na úvodní stranu přeskočit menu
 

kapitola 1

Barefoot vede své semináře na hausbótu v Sausalitu. Za dvě stě dolarů se dozvíte, proč jsme na této zemi. K tomu dostanete ještě sendvič, ale já toho dne zrovna neměla hlad. Právě zabili Johna Lennona a já myslím vím, proč jsme na této zemi; máme tu zjistit, že to, co člověk miluje ze všeho nejvíc, mu seberou, a nejspíš ani ne schválně, ale kvůli nějaké chybě na nejvyšších místech.

Zajela jsem svou hondou civic k parkovacím hodinám a chvíli jsem jenom seděla a poslouchala rádio. Na všech frekvencích hráli všechny písničky od Beatles, co kdy napsali. Do kelu. Jako bych byla zase v šedesátých letech, provdaná za Jeffersona Archera.
„Kde je brána pět?“ zeptala jsem se dvou hipíků, co šli kolem.
Nic neřekli. Napadlo mě, jestli vůbec slyšeli to o Lennonovi. Pak mě napadlo, co je mi do arabské mystiky, do súfijců a vůbec do všeho, o čem Edgar Barefoot každý týden mluví v rádiu KPFA v Berkeley. Súfijci jsou šťastní lidé. Podle jejich učení není podstatou Boha moc, moudrost ani láska, nýbrž krása. To je úplně originální názor, neznámý židům i křesťanům. Já nejsem ani jedno. Pořád dělám v Múzice na Telegraph Avenue v Berkeley a snažím se splácet dům, který jsme s Jeffem koupili ještě jako manželé. Mně zůstal dům a Jeffovi nic. To už byl jeho osud.
Proč by se měl vůbec normální člověk zajímat o arabskou mystiku? ptala jsem se sama sebe, když jsem zamknula auto a zamířila k řadě člunů. Zvlášť když je tak hezky. Ale vem to čert; už jsem přejela Richardsonův most, projela Richmond, pěkně nevkusný, a pak kolem rafinerií. Zátoka je nádherná. Na Richardsonově mostě vám policie měří čas; napřed když na začátku platíte mýto, a pak když na konci sjíždíte na Marin. Když vjedete do Marin moc brzy, stojí vás to fůru peněz.
Beatles mi nikdy moc neříkali. Jeff domů přitáhnul Rubber Soul a já mu řekla, že je to neslaný nemastný. Manželství se nám rozpadalo, asi že jsem musela milionkrát za sebou vyslechnout „Michelle“. To byl zhruba rok 1966. V Zátoce spousta lidí počítá čas podle desek Beatles. Paul McCartney vydal první sólové album rok předtím, než jsme se s Jeffem rozešli. Kdykoli slyším „Teddy Boy“, rozbrečím se. Ten rok jsem v našem domě prožila sama. Nezkoušejte to. Nechtějte žít sami. Ke konci Jeffovi dělala společnost jen jeho protiválečná činnost. Já se uzavřela do sebe a poslouchala na KPFA barokní hudbu, co měla raději zůstat zapomenuta.
Tam jsem poprvé slyšela i Edgara Barefoota. Dělal na mě dojem pěkného samožera, mluvil tenkým hláskem a bylo slyšet, jak nesmírně si užívá vlastní mozkovou činnost a z každého dalšího satori se raduje jako dvouletý klučík. Je prokázáno, že jsem takový dojem měla jediná z celé Zátoky. Později jsem změnila názor; KPFA začala pozdě v noci vysílat reprízy jeho přednášek a já je poslouchala, když jsem se snažila usnout. V polospánku to monotónní pozpěvování dává smysl. Pár lidí mi jednou vykládalo, že do všech pořadů vysílaných po Zátoce kolem roku 1973 vkládali (nejspíš marťani) podprahová sdělení. Z Barefootových přednášek jsem zřejmě pochytila sdělení: Jsi vlastně dobrý člověk a nikdo by ti neměl řídit život. Tak či tak jsem časem usínala rychleji, zapomněla jsem na Jeffa i na světýlko, co zhaslo, když umřel, jen čas od času mi vytanula na mysl nějaká příhoda, obvykle z konzumu na University Avenue. Jeff se v tom konzumu několikrát pohádal. Mně to bylo k smíchu.
