Poslední pán (část)
Přicházel k vědomí. Neochotně se vracel – zmáhala ho nesnesitelná únava a tíha těch století na něm ležela jako kámen. Návrat byl bolestivý. Kdyby měl čím, křičel by. Ale i tak ho zaplavila vděčnost.
Už osmtisíckrát se takto soukal zpátky a pokaždé to bylo obtížnější. Jednou to nezvládne. Jednou v té černé tůni zůstane. Ale dnes ještě ne. Pořád je naživu – úpornou bolest a nechuť vystřídal pocit triumfu.
Viděl i slyšel, ale hýbat se nemohl. Mlčky ležel a postupně k sobě pouštěl vjemy z místnosti. Koberce, tapeta, stoly, lampy, obrázky. Pracovní stůl s vidmonitorem. Oknem dovnitř proudily zářivě žluté sluneční paprsky. Modrá obloha. Kopce v dálce. Pole, domy, cesty, továrny. Dělníci a stroje.
Peter Green měl na mladé tváři úsměv od ucha k uchu a pilně uklízel. „Čeká vás hodně práce. Chce vás navštívit hodně lidí. Je potřeba podepsat pár zákonů a vydat rozhodnutí v několika záležitostech. Dneska je sobota. Mají přijet delegace z okrajových sektorů. Tak doufejme, že si údržbářská četa dala záležet.“ Rychle dodal: „Samozřejmě, že dala. Cestou sem jsem mluvil s Fowlerem. Všechno je v naprostém pořádku.“
Mladíkův příjemný tenor se prolínal s jasným světlem. Vnímal zvuky a výjevy, jenže nic víc. Nic necítil. Zkusil pohnout rukou, ale nic se nestalo.
„Nebojte,“ řekl Green, když si všiml jeho úleku. „Brzy tady budou i s ostatními. Budete v pořádku. Musíte být. Vždyť bychom bez vás nepřežili.“
Uklidnil se. Absolvoval to přece už bůhvíkolikrát. Pocítil matný nával vzteku. Proč se nedokážou lépe koordinovat? Proč všechno řeší postupně, místo aby to zařídili najednou? Bude jim muset upravit rozpis a lépe je zorganizovat.
Za oslňujícím oknem s bafáním zastavilo masivní kovové vozidlo. Vyhrnuli se z něj uniformovaní muži, každý popadl do náruče bednu s nářadím a běžel k hlavnímu vchodu budovy.
„Už jsou tady,“ prohlásil s úlevou Green. „Kapku pozdě, co?“
„Zase byla zácpa,“ zasupěl Fowler, když vešel dovnitř. „Pořád nás zlobí signalizační systém. Vnější okruh se smíchal s vozidly z centra, takže nastal kolaps na všech trasách. Pomohlo by, kdybyste upravil vyhlášku.“
Okolo něj se všechno dalo do pohybu. Fowlerova a McLeanova hlava nad ním visely jako dva obrovité měsíce, jež náhle vystoupaly na oblohu. Ve tvářích se jim rýsoval profesionální výraz, v očích měli starostlivý pohled. Přetočili ho na bok. Slyšel tlumené dohady. Naléhavé šeptání. Řinčení nástrojů.
„Sem,“ mumlal Fowler. „A teď sem. Ne, tohle přijde později. Pozor. Provlečte to tudy.“
Práce pokračovala v napjatém tichu. Vnímal jejich blízkost. Proti světlu se občas objevily něčí matné obrysy. Otáčeli ho sem a tam, pohazovali s ním jako s pytlem brambor.
„Fajn,“ uslyšel Fowlera. „Zapojte ho.“
Dlouhé ticho. Tupě civěl na zeď, na mírně vybledlou růžovo-modrou tapetu se starým vzorem. Byla na ní žena v krinolíně a bílé nabírané blůzce, na rameni měla elegantně položený slunečník a na nohách střevíčky s plnou špičkou. Po boku jí sedělo neuvěřitelně čisté štěně.
