kapitola 1
Když Eric Sweetscent složil vůz a úspěšně zaparkoval na svém maličkém stání, známá budova ve tvaru ptáka kivi už jako obvykle šedivě svítila. Osm ráno, pomyslel si smutně. A jeho zaměstnavatel, pan Virgil L. Ackerman, už v KBZT zahájil pracovní dobu. Komu to může myslet v osm ráno, přemítal Dr. Sweetscent. Je to proti Pánubohu. Pěkný svět nám nadělili; válka omlouvá všechny lidské úchylky, i šéfovy.
Oslovení ho naštvalo. „Doktor Sweetscent, pokud mohu prosit.“
„Mám pro vás účet, pane doktore.“ Stroj vytáhl z plechové kapsy složený bílý papírek. „Vaše manželka, paní Katherine Sweetscentová, toto zaplatila před třemi měsíci ze svého účtu v Zemi snů a štěstí pro všechny. Šedesát pět dolarů plus šestnáct procent poplatky. Jistě chápete, je na to zákon. Nechci vás zdržovat, ale je to, ehm, protizákonné.“ Když s nejvyšší nechutí lovil šekovou knížku, stroj ho ostražitě sledoval.
„Co platila?“ zeptal se sklíčeně, sotva vypsal šek.
„Balíček Lucky Strike, pane doktore. Ještě původní zelený. Kolem roku 1940, před Druhou světovou válkou, než se balení změnilo. ‘Zelené Lucky Strike šly do boje’, znáte to.“ Stroj se zahihňal.
Nemohl tomu uvěřit, něco mu nesedělo. „To přece musela platit z firemního účtu,“ namítl.
„Ne, pane doktore,“ prohlásil robosluha. „Na mou duši. Paní Sweetscentová se vyjádřila zcela jasně, že jde o soukromý nákup.“ Stroj přidal vysvětlení, jemuž Eric nevěřil ani vteřinu. Nepoznal ale, zda s ním přišel sám robot, nebo Kathy. „Paní Sweetscentová,“ pravil stroj pln obdivu, „staví Pitts-39.“
„To ani omylem.“ Hodil vypsaný šek po robosluhovi, a zatímco ho stroj lovil, vykročil k pásu.
Krabičku Lucky Strike. Hm, řekl si neradostně, Kathy s tím zase začíná. Když ji popadne tvůrčí puzení, vždycky utrácí. A víc, než si vydělá, i když má vyšší plat než já, musel si přiznat. Proč mi to ale neřekla? Takový velký nákup...
Odpověď byla nasnadě. Účet problém odhalil v celé jeho zoufalé přízemnosti. Myslel si: před patnácti lety bych řekl – a řekl jsem –, že naše dva platy stačí a rozhodně by měly stačit dvěma trochu rozumným dospělým k velice pohodlnému životu. I když jsem vzal v úvahu válečnou inflaci.
Jenže se mýlil a něco mu přesvědčivě říkalo, že se to už nezlepší.
V budově KBZT navolil chodbu do své kanceláře, i když měl sto chutí se napřed stavit nahoře a rovnou si to s Kathy vyřídit. Později, napomenul se. Po práci, možná u večeře. Bože, a to mám tak narvaný program. Na tohle nekonečné handrkování nemá energii, a nikdy neměl.
„Dobré ráno, pane doktore.“
„Dobré,“ odvětil Eric a kývl na rozmazanou slečnu Perthovou, svoji sekretářku; dnes se nastříkala jasně modrou s jiskřivými flitry, které v recepci odrážely stropní světlo. „Kde je Himmel?“ Po kontrolorovi hotových výrobků nebylo ani stopy a na parkovišti už zastavovali zástupci přidružených závodů.
„Bruce Himmel volal, že ho městská knihovna v San Diegu zažalovala, a tak se zřejmě zdrží u soudu.“ Slečna Perthová v okouzlujícím mrazivém úsměvu ukázala dokonalé umělé ebenové zuby, což si neodvykla ani za rok od příjezdu z Amarilla v Texasu. „Knihovní policie se mu včera vlámala do bytu a našla přes dvacet ukradených knížek. Znáte Bruce, bojí se cokoli kontrolovat... jak se ta fobie jmenuje řecky?“
Prošel do další kanceláře, kterou měl jen pro sebe; Virgil Ackerman mu raději zvýšil prestiž než výplatu.