Takže teď, uvědomila jsem si, když jsem po lávce vystupovala na palubu Barefootova pohodlného hausbótu, si budu tenhle seminář pamatovat podle vraždy Johna Lennona; ty dvě události jsou pro mě nerozdělný celek. To mi ta cesta k pochopení pěkně začíná. Vrať se domů, říkala jsem si, a dej si jointa. Zapomeň na tichý hlásek osvícení, doba patří zbraním, nic s tím nenaděláš, aťsi osvícená, jsi prodavačka desek, absolventka svobodných umění na Kalifornské. „Nejlepším chybí přesvědčení...“ něco takového. „Která to šelma surová... se plíží zrodit do Betléma.“ Netvor hnusné postavy, noční můra světa. Z Yeatse jsme dělali zkoušku. Dostala jsem jedna mínus. Byla jsem dobrá. Dokázala jsem celý den dřepět na zemi, jíst sýr a pít kozí mléko, rozebírat nejdelší román... Přečetla jsem všechny dlouhé romány. Vychodila jsem Kalifornskou. Bydlím v Berkeley. Přečetla jsem Hledání ztraceného času a nenašla jsem nic; vrátila jsem se stejnou cestou. Všechna ta léta, co jsem v knihovně pročekala, až přinesou objednanou knihu a na displeji se rozsvítí moje číslo, mi nedala vůbec nic. Totéž nejspíš platí pro většinu lidí.
Vzpomínám na ně ale jako na dobré časy, kdy jsme byli mazanější, než se ví. Měli jsme jasno, o co jde: Nixonův režim musel skončit, dobře jsme věděli, co děláme, a nikdo z nás toho nelituje. Jeff Archer už je mrtvý, ode dneška je mrtvý i John Lennon. U cesty leží další mrtví, jako by tu projelo něco hodně velkého. Možná mě ke štěstí dovedou súfijci se svou vírou v krásu, jež je vlastní Bohu; třeba právě proto teď jdu po lávce na nóbl hausbót: naplní se plán, v němž ze všech nešťastných smrtí vzejde něco, a ne nic, v němž se nějak promění v radost.
Zastavil mě strašně hubený kluk co vypadal jako náš kamarád feťák Joe. „Lístek?“
„Myslíte tohle?“ Vytáhla jsem z kabelky potištěnou kartičku, kterou mi Barefoot poslal, když mu přišlo mých sto dolarů. V Kalifornii nakupujeme osvícení úplně stejně jako hrášek v samoobsluze, na váhu a podle velikosti. Dala bych si dvě kila osvícení, řekla jsem si. Ne, dejte mi rovnou pět kilo. Dochází mi.
„Na lodi jděte dozadu,“ řekl hubeňour.
„A vy se mějte hezky,“ odpověděla jsem.

* * *

Na první pohled by člověk o Edgaru Barefootovi řekl, že někde spravuje převodovky. Má tak stopětasedmdesát centimetrů, a protože je tak tlustý, hádali byste, že jí samé svinstvo, hlavně hamburgery. Má pleš. Na tenhle kus světa a tohle dějinné údobí se obléká úplně nesprávně, nosí dlouhý vlněný kabát, úplně obyčejné hnědé kalhoty a modrou bavlněnou košili... jenom boty vypadají drahé. Nevím, jestli se dá to, co mu visí na krku, nazvat kravatou. Možná se ho snažili oběsit, ale provaz ho neunesl a Barefoot odešel i s oprátkou. Osvícení a přežití jsou závislé jedno na druhém, říkala jsem si, když jsem se usazovala – laciné skládací židle a tu a tam už pár lidí, většinou mladých. Můj manžel je mrtvý a jeho otec je mrtvý. Milenka jeho otce spolykala pikslu barbiturátů a je pod drnem, věčně spí, o což jí koneckonců šlo. Biskup je mrtvý a s ním i ta blond Norka, kterou si podle Jeffa vydržoval z biskupského dispozičního fondu. Žijeme v divných časech, ale tamty byly daleko podivnější.