Potom ho obrátili zpátky, obličejem vzhůru. S hekáním se nad ním sklánělo pět postav. Prsty jim kmitaly jako o závod a pod košilemi se jim vlnily svaly. Nakonec se narovnali a ustoupili. Fowler si otřel zpocenou tvář. Všichni měli zarudlé oči a napjatý výraz.
„Tak do toho,“ zachraptěl Fowler. „Nahoďte ho.“
Dostal elektrický šok. Zalapal po dechu. Jeho tělo se prohnulo do oblouku, pak zase pomalu kleslo do lůžka.
Jeho tělo. Vrátil se mu cit. Zkusmo pohnul rukama. Sáhl si na tvář, na ramena, na zeď. Zeď byla opravdová a tvrdá. Svět rázem získal tři rozměry jako dřív.
Na Fowlerovi bylo vidět, jak moc se mu ulevilo. „Díky bohu.“ Vyčerpaně vydechl. „Jak se cítíte?“
Po chvíli odpověděl: „V pořádku.“
Fowler poslal zbytek týmu za dveře. Green se v rohu místnosti dal zase do úklidu. Fowler se posadil na okraj postele a zapálil si dýmku. „Teď mě poslouchejte,“ řekl. „Mám pro vás špatné zprávy. Vyklopím to, jak to máte rád: na rovinu.“
„O co jde?“ zeptal se. Prohlížel si prsty. Věděl, co přijde.
Fowler měl nezdravou barvu a tmavé kruhy pod očima. Byl neoholený. Z jeho hranaté tváře čišela únava. „Byli jsme vzhůru celou noc. Dělali jsme na vaší motorické jednotce. Prozatím jsme ji dali dohromady, ale je to provizorní. Vydrží sotva pár měsíců. Jde to s ní z kopce. Základní jednotky nemáme jak nahradit. Jakmile se opotřebují, bude konec. Relé a elektrovodiče můžeme vždycky svařit, ale těch pět synaptických cívek opravit nedokážeme. Umělo je vyrobit jen několik málo lidí, a všichni jsou už dvě století mrtví. Pokud cívky vyhoří –“
„Došlo u nich k dalšímu zhoršení výkonu?“ přerušil ho.
„Zatím ne. Jenom u motorické jednotky. Hlavně u rukou. To, co se vám teď děje s nohama, zasáhne i ruce a nakonec i celou motorickou soustavu. Někdy ke konci roku budete paralyzován. Budete jen vidět, slyšet a přemýšlet. A vysílat. Ale to je tak všechno.“ Pak ještě dodal: „Je mi to líto, Borsi. Děláme, co je v našich silách.“
„Jasně,“ řekl Bors. „To vás omlouvá. Díky, že jste mi to řekl na rovinu. Stejně jsem to tušil.“
„Můžeme vyrazit? Čeká vás hodně lidí, potřebují vyřešit spousty problémů. Bez vás se nepohnou.“
„Pojďme.“ S vypětím všech sil se soustředil na detaily svého programu. „Průzkum těžkých kovů se musí urychlit. Jako obvykle je pozadu. Možná budu muset odněkud převelet ke generátorům pár lidí, co se v tom vyznají. Hladina vody brzy poklesne. Dokud máme elektřinu, generátory musí jet na plný výkon. Jak na to pořádně nedohlédnu, hned je problém.“
Fowler pokynul Greenovi, který okamžitě přispěchal. Oba se sehnuli nad Borsem, s hekáním ho zvedli a odnesli ke dveřím. Pak ho vynesli chodbou ven.
Naložili ho do masivního kovového auta. Bylo to jejich nové servisní vozidlo. Jeho nablýskaný povrch ostře kontrastoval s Borsovým pomačkaným trupem posetým skvrnami a rozežraným rzí. Zašlý, patinou pokrytý stroj z prehistorické oceli a plastu slabě, skomíravě hučel, zatímco oba jeho společníci naskočili dopředu a vyrazili na dálnici.
