pro doktora pár najdem,“ řekl Jerry a znova si se sklenicí po boku klekl na rohož.
„Jo,“ řekl Charles Freck a začal lovit.
Za půl hodiny měli tři sklenice plné hmyzu. I když byl Charles teprve nováček, chytil pár největších.
Bylo poledne, červen 1994. V Kalifornii, na předměstí z levných, ale bytelných plastových domků, kde už dávno nebydlel jediný čistý člověk. Jerry přesto jednou přestříkal okna metalízou, aby dovnitř nešlo světlo. Do stojací lampy v pokoji ale zas našrouboval samé bodovky a nikdy je nevypínal, aby mohl s přáteli ztratit ponětí o čase. Tak to měl rád; rád unikal času. Teprve pak se dokázal soustředit na důležité věci. Jako když dva chlapi klečí na chlupaté žíněnce, chytají jednu breberku za druhou a strkají je do sklenic s víčkem na závit.
„Co za ně můžem dostat?“ napadlo o pár hodin později Charlese Frecka. „Teda jako jestli za ně ten doktor třeba nevyplácí odměnu? Nějakou škváru?“
„Budu za ně mít pořádný léčení,“ řekl Jerry. Bolest sice nezesilovala, ale přesto začínala být nesnesitelná. Ještě si na ni nezvykl a věděl, že si nikdy nezvykne. Stěží přemáhal nezvládnutelnou touhu zase vlézt pod sprchu. „Hele, kámo,“ vyhrkl a postavil se, „strkej je dál do těch lahví, já se skočim vychcat a tak.“ Vyrazil do koupelny.
„Jasně,“ řekl Charles a s ulovenou mšicí v složených dlaních klátivě přešel ke sklenici. Jako vojenský vysloužilec měl pořád slušnou koordinaci, takže došel až k cíli. Najednou zavolal: „Hele, Jerry, ty mšice jsou nějaký divný. Bojim se tu s nima bejt sám.“ Narovnal se.
„Jseš obyčejnej posera,“ zasípal Jerry, ochromený bolestí, na prahu koupelny.
„Nemoh bys...“
„Musim se vychcat!“ Zabouchl za sebou dveře a roztočil sprchové kohoutky. Voda začala stříkat.
„Mám strach.“ Hlas skoro nebylo slyšet, i když Charles určitě ječel z plných plic.
„Tak si polib prdel!“ zařval Jerry v odpověď a vlezl do sprchy. Na co jsou do píči kámošové? uvědomil si s hořkostí. Na hovno, na hovno! Na posraný hovno!
„Koušou ty svině?“ ječel Charles hned za dveřma.
„Jasně, a píchaj žihadla,“ odpověděl Jerry, když si drbal hlavu šampónem.
„To jsem si myslel.“ Pauza. „Můžu si vod nich aspoň umejt ruce a pak na tebe počkat?“
Posera, pomyslel si Jerry vztekle. Nic neřekl, jen se dál sprchoval. Ten posírka mu nestojí za odpověď... Charlesi Freckovi už nevěnoval pozornost, teď šlo jen o něj. O jeho životně důležité, náročné, strašlivé, neodkladné potřeby. Všechno ostatní počká, nemá čas, něco se prostě nesmí odkládat. Všechno ostatní je podružné. Až na psa. Vzpomněl si na Maxe, svého psa.
Charles Freck zavolal člověku, o kterém si myslel, že by u sebe mohl něco mít. „Nemoh bys mi nechat deset smrťáků?“
„Prokrista, jsem úplně na suchu, sám to shánim. Až na něco narazíš, dej mi vědět.“
„Co tvoje zdroje?“
„Asi jsou v kýblu.“
Charles zavěsil, a když se potácel z telefonní budky ke svému Chevroletu – obchodní hovory nikdo nevyřizuje z domova –, rozběhl se mu v hlavě film. Představoval si, jak jede kolem Šetrné drogerie a ve výloze je nové zboží: láhve pomalé smrti, plechovky pomalé smrti, džbány, sudy, vany a bazény pomalé smrti, milióny kapslí a tabletek a ampulí pomalé smrti, pomalá smrt řezaná speedem a háčkem a barbituráty a psychedeliky, tohle všecko – a veliká cedule: BEREME VŠECHNY KARTY. Neřkuli: NEUVĚŘITELNĚ NÍZKÉ CENY, NEJNIŽŠÍ VE MĚSTĚ.