Edgar Barefoot se před nás postavil a pokynul nám, ať si přesedneme dopředu. Napadlo mě, co by se stalo, kdybych si zapálila. Jednou jsem si zapálila cigaretu v ášramu po přednášce o Védech. Stihlo mě kolektivní opovržení a navíc jsem schytala dloubanec pod žebra. Pobouřila jsem povznesené. Na povznesených je zvláštní, že umírají úplně stejně jako obyčejní. Biskup Timothy Archer měl povznesenosti spoustu, bráno podle váhy i co do velikosti, a nebyla mu nic platná; leží s ostatními pod drnem. Tolik k duchovnu. Tolik k vyššímu usilování. Hledal Ježíše. Ještě víc, on hledal, co je za Ježíšem: skutečnou pravdu. Kdyby mu byly stačily povídačky, byl by dnes naživu. To stojí za úvahu. Slabší lidé přijmou lež a zůstanou naživu, takže ji můžou šířit dál; neztratili se v poušti u Mrtvého moře. Nejslavnější biskup moderní doby si zavařil, protože nedůvěřoval Ježíšovi. Je v tom poučení. Možná už jsem osvícená: vím, že nemám pochybovat. Také vím, že na cestu do pustiny deset tisíc mil od domova si mám vzít víc než dvě láhve koly. Podle automapy, jako bych jela jenom přes San Francisco. Najdete podle ní Portsmouth Square, ale skutečný pramen křesťanství, ukrytý před světem dvaadvacet století, asi těžko.
Půjdu domů a dám si jointa, říkala jsem si. Tohle je ztráta času. Od smrti Johna Lennona je všechno ztráta času, i truchlit nad tím. Od jisté doby nedržím smutek... tedy, přestala jsem se trápit.
Barefoot k nám vztáhl ruce a začal mluvit. Moc jsem nevnímala, co říká, šlo mi to druhým uchem ven, jak se říká. Byla jsem za blbce, protože jsem mu dala sto dolarů, a on byl ten chytrý, protože si ty peníze nechal; my mu je museli vysolit. Podle toho poznáte moudrost: kdo platí. To je moje učení. Měla bych kázat súfijcům, a křesťanům taky, především episkopálním biskupům s jejich tajnými fondy. Půjč mi stovku, Time. No představte si, oslovovat biskupa „Time“. Jako říkat papeži „Jirko“ nebo „Vilíku“ jako té ještěrce z Alenky. Pokud si vzpomínám, Vilík slezl komínem. Tohle je dost obskurní narážka; stejně jako to, co říká Barefoot, si jí málokdo všimne, a nikdo nezapamatuje.
„Smrt v životě,“ říkal Barefoot, „a život ve smrti. Dvě modality, jako jin a jang, jediného základního kontinua. Dvě tváře ‚holonu‘, jak jej nazývá Arthur Koestler. Vy říkejte Janus. Jedna přechází v druhou v radostném tanci. To v nás a námi tančí pán Krišna; všichni jsme šrí Krišna, jenž, jak si vzpomenete, přichází v podobě času. To je jeho skutečné, vesmírné tělo. Konečná podoba, ničitel všech lidí... všeho, co jest.“ Obdařil nás blaženým úsměvem.
Takové nesmysly lidi snesou jedině v Zátoce, pomyslela jsem si. Mluví k nám dvouleté děcko. Kristebože, to je strašná šaškárna! Vrací se mi to staré znechucení, vzteklá averze, kterou si v Berkeley všichni pěstujeme, kterou si Jeff tak užíval. Dělalo mu radost rozčílit se nad každou prkotinou. Mně dělá radost snášet blbosti. A platit za ně.
Mám strašný strach ze smrti, pomyslela jsem si tam. Smrt mě zničila. To ne šrí Krišna, ničitel všech lidí, ale smrt, ničitelka mých přátel. Vyhmátla si je a všechny ostatní nechala na pokoji. Svině smrťácká, nadávala jsem v duchu. Zaměřila ses jenom na ty, co jsem měla ráda. Využilas jejich pošetilosti a porazilas je. Využíváš pošetilců, a to není vůbec hezké. Emily Dickinsonová mlela kraviny, když psala o „laskavé smrti“; hnusná myšlenka, že je smrt laskavá. Dickinsonová nikdy neviděla šest aut v sobě na Eastshore Freeway. Umění je, jako teologie, jen pěkně zabalený podfuk. Lidi se dole perou a já si hledám Boha v příručce. Bůh, ontologické argumenty pro. Nebo ještě lépe: praktické argumenty proti. Žádný takový seznam, soupis neexistuje. Kdyby se včas objevil, dost by pomohl: argumenty proti hloupostem, ontologické a empirické, odvěké a moderní (viz „selský rozum“). Potíž se vzděláním je ta, že zabere moc času. Sebere vám lepší kus života, a když skončíte, víte, že by bylo bývalo lepší jít makat do banky. Zajímalo by mě, jestli si bankéři kladou stejné otázky. Ti se ptají, jaká je dneska úroková sazba. Když se bankéř vypraví do pouště u Mrtvého moře, zřejmě s sebou vezme signální pistoli, kanystry vody, trvanlivé jídlo a zálesácký nůž. Ne krucifix jako připomínku překonané idiocie. Ničitel lidí na Eastshore Freeway, a s nimi mých nadějí. Šrí Krišno, dostals nás všechny. Hodně štěstí v ostatním podnikání. Pokud je ovšem v očích ostatních bohů stejně chvályhodné.