Edward Tolby se potil jako kůň. Nadhodil si tlumok na zádech, sklonil hlavu, utáhl si opasek s pistolí a zaklel.
„Ale no tak, tati,“ napomenula ho Silvia. „Ovládej se.“
Tolby si vztekle odplivl do trávy u cesty. Jednou rukou objal dceru kolem útlých ramen. „Promiň. Neber si to osobně. To je tím hnusným vedrem.“
Dopolední slunce pražilo na prašnou cestu. Okolo tří zvolna se trmácejících postav se zvedala oblaka prachu a převalovala se ve vzduchu. Byli k smrti unavení. V brunátné tváři měl Tolby zachmuřený výraz. Ze rtů mu visela nezapálená cigareta. Byl velké, statné postavy a za chůze se naštvaně hrbil. Jeho dcera na sobě měla plátěnou košili, která se jí lepila na paže a prsa. Na zádech se jí dělaly tmavé skvrny od potu. Pod džínami se jí unaveně vlnily svaly.
Robert Penn kráčel kousek pozadu. Ruce měl vražené do kapes a pohled upřený na cestu před sebou. V hlavě jako vymeteno. Napůl dřímal v důsledku dvojité dávky hexobarbiturátu, kterou si vzal na posledním táboře Ligy. Kromě toho byl malátný z toho vedra. Po obou stranách cesty se táhla pole, pastviny porostlé trávou a býlím, tu a tam stromy. Rozbořená usedlost. Zrezivělé trosky protileteckého krytu, dvě stě let starého. Zahlédli i několik špinavých ovcí.
„Ovce,“ hlesl Pete. „Žerou trávu i s kořínkama. Takže nedoroste.“
„Najednou tomu hrozně rozumí,“ ucedil Tolby k dceři.
„Tati,“ okřikla ho Silvia. „Nebuď hnusnej.“
„To ten hic. Zasranej hic.“ Tolby znova zasakroval, pořádně od plic a pánubohu do oken. „Je to na nic. Nejradši bych to obrátil a šel jim říct, co si o těch jejich hovadinách myslím.“
„Třeba to vážně jsou hovadiny,“ řekl Penn mírně.
„Tak fajn, mazej zpátky,“ zavrčel Tolby. „Pěkně se vrať a řekni jim, co si o tom myslíš. Vyfasuješ metál a možná tě i povýšej.“
Penn se zasmál. „Vy dva toho nakecáte. Před náma je nějaký město.“
Tolby dychtivě napřímil statná ramena. „Kde?“ Zaclonil si oči. „No jo, fakt že jo. Nějaká vesnice nebo co. A nemám vlčí mlhu. Vidíte ji taky, ne?“ Vrátila se mu dobrá nálada, radostně si mnul obrovité dlaně. „Co říkáš, Penne, že bysme dali pár piv a zahráli s místníma kostky? Třeba se tam bude dát i přespat.“ Mlsně si olízl rty. „A to by nebyla vesnická krčma, aby tam neměli holky, takový ty, co –“
„Vím přesně jaký,“ skočil mu do řeči Penn. „Takový ty, co se můžou utlouct nudou. A sní o nákupech v obchoďáku. Čekaj na prince, co jim nakoupí strojově vyráběný hadry a pak tradá do světa.“
Na poli u cesty si všimli farmáře, který zastavil koně a opíral se o primitivní pluh. Zvědavě je pozoroval s kloboukem posunutým do týla.
„Co je to za město?“ houkl na něj Tolby.
Farmář mlčel. Byl to hubený, větrem ošlehaný stařík. „Todle město?“ zopakoval.