Ve skutečnosti Šetrná drogerie vystavovala nesmysly: hřebeny, flašky motorového oleje, deodoranty ve spreji, úplné voloviny. Když ale sjížděl z parkoviště do odpoledního provozu na Harbor Boulevardu, vsadil by se, že v lékárně za drogerií mají pod zámkem nedotčenou, čistou, panenskou a nenařezanou smrt. Aspoň čtvrtmetrákový pytel.
Pomyslel si, jak a kdy asi každý ráno vykládají ten pětadvacetikilový pytel látky S u Šetrné lékárny, ať už ji vezou odkudkoli – Bůh ví, třeba ze Švýcarska, nebo z nějaké cizí planety, osídlené moudrou a osvícenou civilizací. Asi to vezou hodně brzo a mají ozbrojené stráže – polda tam stojí s laserovou puškou a tváří se zle, jako všichni policajti. Štípněte mi někdo mou pomalou smrt, vžil se Charles do policajta, a chcípnete.
Možná je látka S v každým povoleným léku, kterej za něco stojí, pomyslel si. Tu a tam špetka podle tajnýho recepisu někde ve fabrice v Německu nebo ve Švýcarsku, kde to vynalezli. Bylo mu jasné, že to tak není; vláda oddělala nebo zavřela každého, kdo prodával nebo přenášel nebo bral, takže v tom případě by Šetrnou drogerku – všechny ty miliony Šetrných drogerek – zbourali nebo zrušili nebo jí dali pokutu. Nejspíš by jenom dali pokutu. Firma Šetrný má velký slovo. Šňůra velkých drogerek nejde zbourat. Nebo zrušit.
Projel kolem a utěšil se, že mají jenom obyčejné léky. Cítil se pod psa, protože mu v díře zbývalo posledních tři sta tablet pomalé smrti. Měl je zakopané na dvorku za domem pod kamélií, hybridní odrůdou s velkými bílými květy, co na jaře nezhnědnou vedrem. Mám jenom na tejden, spočítal si. Co až mi to dojde? Kurva.
Kdyby všichni v celý Kalifornii a Oregonu dojeli ve stejnej den… pomyslel si. Slušný.
Stejný film si v hlavě sjíždí každý feťák. Celý západ Spojených Států se ve stejné chvíli ocitne na suchu a všichni se sesypou ve stejný den, řekněme v šest ráno. V neděli ráno, když se čistí oblíkají do kostela.
Scéna: První episkopální modlitebna v Pasadeně, 8:30 ráno, Suchá neděle.
„Zbožní farníci, pomodleme se nyní k Bohu a prosme Ho, ať zmírní utrpení těch, co právě dojíždějí poslední dávku a opouštějí tento svět.“
„Správně.“ Celé shromáždění souhlasí s knězem.
„Ale než jim sešle čerstvou dávku...“
Charles Freck si na svém způsobu jízdy ničeho zvláštního nevšiml, z krajnice se za něj však přilepilo černobílé auto a sledovalo ho, sice zatím bez houkání a blikání, ale...
Asi se motám nebo tak něco, pomyslel si. Zasraná patrola mě chytí ve sračkách. Jsem zvědavej.
POLICAJT: „Tak jak se jmenujete?“
„Jmenuju?“ (Nemůže si vzpomenout na jméno.)
„Neznáte vlastní jméno?“ Fízl dává znamení kolegovi v autě. „Ten chlap je úplně na hadry.“
„Nezabíjejte mě tady.“ Charles si začínal představovat strašné věci. „Vemte mě aspoň na okrsek, někam z dohledu.“
Aby člověk přežil v tomhle fašistickým policejním státě, řekl si, musí se bejt vždycky schopnej vytasit se jménem, s vlastním jménem. Pořád. Člověka nejlíp nachytaj, že je úplně zdrátovanej, když ani neví, kdo vlastně je.
Teď už můžu jenom sjet na první parkoviště, rozhodl se, sjet dobrovolně ze silnice dřív, než zapne sirénu nebo něco jinýho, a až zastaví vedle mě, vymyslím si nějakou poruchu, třeba že mi šmajdá kolo.
Na to skočej pokaždý, pomyslel si. Když to člověk vzdá a vydá se jim na milost. Když padne na zem jako zvíře a odkryje měkkej bezbrannej podbřišek. Tak to udělám, řekl si.