Jenom to předstírám, říkala jsem si. Všechna ta zlost jsou kecy. Už to mám v krvi, protože se slézám s místní intelektuální komunitou. Myslím tak, jak mluvím: nabubřele a v hádankách; nejsem člověk, ale sebenabádavý hlas. Co hůř, mluvím tak, jak slyším. Bordel dovnitř, bordel ven, jak říkají absolventi informatiky. Měla bych vstát, položit panu Barefootovi nesmyslnou otázku a jít domů, než stačí zkoncipovat dokonalou odpověď. On vyhraje a já vypadnu. Oba z toho budeme něco mít. On nezná mě, já jeho jen jako krasomluvný hlas. Už teď mi duní v hlavě, říkala jsem si, a to teprve začal; tohle je první přednáška z mnoha. Krasomluv... jméno pro televizního prince. „Krasomluve, musíte se oženit.“ Co ten směšný mužík vykládá, je důležité, mluví o šrí Krišnovi a jak lidé umírají. To je téma, jemuž na základě vlastních zkušeností připisuji velkou váhu. Já to musím vědět, protože ho dobře znám; několikrát se mi objevilo v životě a nechce mi dát pokoj.
Kdysi jsme měli starý vesnický domek. Když někdo pustil topinkovač, vyletěly pojistky. Za dešťů nám kapalo ze žárovky v kuchyni. Jeff na střechu občas nalil kávovou konvici černého téru, aby netekla; dehtový papír jsme si nemohli dovolit. Tér ale nepomohl. Náš domek stál s dalšími podobnými na San Pablo Avenue nedaleko Dwight Way v ploché části Berkeley. Dobré na tom bylo, že jsme s Jeffem mohli chodit pěšky do restaurace U Smůly a dívat se na Freda Hilla, agenta KGB (jak se o něm říkalo ), který tu dělal saláty, byl majitelem podniku a rozhodoval, kdo si může v sále udělat zdarma výstavu obrazů. Když se Fred před lety přistěhoval, všichni členové strany v Zátoce zkameněli hrůzou; hned bylo jasné, že přijel sovětský likvidátor. Také bylo poznat, kdo je ve straně, a kdo ne. Mezi věrnými vládl strach, všem ostatním to bylo jedno. Jako by eschatologický soudce třídil ovečky, odděloval oddané od nevěřících, jenže v tomhle případě se třásli věrní.
Sny o chudobě se v Berkeley těšily nadšené oblibě spolu s nadějemi na zhoršení politické a hospodářské situace, jež uvrhne stát do zkázy: tak si to aktivisté představovali. Do takového neštěstí, že zničí všechny, zodpovědné i nevinné strhne do záhuby. Tenkrát jsme byli a ještě dnes jsme naprostí blázni. Být blázen je známkou gramotnosti. Člověk musí být blázen, aby dal své dceři jméno Goneril. Jak nás učili na katedře anglistiky, divákům v Globu připadalo šílenství zábavné. Dnes už k smíchu není. Doma jste velký umělec, ale tady jenom autor těžké knihy o Finneganovi. No to je něco. S kresbou kohosi, jak se dloube v nose, na okraji stránky. A za to, jako za tuhle přednášku, jsme dali spoustu peněz. Řekli byste, že jsem se poučila, když jsem byla tak dlouho chudá, že jsem mazanější. Že mám lepší pud sebezáchovy.
Jsem poslední naživu, kdo znal biskupa Timothyho Archera z kalifornské diecéze, jeho milenku a jeho syna, svého manžela, majitele nemovitosti a pro forma živitele. Někdo by měl – bylo by pěkné, kdyby ani jeden z nich neodešel tam, kam společně odešli, kdyby se nerozhodli dobrovolně zemřít jako Parsifal, dokonalý bloud.

přejít na začátek článku
přejít na menu