A v jeho soukromé kanceláři, u jeho okna, stála jeho manželka Kathy se sladce vonící mexickou cigaretou a dívala se na jih na strohé kopce Baja California. Dnes ráno ji viděl poprvé; vstala hodinu před ním, sama se oblékla i nasnídala a odjela vlastním vozem.
„Co je?“ spustil hned Eric.
„Pojď dál a zavři dveře.“ Kathy se otočila, ale nepodívala se na něj. V nádherně ostré tváři měla zamyšlený výraz.
Zavřel za sebou. „Díky za pozvání do mojí vlastní kanceláře.“
„Věděla jsem, že tě ráno chytí ten vymahač,“ pravila nepřítomně Kathy.
„Skoro osmdesát zelených. Včetně penále.“
„Zaplatils?“ Poprvé na něj pohlédla a starostlivě zamrkala načerno obarvenými řasami.
„Ne,“ odvětil trpce. „Nechal jsem se rovnou na parkovišti zastřelit.“ Pověsil si kabát do skříně. „Jistěže jsem zaplatil. To se musí, co Mol zakázal veškeré úvěry. Chápu, že jseš nad to povznesená, ale když nezaplatíš do...“
„Prosím tě, přednášku si nech od cesty. Co řekl? Že stavím Pitts-39? Lhal, tu krabičku cigaret jsem koupila jako dárek. Když stavím dětské království, vždycky o tom víš. Bylo by přece i tvoje.“
„Pitts-39 ne,“ namítl Eric. „Nikdy jsem tam nebydlel, ani v devětatřicátém, ani jindy.“ Posadil se za stůl a zapnul intervid. „Jsem tu, paní Sharpová,“ oznámil Virgilově sekretářce. „Jak se dnes máte? Vrátila jste se včera v pořádku z té manifestace za válečné dluhopisy? Nezbili vás militanti?“ Vypnul spojení. „Lucile Sharpová bojuje za mír,“ vysvětlil Kathy. „Podle mě je hezké, že firma svým zaměstnancům povoluje politickou agitaci, co myslíš? A ještě lepší je, že to nestojí ani cent; politické akce jsou zadarmo.“
„Ale musíš se tam modlit a zpívat. A taky si koupit dluhopisy.“
„Pro koho jsi koupila ty cigarety?“
„Pro Virgila Ackermana, samozřejmě.“ Vyfoukla kouř dvěma tenkými proužky. „Myslíš, že chci pracovat jinde?“
„Jistě, když ti dají víc.“
Kathy se zamyslela: „Mysli si, co chceš, ale nedrží mě tu vysoký plat. Chci přispívat k válečnému úsilí.“
„Tady? Jak?“
Otevřely se dveře a v nich stanula slečna Perthová. Když se na něj otočila, zavadila rozmazaným vodorovně skloněným poprsím o zárubeň. „Pane doktore, nerada vás ruším, ale přišel za vámi pan Jonas Ackerman z lázní, praprasynovec pana Virgila Ackermana.“
„Tak co lázně, Jonasi?“ řekl na pozdrav Eric a napřáhl ruku. Praprasynovec majitele mu ji stiskl. „Vybublalo z nich něco na noční směně?“
„Pokud ano,“ odvětil Jonas, „tak to na sebe vzalo podobu dělníka a odešlo hlavní branou.“ Teprve teď si všiml Kathy. „Dobré ráno, paní Sweetscentová. Viděl jsem novou sestavičku, kterou jste opatřila do Washe-35, to broučí auto. Je to Volkswagen? Tak se jim říkalo?“
„Aerodynamický Chrysler,“ odpověděla Kathy. „Bylo to dobré auto, ale mělo moc neodpruženého železa. Jedna konstrukční chyba a na trhu úplně propadlo.“
„Bože,“ pravil procítěně Jonas. „Znát něco opravdu důkladně, to musí být. Zapomeňte na renesančního člověka, soustřeďte se na jeden obor, dokud ho...“ Až teď si všiml, jak se oba Sweetscentovi tváří zapškle. „Vyrušil jsem vás?“
„Napřed práce, potom potěšení,“ odtušil Eric. Za vyrušení byl rád, i když šlo o nejmladšího příslušníka ředitelské rodiny. „Kathy, prosím tě, vypadni,“ řekl ženě a ani se nesnažil tvářit vesele. „Promluvíme si u večeře. Na dohadování, jestli je robosluha schopen lhát, mám moc práce.“ Odvedl manželku ke dveřím, nebránila se. Tiše dodal: „I ty se mi musíš posmívat. Všichni o nás mluví.“ Zavřel za ní dveře.