„Jo, tady to.“
„Jo, todle je pěkný město.“ Farmář z nich nespouštěl oči. „Už jste tu někdy byli?“
„Ne, pane,“ řekl Tolby. „Nikdy.“
„Porouchalo se vám auto?“
„Ne, jdeme pěšky.“
„Zdaleka?“
„Nějakejch dvě stě padesát kilometrů.“
Farmář přejel pohledem jejich těžké tlumoky a okované boty. Zaprášené oblečení a unavené, zpocené tváře. Džíny a plátěné košile, hole z ironitu. „Pěkná štreka,“ poznamenal. „Jak daleko máte namíříno?“
„Kam nás nohy unesou,“ odpověděl Tolby. „Dá se tu někde přespat? Je tu hotel? Nebo hostinec?“
„Todleto je Fairfax,“ informoval je stařík. „Je tu pila, jedna z nejlepších na světě. Pár hrnčířství a dílna, kde se strojově vyráběj šaty. Poctivý strojšaty. Krámek se zbraněma, kde odlívaj nejlepší kulky na týhle straně Skalistejch hor. A pekařství. Taky tu žije starej felčar a nějakej právník. A pár lidí s knížkama, co učej děti. Ti sem přišli s tuberou. Z jedný starý stodoly udělali školu.“
„Je to město velký?“ chtěl vědět Penn.
„Žije tu hodně lidí a pořád se roděj nový. Ale umíraj jak starý, tak mladý. Loni jsme tu měli horečku. Umřelo snad sto děcek. Doktor prej že to je studnou. Tak jsme zavřeli studnu, ale děcka umíraly dál. Doktor prej že to je z mlíka. Zahnali půlku krav – ale na tu moji ani nesáhli. Stál jsem tam s puškou a zastřelil prvního, co mi ji chtěl vzít. Děcka přestaly umírat až na podzim. Beztak to bylo tím hicem.“
„Je tu hic jak prase,“ přisvědčil Tolby.
„Jo, tak už to tady chodí. Vody je málo.“ Po vrásčité tváři mu přeběhl mazaný výraz. „Nechcete napít? Slečna vypadá, že sotva plete nohama. Pod barákem mám pár flašek s vodou. Zakopaný v blátě. Je krásně studená.“ Zaváhal. „Dám vám sklenku za růžovou.“
Tolby se zasmál. „Ne, díky.“
„Dvě sklenky za růžovou,“ navrhl farmář.
„Nemáme zájem,“ řekl Penn. Poklepal na svou čutoru a všichni tři se dali do chůze. „Nashle.“
Staříkovy rysy ztvrdly. „Zatrolení cizinci,“ ucedil a vztekle popadl pluh.
Město se tiše tetelilo žárem. Na otupělé koně uvázané ke sloupům usedaly bzučící mouchy. Tu a tam stálo zaparkované auto. Po chodnících se apaticky ploužili lidé. Na verandách podřimovali hubení dědci. Ve stínu domů spali psi a drůbež. Domy byly malé, dřevěné, silně oprýskané, nachýlené na stranu – a především staré. Prkna byla celá popraskaná a pokroucená, jak se na nich podepsalo věčné vedro a zub času. Na všem ležel prach. Jedna velká prachová peřina, která pokrývala rozvrzané domky i netečné lidi a zvířata.
Z otevřených dveří vyšli dva čahouni a zamířili k nim. „Kdo jste? Co tu pohledáváte?“
Zastavili se a ukázali jim doklady. Čahouni prozkoumali karty zatavené do plastu. Fotografie, otisky prstů, osobní údaje. Nakonec jim je vrátili.
„Takže LA,“ podotkl jeden z nich. „Vážně jste z Ligy anarchistů?“
„Jo,“ přitakal Tolby.
„I ta holka?“ Oba si ji prohlíželi jako dva líní, mlsní kocouři. „Víte co, pučte nám ji na chvilku a nemusíte platit daň z hlavy.“
„Máte mě za vola?“ zavrčel Tolby. „Odkdy platí členové Ligy daně?“ Netrpělivě se protlačil kolem nich. „Kde je tady nějaká putyka? Umírám žízní!“
Nalevo od nich stál bílý dvoupatrový dům. Na verandě okouněli nějací chlapi a nepřítomně je sledovali. Penn zamířil k domu a Tolbyovi se vydali za ním. Na průčelí stál vybledlý, oloupaný nápis: Čepujeme pivo, víno.