Zatočil doprava a zajel mezi auta parkující u chodníku, až ťukl předními koly o obrubník. Policejní vůz jel dál.
Zastavil jsem zbytečně, pomyslel si. Teď těžko vycouvám, je moc velkej provoz. Vypnul motor. Tak si tu chvíli posedím, rozhodl se, a rozjedu si alfa vlny nebo zkusím různý jiný stavy vědomí. Nejlíp při tom sledovat roštěnky, jak se promenujou kolem. Třeba se dělaj i nějaký nadržený vlny. Místo těch alfa. Nadržený tvrdý vlny, napřed strašně krátký, pak čim dál delší, větší, větší, až vylítnou z grafu.
Uvědomil si, že takhle se nikam nedostane. Měl bych shánět někoho, kdo má. Musim sehnat nějakej zdroj, nebo mi brzo začne šibat a pak už nezvládnu vůbec nic. Ani trčet u chodníku jako teď. Furt nebudu vědět, kdo jsem, ale tak zapomenu, kde jsem a co se vlastně děje.
Co se děje? zeptal se sám sebe. Co je dneska za den? Kdybych to věděl, přišel bych na všechno ostatní, postupně by se to složilo.
Středa, Los Angeles, čtvrť Westwood. Vpředu obrovské nákupní středisko chráněné zdí, která vás s kreditkou pustí dovnitř, ale bez ní odrazí jako nafukovací míč. Vzhledem k tomu, že neměl kartu do žádného obchodu, znal vnitřek střediska jen z vyprávění. Obchoďák, co v něm čistí, hlavně čistý paničky, nakupujou kvalitní zboží. Sledoval, jak ozbrojené uniformované stráže u vchodu všechny prohlíží. Hlídaly, aby měl každý svoji kartu a že ta karta nebyla nikdy ukradena, vyčerpána, prodána, koupena, podvodně zneužita. Branou proudily zástupy lidí, ale říkal si, že většina si jde jenom prohlížet výlohy. Tolik lidí přece nemůže mít touhle dobou prachy a k tomu chuť nakupovat. Je brzo, dvě pryč. Večer to vypadalo jinak. Obchody se rozzářily. Viděl – všichni bratří a sestry viděli – světýlka zvenčí, jako spršky jisker, jako zábavní park pro odrostlé děti.
Krámky z téhle strany obchoďáku nehlídali ozbrojení vrátní, a taky za moc nestály. Běžné spotřební zboží: boty, televize, pečivo, drobné opravy, prádelna. Pozoroval, jak od výlohy k výloze přechází holka v krátké umělé bundě a přiléhavých kalhotách. Měla pěkné vlasy, ale neviděl jí do tváře a nevěděl, jestli je opravdu taková kost. Slušná figura, pomyslel si. Dívka se na chvíli zastavila u výlohy s kůží. Prohlížela si kabelku zdobenou třásněmi, napínala zrak, přemýšlela, rozvažovala. Teď vleze dovnitř a nechá si ji ukázat, řekl si.
Přesně jak čekal, vzápětí zaplula do dveří.
Z proudu na chodníku vyplula další holka, tentokrát v nabírané blůzce, na jehlách, s vlasy na stříbrno a silným makeupem. Snaží se vypadat starší, pomyslel si. Ta bude ještě na střední. Po ní se už nic zajímavého neobjevilo, rozvázal tedy motouz, který držel pohromadě přihrádku u spolujezdce, a vytáhl krabičku cigaret. Zapálil si a naladil rockovou stanici. Kdysi měl stereo kazeťák, ale pak jednou, když byl pod parou, ho zapomněl na noc vyndat z auta a vzít domů. Když se pro něj vrátil, celá sestava byla fuč. To má člověk z toho, že si nedává bacha, pomyslel si, když mu zbylo jenom šumítko. Jednou mu vezmou i to. Věděl ale, kde sežene starší rádio skoro zadarmo. Auťák stejně mlel z posledního; těsnění pouštělo olej a komprese veškerá žádná. Nejspíš strhnul vačku, když jel posledně domů s nákladem dobrého zboží. Občas ho po pořádné dávce chytil stihomam, i když se ani tolik nebál fízlů, jako spíš že ho obere jiný feťák. Zoufalý a zmagořený feťák v absťáku.