Jonas Ackerman za chvíli pokrčil rameny a řekl: „To je to dnešní manželství. Legalizovaná nenávist.“
„Proč to říkáš?“
„Četl jsem mezi řádky, visela ve vzduchu jako mráz. Mělo by existovat nařízení, že muž nesmí pracovat ve stejném podniku jako jeho žena. A nejlíp ani ve stejném městě.“ Usmál se, všechna vážnost byla najednou ta tam. „Ale je opravdu dobrá; co tu pracuje, propustil Virgil všechny ostatní nákupčí starožitností... ale to ti samozřejmě řekla.“
„Mnohokrát.“ Skoro každý den, pomyslel si s hořkostí.
„Proč se nerozvedete?“
Eric pokrčil rameny, aby naznačil filosofickou hloubku své povahy. Doufal, že to tak Jonas pochopí.
Gesto nepadlo na úrodnou půdu, protože řekl: „Tím chceš naznačit, že se ti to líbí?“
„Tím chci říct,“ vzdal to Eric, „že jsem byl ženatý už před ní a nebylo to o nic lepší, a když se rozvedu s Kathy, zase se ožením, protože, jak to podal můj cvokař, nedokážu najít identitu mimo roli manžela, tatínka a živitele, další by tedy byla úplně stejná, protože takové vyhledávám. Mám to v povaze.“ Zvedl hlavu a vrhl na Jonase pohled plný masochistického vzdoru. „Cos mi vlastně chtěl?“
„Jedeme na výlet,“ oznámil vesele Jonas. „Na Mars, všichni, i ty. Na konferenci! Můžeme si zabrat sedadla co nejdál od starouše Virgila, takže nebudeme muset omílat firmu, válku a Gina Molinariho. A protože letíme velkou lodí, potrvá jedna cesta šest hodin. Proboha, hlavně ať na nás zbude místo k sezení, stát se mi rozhodně nechce.“
„Jak dlouho tam budeme?“ Na cestu se nijak netěšil, jen ho vytrhne od práce.
„Vrátíme se zítra nebo pozítří. Poslyš, zbavíš se manželky; Kathy zůstává tady. Je to ironie, ale všiml jsem si, že ve Washi-35 u sebe stařík nechce mít starožitníky... rád se ponoří do, ehm, genia loci, tím raději, čím je starší. Až ti bude sto třicet, snad to pochopíš, a já taky. Do té doby ho musíme snášet.“ Vážněji dodal: „Asi to víš, Ericu, protože jsi jeho lékař. Nikdy neumře, nemá odvahu k zásadnímu rozhodnutí, jak se říká, ať už v něm doslouží cokoli. Někdy mu závidím, že je takový optimista. Že se mu tolik líbí život, že mu přisuzuje takovou důležitost. My ubozí smrtelníci, v našem věku...“ Podíval se na Erica. „Ničemných třicet, třiatřicet let...“
„Jsem plný života,“ odvětil Eric. „Vydržím dlouho. A život mě nedostane.“ Z kapsy saka vytáhl účet, který mu strčil robotický výběrčí. „Vzpomínej. Objevila se ve Washi-35 asi před třemi měsíci krabička Lucky Strike? Příspěvek od Kathy?“
Po chvíli přemýšlení Jonas Ackerman řekl: „Ty chudáku podezíravá. Nedokážeš myslet na nic jiného. Poslyš, doktůrku, jestli se nedovedeš soustředit na práci, skončíš. Na osobním máme žádosti dvaceti umorgánových chirurgů, kteří se jen třesou na práci u někoho jako Virgil, u osobnosti tak důležité pro hospodářství a válečné úsilí. Tak dobrý prostě nejsi.“ Tvářil se zároveň chápavě i nesouhlasně a Eric Sweetscent se okamžitě probral. „Kdyby mi selhalo srdce, a k tomu jednou jistě dojde, nepůjdu za tebou. Moc tě tíží osobní problémy. Žiješ jen pro sebe, ne pro naši planetu. Panebože, tos zapomněl, že vedeme válku na život a na smrt? A prohráváme. Každý den nás nepřítel drtí!“
Pravda, uvědomil si Eric. A v čele máme nemocného a sklíčeného hypochondra. A jednou z berliček, které jen tak tak drží Mola v úřadu, jsou i Kožišnické a barvířské závody v Tijuaně. Bez blízkých osobních přátel na vysokých postech, jako Virgil Ackerman, by byl Gino Molinari pod drnem nebo ve starobinci. Vím to. Ale osobní život nejde odsunout stranou. Nestál jsem o domácí problémy, nechci být s Kathy v klinči jako boxer. A jestli si to myslíš, může za to tvoje chorobné mládí. Nepodařilo se ti postoupit z pubertální svobody do mého světa: do manželství se ženou, která mě předčí platem, intelektem a dokonce i v sexu.