„Konečně,“ zaradoval se Penn. Provedl Silvii po zprohýbaných schodech kolem postávajících mužů dovnitř. Tolby šel za nimi. Když vešel do místnosti, s úlevou shodil tlumok ze zad.
Uvnitř panovalo chladné přítmí. U baru sedělo několik mužů a žen, zbytek byl okolo stolů. Vzadu hrálo několik teenagerů kostky. V rohu sípavě skládal písně hudební automat, otlučený, zpola rozbitý stroj, který vyloženě dosluhoval. Za barem primitivní scénograf generoval a zase mazal fantasmagorické scenérie: mořská pobřeží, horské vrcholky, zasněžená údolí, táhlé zvlněné kopce, nahou ženu, která znehybněla a pak se proměnila v jedno velké ňadro – potemnělé, nezřetelné výjevy, kterých si nikdo nevšímal. Barový pult tvořila neuvěřitelně stará deska z průhledného plastu, flekatá, otlučená a zažloutlá stářím. Na jedné straně jí přestal fungovat antigrav, tak byla podepřená cihlami. Protože se mixér na nápoje už dávno rozpadl, podávali tu jenom pivo a víno. Lidé totiž zapomněli, jak se míchají i ty nejjednodušší drinky.
Tolby se přesunul k baru. „Dáme si pivo,“ poručil. „Tři.“ Penn se Silvií ztěžka usedli k jednomu stolu a shodili torny ze zad. Barman mezitím Tolbymu natočil tři sklenice hustého tmavého piva. Tolby mu ukázal kartu a odnesl si pivo ke stolu.
Teenageři vzadu přestali hrát a pozorovali, jak tři nově příchozí popíjejí pivo a rozvazují si těžké boty. Po chvíli k nim jeden z nich váhavě přistoupil.
„Vy jste z Ligy, že jo?“ ujistil se.
„Jo jo,“ utrousil Tolby ospale.
Osazenstvo baru je bedlivě sledovalo a poslouchalo. Mladík usedl naproti a jeho kumpáni si nadšeně posedali kolem dokola. Místní mládež. Znudění, rozjívení, nespokojení puberťáci. Vyjeveně si prohlíželi jejich hole z ironitu, pistole a okované boty. Polohlasem si sdělovali dojmy. Bylo jim asi osmnáct. Vytáhlí, opálení kluci.
„Jak se tam dá dostat?“ vyhrkl nebojácně jeden z nich.
„Do Ligy?“ Tolby se opřel, našel sirku a zapálil si cigaretu. Rozepnul si opasek, hlasitě si říhl a spokojeně se rozvalil. „Musíš projít testy.“
„Co všechno musí člověk umět?“
Tolby pokrčil rameny. „Zhruba tak všecko.“ Opět si říhl, mezerou mezi dvěma knoflíky protáhl ruku a zamyšleně se poškrábal na prsou. Byl si dobře vědom, že je ze všech stran obklopený posluchači. Byl tu prťavý stařík s plnovousem a brýlemi s rohovinovými obroučkami. U jiného stolu seděl chlap jako hora s obrovským panděrem oblečený v červené košili a modrých pruhovaných kalhotách.
Samá mládež a farmáři. Byl tu černoch ve špinavé bílé košili a kalhotách, držící pod paží knížku. Opodál seděla blondýna s výraznou čelistí a vlasy staženými do síťky, rudými nehty, botami na vysokých podpatcích a přiléhavě žlutými šaty. Po jejím boku seděl prošedivělý obchodník v tmavě hnědém obleku. Vysoký mladík se držel za ruku se štíhlou černovláskou s obrovskýma očima a jemnou bílou halenkou a sukní. Pantoflíčky zakopla pod stůl a neposedně šoupala holýma, opálenýma nohama. Zvědavě se nakláněla dopředu.