Kolem prošla dívka, které si nemohl nevšimnout. Černé vlasy, kočka, pomalu se nese, krátká blůza, holé břicho, hodně oprané bílé džíny. Tu přece znám, vzpomněl si. To je holka Boba Arctora. To je Donna.
Otevřel dvířka a vystoupil z auta. Všimla si ho, ale nezastavila se. Šel za ní.
Myslí si, že ji chci otravovat, řekl si a vklouzl do davu. S přehledem mu utíkala; když se ohlédla, stěží ji ještě viděl. Chladná vyrovnaná tvář... Viděl, jak si ho velikýma očima měří a hodnotí. Odhaduje jeho rychlost a jestli ji dokáže dohnat. Tímhle tempem nikdy, pomyslel si. Peláší jak fretka.
Na rohu lidi čekali na zelenou, auta bez přibrzdění zatáčela doleva. Dívka šla dál, rychle, ale důstojně, a kličkovala mezi splašenými vozidly. Řidiči vypadali naštvaně, ale ona si jich nevšímala.
„Donno!“ Jakmile blikla zelená, vyběhl za ní a konečně ji dohnal. Už neběžela, ale stejně šla dost rychle. „Nejsi ty Bobova kočka?“ zeptal se. Povedlo se mu ji trochu předběhnout, aby jí viděl do tváře.
„Ne,“ odpověděla. „Nejsem.“ Otočila se a šla rovnou k němu. Začal ustupovat, protože mu přímo na břicho mířila krátkým nožem. „Zmiz,“ řekla a bez zaváhání k němu přistoupila.
„Ale jseš,“ nedal se. „Potkali jsme se u něj.“ Až na kousek čepele nebyl nůž vidět, ale dobře o něm věděl. Zapíchne ho a půjde dál. Ustupoval a snažil se protestovat. Holka skrývala nůž tak obratně, že si ho nikdo z kolemjdoucích nevšiml. Ale on o něm věděl. Šla po něm a nůž mu mířil na břicho. Uhnul, dívka mlčky prošla kolem.
„Kristepane!“ řekl už jen jejím zádům. Je to jasně Donna, pomyslel si. Akorát jí nedochází, kdo jsem, že mě zná. Asi se bála, že ji budu obtěžovat. Člověk si musí dávat bacha, pomyslel si, když na ulici přijde k cizí kočce. Dneska jsou všecky vybavený. Už toho na ně bylo moc.
Prima žabikuch, řekl si. Holky by takový mít neměly; každej chlap jim dokáže obrátit zápěstí i s kudlou. Taky jsem to moh udělat. Kdybych ji chtěl fakt dostat. Stál tam a vztekal se. Jasně že to byla Donna, pomyslel si.
Jakmile vyrazil zpátky k autu, všiml si, že dívka se zastavila a teď ho mlčky pozoruje.
Opatrně k ní došel. „Jednou v noci jsme si s Bobem a ještě jednou kočkou pouštěli nějaký starý pásky Simona a Garfunkla a tys tam seděla...“ Plnila kapsle prvotřídní smrtí, jednu po druhé, zvolna a pečlivě. Přes hodinu. El Primo. Numero Uno: Smrt. Když skončila, dala každému jednu a všichni je společně spolkli. Až na ni. Jenom je prodávám, povídá. Kdybych to začala brát, nezbylo by mi na zisk.
Dívka řekla: „Čekala jsem, že mě srazíš na zem a vojedeš mě.“
„Ale ne. Jenom jsem si říkal, jestli...“ Zarazil se. „Jestli třeba nechceš někam hodit. Ale tamto tady na chodníku?“ sám se polekal. „Takhle za světla?“
„Spíš někde v průchodu. Nebo mě zatáhni do auta.“
„Ale já tě opravdu znám!“ ohradil se. „A Arctor by mě za to oddělal.“
„Fajn, já tě ale neznám.“ Popošla k němu o tři krůčky. „Jsem krapet krátkozraká.“
„Pořiď si čočky.“ Všiml si, jaké má krásně velké, hřejivě hnědé oči. Na heroinu v tom případě není.