Než odešel z budovy, stavil se doktor Eric Sweetscent u lázní, jestli tam nepřišel Bruce Himmel. Přišel; stál nad velikým košem na zmetky plným vadných žluťoučkých koní.
„Hoďte je zpátky do šlichty,“ řekl mu nejmladší Ackerman, a když mu hodil jednu nepovedenou kouli, jež sjížděly z linky v KBZT spolu s výrobky vhodnými k montáži do řízení meziplanetárních lodí, usmál se Himmel prázdně a křivě jako obvykle. „Když vezmeš tucet modulů,“ obrátil se Jonas na Erica, „ne zmetků, ale těch, co posíláme armádě, zjistíš, že v porovnání s výrobou před rokem nebo před šesti měsíci se o několik mikrosekund prodloužily reakce.“
„Chceš tím říct, že jsme změkčili normy?“ podivil se Eric.
Připadalo mu to nemožné. Výrobky KBZT byly příliš důležité. Na koulích velkých jako hlava závisela celá síť vojenských operací.
„Přesně tak.“ Jonase to nijak netrápilo. „Protože jsme moc koní vyřazovali. Nevykazovali jsme zisk.“
Himmel vykoktal: „Ň-někdy je mi líto, že už nepodnikáme v marťanském guánu.“
Podnik kdysi sbíral trus marťanského vakopýra, vydělal tak první peníze a byl schopen zakoupit průmyslová práva na dalšího mimozemského tvora, marťanskou otiskovou amébu. Tento důstojný jednobuněčný organismus přežíval díky schopnosti napodobit jiné živé tvory, zvláště při stejné velikosti, a byť zmíněná dovednost pobavila astronauty i úředníky z OSN, průmyslový potenciál měňavky odhalil až hnojní magnát Virgil Ackerman. Již za pár hodin předložil otiskové amébě drahý kožich jedné ze svých tehdejších milenek; améba ho věrně napodobila a Ackerman s milenkou tak měli dva identické norkové kožichy. Měňavku ale napodobování kožešiny přestalo bavit a vrátila se k vlastní podobě. Tento výsledek nebyl zcela žádoucí.
Řešení, nalezené až po měsících práce, spočívalo v usmrcení améby a preparaci mršiny v lázni z chemikálií, jež ji udržely v žádané podobě. Měňavka se nerozkládala, a tak ji později nebylo lze odlišit od originálu. Zanedlouho Virgil Ackerman postavil v mexické Tijuaně distribuční závod, kam z marťanských výroben posílal falešné kožešiny všeho druhu. Téměř vzápětí zničil pozemský trh s pravými kožichy.
Válka to ale samozřejmě všechno změnila.
Co ale nezměnila? A kdo mohl při podpisu Mírové smlouvy s Lilistarem tušit, že se to tak zvrtne? Podle Lilistaru a jeho ministra Freneksyho se Země spojila s největší vojenskou silou v galaxii, zatímco nepřátelé, reegové, jsou ve všech ohledech slabší a brzy podlehnou.
