kapitola 1
Mlha k vám dokáže proniknout zvenčí a polapit vás. Zlomí veškerý váš odpor. Joseph Adams stál zamyšleně u vysokého okna své knihovny – ozymandiaské stavby vybudované z kusů betonu, které byly kdysi součástí nájezdu na sanfranciskou dálnici – a pozoroval mlhu přicházející od Pacifiku. A jelikož už byl večer a na okolní svět začala padat tma, děsila ho tahle mlha stejně jako ta druhá, kterou měl v nitru a která k němu odnikud nevnikala, ale rozpínala se v něm a převalovala a zaplňovala každou prázdnou skulinku v jeho těle. Téhle mlze se říká osamění.
„Upadla ti ruka, nebo co?“ odsekl jí. „Nedokážeš si sama vymačkat citron?“ Otočil se od okna s výhledem na seschlé stromy tyčící se proti obloze s pásem oceánu. Krajinu zahalovala plíživá temnota. Chvíli opravdu zvažoval, že by jí ten drink namíchal. Potom si ale uvědomil, co musí udělat, kde musí být.
Posadil se ke stolu s mramorovou deskou, který se podařilo zachránit z jednoho vybombardovaného domu ve čtvrti Russian Hill v bývalém San Francisku, a stiskl tlačítko Zapnout na svém rétorizéru.
Colleen si dlouze povzdechla a odešla hledat olovčíka, aby jí namíchal ten drink. Joseph Adams, usazený u rétorizéru, poslouchal, jak se vzdaluje, a pocítil úlevu. Z nějakého důvodu – který mu zrovna teď nestál za hlubší zamyšlení – se s Colleen Hackettovou cítil osamělejší než bez ní. Navíc toho nedělního večera míchal mizerné drinky – byly moc sladké, jako by jeden z jeho olovčíků někde omylem vyhrabal lahev tokajského a on ho nalil do martini koktejlu místo suchého vermutu. Ironií je, že když to mají na starost oni, nikdy se takového přehmatu nedopustí… Že by to bylo varování? uvažoval Joe Adams. Začínají být chytřejší než my?
Na klávesnici rétorizéru pomalu naťukal slovo, které měl na mysli. Veverka. Po dalších dvou minutách úporného přemítání zadal upřesňující přívlastek inteligentní.
„Fajn,“ řekl nahlas, opřel se do křesla a stiskl tlačítko Zpracovat.
Colleen se vrátila do knihovny s vysokou sklenicí martini v ruce právě ve chvíli, kdy rétorizér začal podle zadání tvořit v audioformě. „Žila byla jedna stará moudrá veverka,“ zněl kovový hlas přístroje (byl opatřený pouze dvoupalcovým reproduktorem). „Moudrost této čiperky však nebyla její: to příroda ji obdařila –“
„Bože!“ vykřikl Joe Adams a bouchl do hladké, ocelovo-plastové krabice plné všemožných mikrokomponent. Kovový hlas utichl. Vtom Joe Adams zaregistroval Colleeninu přítomnost. „Promiň, ale jsem grogy. Proč nemůže Brose, generál Holt, maršál Charenžanyj nebo prostě někdo na odpovědném postu přešoupnout nedělní večer někam mezi páteční poledne a –“
„Miláčku,“ spustila s povzdechem Colleen. „Slyšela jsem, že jsi vyťukal jenom dvě sémantické jednotky. Zadej mu jich víc, ať se má od čeho odpíchnout.“
„Dám mu jich na odpíchnutí tolik, až se mu z toho zatočí hlava.“ Stiskl tlačítko Ne a napsal na klávesnici celou větu. Colleen se mu dívala přes rameno a usrkávala při tom martini. „Spokojená?“
„Já prostě nikdy nepoznám, jestli svoji práci tak vášnivě miluješ, nebo tak z duše nenávidíš,“ pronesla a přečetla větu nahlas. „‚Dobře informovaný mrtvý potkan skotačil pod mlčenlivým růžovým polenem.‘“
„Hele,“ řekl ponuře, „chci vědět, jak si s tím tenhle idiotský pomocník, co mě stál patnáct tisíc zápdemských dolarů, poradí. Myslím to vážně. Jsem na něj zvědavý.“ Klepl na klávesu Zpracovat.