„Mívala jsem je. Ale jedna mi spadla do punče. Kyselinovýho punče na tripovým večírku. Spadla až na dno, někdo ji asi nabral a vypil. Snad byla dobrá, když mě stála pětatřicet dolarů.“
„Chceš někam hodit?“
„Vobtáhneš mě v autě.“
„Ne, posledních pár neděl to nějak nejde. Musí to bejt nějaká špína ve zboží. Nějaká chemikálie.“
„Kecáš pěkně, ale tuhle historku jsem už slyšela. Každej mě vojíždí.“ Pak se opravila: „Aspoň se snaží. S tím musí počítat každá holka. Zrovna se soudim s jedním magorem pro obtěžování a přepadení. Chceme odškodnění čtyřicet tisíc.“
„Jak daleko se dostal?“
„Šáhnul mi na kozu.“
„To za čtyřicet tisíc nestojí.“
Vraceli se spolu k jeho autu.
„Máš něco na prodej?“ zeptal se. „Jsem v kýblu. Skoro na suchu, krucinál, teda úplně na suchu, když se to tak vezme. Aspoň pár, jestli můžeš.“
„Něco ti seženu.“
„Prášky,“ upřesnil. „Nepíchám si.“
„Dobře.“ Soustředěně přikývla a nechala hlavu skloněnou. „Podívej, poslední dobou je toho fakt málo, zdroje na čas vyschly. Toho už sis asi všimnul sám. Nemůžu ti dodat moc, ale...“
„Kdy?“ skočil jí do řeči. Už byli u auta; zastavil, otevřel dvířka a vlezl dovnitř. Z druhé strany se nasoukala Donna. Seděli vedle sebe.
„Pozítří,“ řekla Donna. „Jestli seženu toho kluka. Snad to půjde.“
Do prdele, pomyslel si. Pozejtří. „Dřív ne? Řekněme, třeba, dneska večer?“
„Nejdřív zítra.“
„Kolik?“
„Šest pětek za stovku.“
„Kristepane, to je paleta.“
„Perfektní kvalita. Už jsem od něj měla, něco takovýho seženeš málokdy. Čestný slovo, stojí to za to. Když to jde, beru nejradši od něj. Nemá vždycky. Koukni, nejspíš se právě vrátil z jihu, kde si to sám vybral, takže je to určitě dobrý. A nemusíš mi platit předem. Až je seženu, v pohodě? Věřim ti.“
„Nikdy neplatím předem.“
„Někdy musíš.“
„Fajn,“ řekl. „Takže mi seženeš aspoň stovku?“ Zkusil rychle odhadnout, kolik od ní může dostat. Za dva dny zvládne sehnat sto dvacet dolarů a koupit dvě stě pilulek. A když mezitím narazí na lepší kšeft, může ji pustit z hlavy a nakoupit jinde. Proto nikdy neplatil předem a taky nikdy nepřišel o peníze.
„Máš kliku, žes na mě narazil,“ řekla Donna, když nastartoval a vycouval do vozovky. „Měla bych se s tim týpkem vidět asi za hodinu a asi mi dá, kolik budu chtít... Doteďka ti nepřálo štěstí. Dneska je tvůj den.“ Usmála se na něj a on na ni.
„Kdybys je mohla sehnat dřív.“
„Kdyby náhodou...“ Otevřela kabelku, vytáhla malý bloček a propisku s nápisem AUTOELEKTRIKA. „Jak tě seženu a jak se jmenuješ?“
„Charles B. Freck.“ Nadiktoval jí telefonní číslo, ne zrovna svoje, ale to, které používal na podobné vzkazy – telefon svého čistého známého – a ona si ho pracně naškrábala do bločku. Všiml si, jaké jí dělá psaní potíže. Zírá do toho a pomalu kreslí čísla... Holky už dneska ve škole učej úplný hovno, pomyslel si. Negramotná. Ale kost. Co z toho, že málem neumí číst a psát? Kočce stačí mít pěkný kozy.
„Možná si tě pamatuju,“ řekla Donna. „Ten večer mi úplně vypad, byla jsem mimo. Vzpomínám si jenom na to, jak jsem cpala ten prášek do těch malejch kapslí od Libria. Půlku jsem určitě rozsypala po podlaze.“ Zamyšleně si ho prohlédla. „Vypadáš jako fajn chlap. Zůstaneš na trhu? Budeš chtít za čas víc?“
„Jo,“ odpověděl a zamyslel se, jestli mu dá příště nižší cenu. Věřil, že určitě. Ať tak nebo tak, měl vystaráno.