Válka je dost zlá sama o sobě, dumal Eric, ale prohraná válka vede k přemýšlení, k neplodné pozdní lítosti nad minulými omyly – hodně pozemšťanů by uvedlo příklad Mírové smlouvy, kdyby se jich někdo zeptal. Jenže o jejich názor nestál Mol ani vláda Lilistaru. Všeobecně se věřilo – a probíralo v barech i v soukromí obývacích pokojů –, že se nikdo neptá ani Mola.
S počátkem bojů proti reegům se Kožišnické a barvířské závody v Tijuaně přeorientovaly z obchodu s falešnými kožešinami na válečnou výrobu, stejně jako další průmyslové podniky. Pro zázračně přesné kopírování řídicích modulů do raket, jednobuněčných žluťoučkých koní, byly KBZT jako stvořené. Změna výroby proběhla rychle a hladce. Eric Sweetscent teď v zamyšlení stál nad košem plným zmetků a dumal, kde hledat pro nepovedené, ale přesto komplikované moduly uplatnění. Vzal jeden do ruky; žluťoučký kůň vážil asi jako míč na košíkovou a byl velký jako grapefruit. Se zmetky, které Himmel vyřadil, se nedalo nic dělat, Eric se tedy otočil k násypce, pod níž se zafixovaný plast přemění zpátky v původní buněčnou hmotu.
„Počkat!“ zaskuhral Himmel.
Eric i Jonas se na něj podívali.
„Neničte ho.“ Himmel v rozpacích kroutil nepohlednými údy, objímal se rukama, proplétal uzlovité prsty. Za hovoru slabomyslně nedovíral ústa. „To už nedělám. Jako materiál modul stojí čtvrt centu. Plný koš má hodnotu jednoho dolaru.“
„No a?“ opáčil Jonas. „Stejně musejí zpátky do...“
Himmel zahuhlal: „Koupím ho.“ Začal v kapse hledat peněženku; byl to dlouhý boj, ale nakonec zvítězil.
„Na co?“ nechápal Jonas.
„Mám pracovní plán,“ řekl Himmel po delší bolestné odmlce. „Kupuju zmetky žluťoučkých koní po půl centu, za dvojnásobek ceny, takže firma vydělává. Proč by proti tomu měl někdo něco mít?“
Jonas se zamyslel. „Nikdo nic nenamítá. Jenom mě zajímá, na co vám jsou.“ Podíval se na Erica, jako by se ho ptal: Co ty na to?
Himmel odpověděl: „Používám je.“ Sklíčeně se otočil a odšoural k nedalekým dveřím. „Jsou všechny moje, protože jsem si je nechal předem strhnout z platu,“ dodal přes rameno a otevřel. S ublíženým výrazem fobicky úzkostného člověka ukročil stranou.
Za dveřmi skladu pojížděly na kolečkách velikosti stříbrného dolaru drobné vozíky, dvacet nebo víc, a v horlivé činnosti se vzorně vyhýbaly jeden druhému.
Na každém vozíku trůnil žluťoučký kůň, připojený k řízení.
Jonas se poškrábal na nose, zabručel a zeptal se: „Na co jezdí?“ Podařilo se mu jeden vozík chytit, když mu svištěl kolem nohy. Kolečka se dál zbytečně točila.
„Malá laciná startovací baterka na deset let,“ odvětil Himmel. „Stojí taky půl centu.“
„A ty vozíky jste postavil vy?“
„Ano, pane Ackermane.“ Himmel mu vozík vzal a položil ho zpátky na podlahu. Hned snaživě odjel. „Tyhle jsou na vypuštění moc nové,“ vysvětlil. „Musejí cvičit.“
„A pak jim dáte svobodu,“ řekl Jonas.
„Správně.“ Himmel sehnul vyklenutou, skoro holou hlavu, želvovinové brýle mu sklouzly po nose.
„Proč?“ zeptal se Eric.
Když došlo na jádro věci, Himmel zbrunátněl, rozklepal se, a přece ustupoval s hrdostí. „Protože si to zaslouží,“ vyhrkl.