„Dokdy musíš ten proslov dodělat?“ zeptala se.
„Do zítřka.“
„Tak si přivstaň.“
„Jenom to ne.“ Po ránu to nesnáším ještě víc, pomyslel si.
Rétorizér začal žoviálně cvrlikat: „Potkany považujeme, jak jinak, za své nepřátele. Ale zamysleme se kupříkladu nad jejich nesmírnou hodnotou pro výzkum rakoviny. Tak mrzký tvor plnil v zájmu lidstva doslova herkulovské ú–“
Přístroj po zuřivé ráně Josepha Adamse opět utichl.
„–koly,“ ozval se zdálky Colleenin hlas. Prohlížela si zrovna původní Epsteinovu bystu, vyhrabanou před mnoha lety, která stála ve výklenku mezi regály na západní stěně knihovny, kde měl Joseph Adams uloženou svou sbírku materiálů o televizních reklamách minulého, báječného dvacátého století. Pojednávaly zejména o dílech Stana Freberga inspirovaných Bohem a tyčinkou Mars. „Příšerná metafora,“ zamumlala. „Herkulovský potkan… Herkules, nebo vlastně Héraklés, byl synem boha Dia a smrtelnice Alkmény. Vsadím se, žes to nevěděl, i když jsi takový chytrolín.“ Kývla na olovčíka, který se na její příkaz dostavil ke dveřím knihovny. „Přines mi kabát a nech mi přistavit frčku k hlavní bráně.“ Obrátila se k Joeovi. „Frčím k sobě do vily.“ Nedočkala se žádné odpovědi. „Joe, zkus ten proslov napsat bez pomocníka. Prostě použij svoje slova. Pak tam nebudeš mít žádné herkulovské potkany a nebudeš tak nakrknutý.“
Upřímně pochybuju, že bych to zvládl napsat sám, bez téhle mašinky, řekl si v duchu. Jsem na ní závislý.
Mlha venku mezitím vyhrála na celé čáře. Stačil jeden letmý pohled a viděl, že zahalila svět až k oknu jeho knihovny. No, blesklo mu hlavou, alespoň budeme ušetřeni dalšího skvostného západu slunce, při kterém se rozzáří všechny radioaktivní částice, co na věky věků poletují rozptýlené v zemské atmosféře.
„Vaše frčka se nachází u hlavní brány, slečno Hackettová,“ ohlásil olovčík. „A ovladač mi hlásí, že váš řidič typu dva již otevřel dveře a očekává váš příchod. Vzhledem k večernímu oparu bude kolem vás jeden z domácích služebníků pana Adamse udržovat teplý vzduch, dokud bezpečně neusednete do nitra svého prostředku.“
„Ježkovy voči,“ vypravil ze sebe Joseph Adams a zakroutil hlavou.
„Tos ho naučil ty, miláčku,“ poznamenala Colleen. „Tuhle bombastickou hatmatilku může mít jedině od tebe.“
„Protože mám rád styl a potrpím si na formality,“ ucedil. Nato se k ní otočil se zoufalým výrazem v očích. „Do Agentury přišly instrukce přímo z Brosovy kanceláře v Ženevě. Vzkazuje mi, aby v tomhle projevu byla jako operační entita použitá veverka. Co nového se dá proboha říct o veverkách? Sbírají oříšky a škudlí si je na horší časy. To všichni víme. Dělají sakra ještě něco, co by mohlo posloužit jako morální poselství?“ Všechny už navíc vyhynuly, napadlo ho pak. Tahle forma života už neexistuje. Pořád ale velebíme její ctnosti… potom, co jsme vyhubili celý její rod.