Štěstí, pomyslel si, je vědět, že máš zásobičku.
Venku za okýnkem míjel den, spěchali lidé, svítilo slunce, ale on si toho nevšímal; byl šťastný.
Úplnou náhodou narazil na něco takového – a vlastně jenom proto, že za ním shodou okolností chvíli jela patrola. Nečekaný nový zdroj látky S. Co chtít od života víc? Může teď počítat skoro s dvěma týdny, skoro půlkou měsíce, než zhebne nebo skoro zhebne, což je v absťáku z látky S totéž. Čtrnáct dní! Srdce mu přetékalo a na chvíli dokonce ve vzduchu, proudícím okýnkem do auta, ucítil pozdní závan jara.
„Zajdeš se mnou za Jerrym Fabinem?“ zeptal se dívky. „Vezu mu pár věcí na Třetí federální kliniku, co ho tam včera v noci vzali. Pokaždý beru jenom trochu, protože ho ještě můžou pustit, a pak toho nechci moc tahat zpátky.“
„Nechci ho vidět.“
„Ty ho znáš? Jerryho Fabina?“
„Jerry Fabin si myslí, že jsem k němu natáhla ty šváby.“
„Mšice.“
„Tenkrát ještě nevěděl, co jsou zač. Radši ho nechám na pokoji. Když jsem ho viděla naposled, byl fakt nepříjemnej. Má něco se smyslovým centrem, aspoň myslím. Podle toho, co teď píšou ve vládních příručkách, je to nejpravděpodobnější.“
„To se nedá spravit, co?“
„Ne,“ řekla Donna. „Je to nezvratný.“
„Ve špitále říkali, že se na něj můžu jít podívat a že se z toho snad, chápeš...“ Zamával rukama. „Že nebude...“ Ještě jednou zagestikuloval. Stěží nacházel slova pro to, co chtěl o svém příteli říct.
Donna se na něj otočila a řekla: „Nemáš už zpařený řečový centrum, viď že ne? Někde v tom, no, týlním laloku.“
„Ne,“ rezolutně to popřel.
„Máš už nějaký poškození?“ Zaťukala si na hlavu.
„Ne, akorát... chápeš. Těžko se mi mluví o špitálech. Nesnášim ty nervový kliniky přes afázii. Jednou jsem tam šel za kámošem, snažil se voskovat lino – říkali, že to nedokáže, teda že nemůže přijít na to, jak se to dělá... Dostal mě tím, jak se furt snažil. Teda ne třeba jenom hodinu, on to zkoušel, ještě když jsem tam přišel za měsíc. Úplně stejně, pořád dokola, jako když jsem tam za ním přišel poprvý. Nedokázal pochopit, co se mu na tom nemůže povíst. Vzpomínám si, jak se tvářil. Byl si jistej, že na to přijde, jakmile aspoň trochu pochopí, co na tom dělá blbě. Pořád se jich vyptával: ,Co na tom dělám blbě?´ Nešlo mu to nijak vysvětlit. Teda, říkali mu to – kurva, já mu to taky vysvětloval –, ale furt mu to nemohlo dojít.“
„Četla jsem, že smyslový centra odcházejí jako první,“ poznamenala suše Donna. „Když si někdo dá něco špatnýho, nebo moc velkou šlehu.“ Zadívala se na auta vpředu. „Hele, tamhle je to nový Porsche s dvojitým motorem.“ Nadšeně na něj ukazovala. „Nářez.“
„Znal jsem chlapíka, co takový auto jednou nastartoval bez klíčků, vyjel s nim na Riverside Freeway a vytáhnul dvě stě osumdesát a ruplo mu v bedně.“ Zamával rukama. „Nabořil to zezadu do náklaďáku. Asi si ho ani nevšimnul.“ V hlavě se mu zase rozběhl film: řídí porsche, ale včas vidí ten náklaďák, všecky náklaďáky. A všichni ostatní na dálnici – na Hollywood Freeway ve špičce – vidí jeho. Každý si ho všimne, vychrtlého ramenatého šviháka v novém modelu Porsche, jak jede tři sta dvacet a policajti se za ním jen bezmocně otáčejí.