„Musíš mít ponětí o tom,“ prohlásil Tolby, „jak Liga vznikla. Je potřeba vědět, jak jsme jednoho krásnýho dne sejmuli všecky vlády na světě. Sejmuli je a rozprášili. A jak jsme potom spálili všecky vládní budovy. A všecky záznamy. Miliardy mikrofilmů a lejster. Hranice hořely několik tejdnů. Když jsme ty baráky strhávali, vyhrnuly se z nich mraky bílejch potvůrek.“
„Pozabíjeli jste je?“ zeptal se dychtivě chlap jako hora a přitom mu zacukalo v koutku úst.
„Nechali jsme je bejt. Byly neškodný. Běžely se schovat pod kameny.“ Zasmál se. „Mraky srandovních hmyzích potvůrek. Pak jsme napochodovali dovnitř a posbírali všecky záznamy i nahrávací zařízení. A všecko jsme přisámbohu spálili.“
„I roboty,“ vmísil se nějaký mladík.
„Jo, zničili jsme i všechny vládní roboty. Ale těch nebylo moc. Používali se jen na nejvyšší vládní úrovni, když bylo potřeba integrovat víc faktorů.“
Mladík vytřeštil oči. „Vy jste je viděl na vlastní oči? Byl jste u toho, když jste je ničili?“
Penn se rozesmál. „Tolby mluví o Lize. To je nějakejch dvě stě let zpátky.“
Mladík se nervózně zakřenil. „No jo. Povězte nám o demonstracích.“
Tolby do sebe obrátil pivo a odstrčil prázdnou sklenici. „Jsem na suchu.“
Obratem mu načepovali nové. Na půl úst poděkoval a pokračoval ve vyprávění. Měl hluboký, měkký hlas, z kterého čišela únava. „Takže demonstrace. Prej to bylo fakt něco. Lidi po celým světě nechali všeho, co měli rozdělaný, a povstali –“
„Začalo to nepokoji ve Východním Německu,“ poznamenala blondýna s výraznou čelistí.
„Ty se přenesly do Polska,“ vložil se do toho nesměle černoch. „Dědeček povídal, že to všichni sledovali v televizi. Znal to z vyprávění od svýho dědečka. Vzápětí se to rozšířilo do Československa, pak do Rakouska, Rumunska a Bulharska. No a potom byla na řadě Francie a Itálie.“
„Kdepak, Francie byla první!“ vykřikl rozlíceně prťavý stařík s plnovousem a brýlemi. „Byli bez vlády celej měsíc, a tak se ukázalo, že se bez ní vobejdou!“
„Začalo to demonstracemi,“ opravila ho černovláska. „Obrovské davy nezaměstnaných dělníků tenkrát poprvé strhly vládní budovy. Bylo to ve Východním Německu a Polsku.“
„Rusko a Amerika byly poslední,“ řekl Tolby. „Když začaly demonstrace ve Washingtonu, bylo nás už skoro dvacet miliónů. Tenkrát jsme něco znamenali! Jak jsme se dali na pochod, nebylo v jejich silách nás zastavit.“
„Hodně se tehdy střílelo,“ podotkla blondýna.
„Jasně. Ale pořád se k nám přidávali další lidi. A hulákali na vojáky: ‚Hej, Bille! Nestřílej!‘ ‚Hej, Jacku! To jsem já, Joe.‘ ‚Nestřílejte, kamarádi – to jsme my!‘ ‚Nezabíjejte nás, přidejte se k nám!‘ A nakonec se k nám přisámbohu přidali. Nedokázali střílet po svejch lidech. Zahodili pušky a pakovali se nám z cesty.“
„A pak jste je našli,“ hlesla napjatě útlá černovláska.
„Jo. Našli jsme je. Byly na šesti místech. Na třech v Americe, na jednom v Británii a na dvou v Rusku. Trvalo nám deset let, než jsme vypátrali poslední – než jsme si byli jistí, že je poslední.“
„A potom?“ zeptal se mladík vyjeveně.
„Potom jsme je zlikvidovali.“ Tolby se napřímil. Měl temně brunátnou tvář a svíral sklenici piva. „Všecky ty zasraný atomovky, co na světě zbyly.“