Po krátké úvaze na klávesnici rétorizéru energicky naťukal nové dvě sémantické jednotky. Veverka a – genocida.
Přístroj pohotově spustil: „Včera po cestě do banky se mi vám stala legrační věc. Jdu si takhle Central Parkem, a víte, jak tam –“
Joe na něj zůstal nevěřícně hledět a prohlásil: „Ty žes včera procházel Central Parkem? Central Park už víc než čtyřicet let neexistuje.“
„Je to jenom stroj, Joe.“ Oblékla si kabát a ještě se k němu na moment vrátila, aby ho políbila na dobrou noc.
„Ta věc je úplně ujetá,“ zaúpěl. „Zadal jsem mu slovo genocida a on na to: ‚Legrační věc‘. Slyšelas –“
„Jen si trochu zavzpomínal,“ snažila se mu to Colleen vysvětlit. Na okamžik poklekla, prsty se dotkla jeho tváře a zahleděla se mu do očí. „Miluju tě,“ řekla, „ale takhle se dřív nebo později udřeš k smrti. Přes svoji kancelář v Agentuře pošlu Brosovi formální žádost, aby sis mohl vzít čtrnáct dní volna. Mám pro tebe dárek. Jeden z mých olovčíků to vyhrabal nedaleko mojí vily. Opravdu na území mého panství – mám na mysli ten malý incident, co měli nedávno moji olovčíci s olovčíky toho chlapíka, co bydlí na sever ode mě.“
„Že by kniha?“ probudila se v něm jiskřička zájmu a mírně pookřál.
„A moc dobrá, fajnový předválečný výtisk, žádná xerokopie. A víš jaká?“
„Alenka v říši divů.“ Tolik toho o ní slyšel a už dlouho toužil ji vlastnit a přečíst si ji.
„Ještě něco lepšího. Je to jedna z těch potrhlých publikací ze šedesátých let minulého století. Je v dobrém stavu, desky jsou v podstatě netknuté. Je to motivační příručka. Něco jako Jak si zklidnit nervy pitím cibulové šťávy. Nebo Jak přijít k milionu dolarů – agentem FBI tělem i duší. Nebo –“
„Představ si, Colleen, že nedávno jsem se podíval z okna a uviděl tam veverku,“ řekl.
„To není možné,“ vyvalila na něj oči.
„Ten ocas – ten se nedá s ničím splést. Je silný, zaoblený a šedý jako štětka na vymývání lahví. A takhle skáčou.“ Rukou udělal ve vzduchu půloblouček, aby jí přiblížil veverčí hopkání a zároveň aby si ho sám připomněl. „Vykřikl jsem. Okamžitě jsem tam poslal čtyři olovčíky s –“ Pokrčil rameny. „Nakonec se vrátili a pronesli nějakou ptákovinu ve stylu: ‚Venku nic takového není, domine.‘“ Na chvíli se odmlčel. Samozřejmě šlo o hypnagogickou halucinaci způsobenou nadměrným pitím a nedostatkem spánku. Byl si toho vědom. I olovčíkům to bylo jasné. A teď to pochopila i Colleen. „Ale jen si to představ, co kdyby…“ dodal nakonec.
„Napiš vlastními slovy, cos cítil. Vlastnoručně, na kus papíru – nenahrávej to na diktafon. Napiš, co by pro tebe znamenalo, kdybys našel živou a zdravou veverku.“ Pohrdavě ukázala na rétorizér za patnáct tisíc. „Ne to, co si o tom myslí tahle věc. A pak –“
„A pak to Brose osobně rozcupuje na kousíčky,“ namítl. „Možná by to ještě šlo poslat vakoušem k simovi a nahrát na pásku. To by snad mohlo vyjít. Ale Ženeva by to rozhodně zatrhla. Protože poselství toho projevu by nebylo ‚No tak chlapi, vydržte‘, ale –“ Najednou se v něm rozlil klid. „Zkusím to,“ rozhodl se. Odsunul se ve svém starém proutěném křesle od stolu a vstal. „A celé to napíšu rukou. Jenom musím najít… jak se tomu říká?“
„Kuličkové pero. Až ti to zase vypadne z hlavy, vzpomeň si, že jsi chlap, a uvědom si, co schovávají chlapi v gatích.“
Přikývl. „A podle toho pak naprogramuju vakouše. Nejspíš máš pravdu. Bude to deprimující, ale aspoň mi z toho nebude zle od žaludku. Nebudu mít ty křeče vrátníku, co jinak mívám.“ Začal obcházet knihovnu a hledat… jakže to říkala?