„Klepeš se,“ řekla Donna. Natáhla se a položila mu ruku na předloktí. Dotyk mu projel tělem. „Zpomal.“
„Jsem utahanej. Dva dny a dvě noci jsem počítal mšice. Počítal jsem je a strkal do sklenic. A když jsme pak ráno dojeli a vstali a sebrali flašky, abysme je nastrkali do auta a odvezli ukázat doktorovi, byly prázdný. Nic v nich nebylo.“
Sám si uvědomil, že se třese, a viděl, jak se mu klepou ruce na volantu, ve třicítce. „Všecky se vypařily. Nic. Ani blecha. A pak mi to došlo, pak mi to kurva došlo. Pak mě to napadlo, s tím Jerryho mozkem.“
Vzduch přestal vonět jarem a on si najednou uvědomil, že nutně potřebuje dávku látky S. Buď bylo později, než si myslel, nebo si posledně dal menší množství. Naštěstí s sebou měl železnou rezervu v přihrádce u spolujezdce. Začal se rozhlížet po nějakém volném místě na parkování.
„Máš halušky,“ řekla Donna nepřítomně. Stáhla se do sebe, jako by myslela na něco úplně jiného. Říkal si, jestli není nervózní z toho, jak řídí. Nejspíš.
V hlavě se mu proti jeho vůli rozběhl další film: velký pontiac stojí zadkem na heveru, hever povoluje a třináctiletý blonďáček se snaží udržet auto na místě, aby nesjelo, a zároveň ječí o pomoc. On sám a Jerry Fabin vybíhají společně z Jerryho domu po cestičce, zaneřáděné plechovkami od piva. Chytá za kliku u řidiče, aby dupl na brzdy, ale Jerry Fabin, jenom v kalhotách, dokonce bos, celý rozcuchaný – právě se probudil – obíhá auto a bílým ramenem, které nikdy nevidělo slunce, sráží chlapce stranou. Hever povoluje, padá, zadek auta žuchne na zem, kolo se odkutálí, kluk je v pořádku.
„Na brždění už bylo pozdě,“ vydechne Jerry, odhrnuje si mastné vlasy z očí a mžourá do denního světla. „Nebyl čas.“
„Nestalo se mu nic?“ ječí Charles. Srdce mu ještě buší napětím.
„Ne.“ Jerry stojí vedle kluka a ztěžka oddechuje. „Kurva!“ zařve najednou na chlapce. „Neřikal jsem ti, ať s tím počkáš na nás? A když ti uklouzne hever, kurva chlape, neudržíš přece sám dvaapůl tuny!“ Vztekem zrudnul. Malý Blboun provinile pomrkává. „Řikal jsem ti to už stokrát!“
„Chtěl jsem šlápnout na brzdu,“ vysvětluje Charles Freck a sám ví, jaká to byla volovina, stejně nebezpečná jako to, co dělal kluk. Ač dospělý, nedokázal správně zareagovat. Ale teď to chce nějak omluvit, stejně jako kluk, jenže slovy. „Teď je mi jasný...“ drmolil dál, ale film najednou skončil. Byl to vlastně dokument, protože si vzpomínal, že se to skutečně stalo, ještě když bydleli všichni spolu. Jerry hned věděl, co dělat, jinak by Blboun zůstal pod pontiakem s rozmačkanou páteří.
Všichni tři se mlčky dovlekli zpátky do domu a vzdalující se kolo nechali být.
„Spal jsem,“ zabručel Jerry, když vešli do tmavého domku. „Poprvý za pár neděl mi daly mšice pokoj, abych se moh vyspat. Pět dní jsem vůbec neusnul – furt jsem jel dál. Už jsem si myslel, že jsou pryč. Byly pryč! Myslel jsem si, že už to vzdaly a odstěhovaly se z domu někam jinam. Už je zas cejtim. Už mám desátou smradlavou mucholapku, možná jedenáctou, a zase mě v krámě podvedli, jako se všema předtim.“ Nebyl vzteklý, spíš tichý, smířený a zmatený. Položil ruku Blbounovi na hlavu a dal mu ostrý pohlavek. „Ty tupče, když ti podklouzne hever, koukej co nejrychlejš vypadnout. Na auto kašli. Nikdy nelez za něj a nesnaž se tu váhu držet na sobě.“
„Ale, Jerry, bál jsem se, že se zlomí osa.“
„Ser na osu. Ser na auťák. Jde přece o život.“ Prošli spolu ztemnělým obývákem a opakování dávno zapomenuté příhody zmizelo a zapadlo navěky.