Jonas namítl: „Protoplasma ale není živá; zemřela v ustalovací lázni. Dobře to víte. Od té doby je z ní, z každého kusu, pouhý elektronický obvod, mrtvý jako... jako robosluha.“
Himmel důstojně odpověděl: „Ale já je považuji za živé tvory, pane Ackermane. A i když nejsou schopní řídit raketu ve vesmíru, neznamená to, že nemají nárok na celý život, jakkoli ubohý. Pouštím je a oni si jezdí snad šest let, možná déle; to stačí. To jim dopřeje, co potřebují.“
Jonas se otočil na Erica a řekl: „Kdyby o tom věděl starej...“
„Pan Virgil Ackerman o tom ví,“ pravil bez váhání Himmel. „Schvaluje mi to.“ Hned se opravil: „Spíš mě při tom nechává, protože to firmě vynahrazuji. A vozíky stavím v noci, ve volném čase. Doma v bytě mám montážní linku, samozřejmě primitivní, ale výkonnou.“ Pak dodal: „Každou noc pracuji do jedné.“
„Co dělají, když je vypustíte?“ zeptal se Eric. „Jezdí po městě?“
„Bůh ví,“ odvětil Himmel. Evidentně ho to nijak netrápilo. Stačilo mu stavět vozíky a připojovat žluťoučké koně. A třeba to jinak nešlo; těžko může všechny vozíky doprovázet a chránit je před nástrahami velkoměsta.
„Jste umělec,“ prohlásil Eric, i když sám nevěděl, jestli to je odporné nebo zábavné. Himmelův podnik na něj neudělal dojem, tím si byl jistý: byla to šaškárna, nesmysl. Himmel nepřetržitě pracuje tady i doma, aby se zmetkům dostalo místa na slunci... co bude následovat? A všichni ostatní zatím snášejí útrapy daleko větší, společné absurdity, nesmyslné války.
Na takovém pozadí Himmel nepůsobil tak směšně. Může za to doba. Ve vzduchu visí šílenství, Molem počínaje a tímto zjevně psychiatricky poškozeným kontrolorem konče.
Cestou po chodbě řekl Eric Jonasovi Ackermanovi: „Je to cvoš.“ Použil aktuálně nejsilnější slovo.
„To jistě,“ mávl rukou Jonas. „Ale díky němu jsem změnil pohled na staříka Virgila. Že mu to toleruje, a o zisk jistě nejde. Vlastně jsem rád. Měl jsem za to, že je tvrdší; čekal bych, že toho chudáka pitomu hned pošle s otroky na Lilistar. Bože, to musí být hrůza. Himmel má štěstí.“
„Jak to podle tebe skončí?“ zeptal se Eric. „Myslíš, že Mol podepíše separátní mír s reegy, vycouvá a nechá válku na Starcích, což jim ostatně přeju?“
„To nemůže,“ odtušil Jonas. „Freneksyho tajná policie by na nás vlítla a nasekala ho na nudličky. Vyhodili by ho z úřadu a posadili tam někoho militantnějšího. Někoho, kdo rád povede válku.“
„Ale to nemohou,“ namítl Eric. „Je náš volený vůdce, ne jejich.“ Ale věděl, že přes všechny právní argumenty má Jonas pravdu. Jen jejich spojence realisticky zhodnotil.
„Nejlepší pro nás bude,“ řekl Jonas, „když prostě prohrajeme. Pomalu, nevyhnutelně, jako prohráváme teď.“ Snížil hlas do šepotu. „Nerad mluvím jako defétista...“
„Klidně.“
„Ericu, nemáme jinou možnost, i kdyby nás mělo čekat sto let reegovské okupace jako trest, že jsme si vybrali špatného spojence do špatné války ve špatnou chvíli. Je to náš první velkolepý zásah do mezihvězdného válčení, a jak jsme se rozhodli – jak to Mol rozhodl...“ Zašklebil se.
„A my se rozhodli pro Mola,“ připomněl mu Eric. Takže zodpovědnost je v posledku zase na nich.
Chodbou k nim plula křehká postava, suchá a nehmotná jako podzimní list, a volala tenkým ostrým hláskem: „Jonasi! A vy také, pane doktore. Je nejvyšší čas vyrazit do Washe-35.“ Virgil Ackerman měl mrzutý hlas, peskoval je jako kvočna kuřata. V pokročilém věku vypadal skoro jako hermafrodit, směs muže a ženy v jediné bezpohlavní, vyschlé, ale přece vitální bytosti.