Rétorizér mezitím pisklavým hláskem dál odříkával smyčku: „… a ta čiperka měla vážně pod čepicí. Možná víc, než bychom se já nebo vy kdy nadáli. Myslím, že bychom se od ní mohli ledasčemu přiučit.“ A ve stejném duchu pokračoval. Tisíci mikrokomponent v nitru přístroje se proháněla data z tuctu magnetických bubnů. Mohl takhle mlít donekonečna. Joe Adams měl ovšem napilno: našel pero a teď už mu jenom zbývalo najít čistý list papíru. Sakra, ta věc tady přece někde musí být. Otočil se na olovčíka, který čekal na Colleen, aby ji mohl doprovodit k její frčce.
„Ať mi personál najde kus papíru,“ přikázal mu. „Ať pročesají každou místnost vily včetně ložnic – a to i těch, které momentálně nikdo nepoužívá. Jasně si vzpomínám na list papíru nebo arch nebo co to bylo. Byla to jedna z vykopávek.“
Olovčík předal přímým radiovým spojením povel dál a Joe Adams ucítil, jak zhruba padesátka místností jeho vily začíná vibrovat. Personál se dal do pohybu přesně tam, kde dokončil svůj poslední úkol. On, jejich dominus, vnímal chodidly, jak se dům probouzí k životu, a část mlhy v jeho nitru odplula pryč, i když se jednalo jenom o roboty, jak je pojmenovali Češi, což v jejich srandovním jazyce znamená dělníci.
Zvenku však opar stále dotíral na okna.
A Joseph věděl, že jakmile Colleen odletí, bude ta venkovní mlha škrábat na okenní tabule a sápat se dovnitř s ještě větší vervou.
Přál si, aby už bylo pondělí a on seděl ve své newyorské kanceláři v Agentuře, obklopený ostatními yancysty. Tamější život se neomezoval na pohyb mrtvých – nebo, abychom byli fér, neživých – věcí. Byl skrznaskrz skutečný.
„Já tu svoji práci prostě miluju,“ prohlásil najednou. „Nemůžu bez ní být. Není nic, co by mi ji mohlo nahradit. Rozhodně ne tohle…“ Gestem obsáhl místnost, načež ukázal na ponuré okno zakryté mlžným oparem.
„Je to jako droga,“ řekla chápavě Colleen.
„Jo,“ přikývl. „Jak se říkalo za starých časů: ‚Tak to přijímám.‘“
„Ty jsi mi jazykozpytec,“ odtušila vlídně. „Říkalo se beru. Možná bys měl přece jenom použít ten stroj.“
„Ne,“ řekl rozhodně. „Měla jsi pravdu. Udělám to pěkně poctivě celé sám.“ Každou chvíli přiřinčí jeden z jeho olovčíků s čistým listem papíru. Byl si jistý, že ho někde v domě má. A kdyby ne, může ho za něco vyměnit se sousedem. Udělat si výlet – samozřejmě pod ochranou svých olovčíků – k panství s vilou na jihu, jehož majitelem je Ferris Granville. Ferris papír určitě mít bude. Minulý týden se o tom zmínil při konferenčním hovoru na videolince. Že prý sepisuje memoáry.
Bože, stůj při nás, ať už memoár znamená cokoliv.
