Planeta, která neexistovala (II)

• ÚVODNÍ STRANA
• AKTUALITY
• KNIHY
• UKÁZKY Z KNIH
• FILMY
• ČLÁNKY
• O WEBU, KONTAKTY
• ZAJÍMAVÉ ODKAZY

Snídaně za soumraku

„Rádio nešlo naladit,“ hlásil Earl. „Bylo slyšet jenom praskání.“
Tim se podrážděně ošil. „Ten krám už zas nefunguje? Vždyť jsem ho tuhle spravoval.“ Vstal a ospale se odšoural k rádiu. Chvíli líně otáčel knoflíky. Děti pobíhaly po domě sem a tam a připravovaly se do školy. „To je divný,“ zamračil se Tim.
„Tak já jdu,“ oznámil Earl a otevřel dveře.
„Nemůžeš počkat na své sestry?“ zeptala se nepřítomně Mary.
„Už jsem hotová,“ ozvala se Virginia. „Jak vypadám?“
„Vypadáš skvěle,“ uklidnila ji Mary a políbila ji.
„Až budu v práci, zavolám opraváře,“ zabručel Tim.
Vtom se zarazil. V kuchyňských dveřích stál mlčky Earl, bledý jako křída, s očima rozšířenýma hrůzou.
„Co se děje?“
„Já jsem – já jsem se vrátil.“
„Co se děje? Jsi nemocný?“
„Nemůžu do školy.“
Užasle na něj zírali. „Co se stalo?“ Tim ho chytl za ruku. „Proč nemůžeš do školy?“
„Protože… protože mě tam nepustí.“
„Kdo?“
„Vojáci.“ Najednou to ze sebe začal chrlit: „Jsou všude. Vojáci s puškama. A jdou k nám.“
„Cože? Jak to myslíš, jdou k nám?“ zopakoval vyjeveně jeho otec.
„Jdou k nám a asi nás –“ Earl vystrašeně zmlkl. Z verandy uslyšeli dusot vojenských bot. A ránu. Zvuk štípaného dřeva. Hlasy.
„Bože můj,“ vydechla Mary. „Co se to děje, Time?“
Tim vešel do obývacího pokoje. Srdce mu bolestivě tlouklo. Ve dveřích stáli tři muži. Měli na sobě šedozelené uniformy a byli obtěžkaní zbraněmi a spletí nejrůznějších zařízení – trubiček a hadic, měřičů na tlustých kabelech, krabiček, kožených řemenů a antén. Na hlavách měli nasazené složité masky. Za maskami Tim viděl unavené tváře porostlé strništěm a zarudlé oči, které na něj hleděly s neskrývanou nelibostí.
Jeden z vojáků trhl pistolí a namířil mu jí na břicho. Tim na ni tupě zíral. Pistole. Dlouhá, úzká pistole. Tenká jako jehla. A napojená na změť trubiček.
„Kdo vám –“ spustil, ale voják mu brutálně skočil do řeči.
„Kdo jste?“ obořil se na Tima drsným, hrdelním hlasem. „Co tady děláte?“ Strhnul si masku. Měl špinavou, sinalou pleť zbrázděnou jizvami a pupínky. Zuby měl rozbité a několik mu jich chybělo.
„Odpovězte!“ houkl na něj druhý voják. „Co tady děláte?“
„Ukažte nám svou modrou kartu,“ poručil třetí. „Chceme vidět číslo vašeho Sektoru.“ Zabloudil pohledem k dětem a Mary, která mlčky stála ve dveřích do jídelny. Spadla mu brada.
„Ženská!“
Všichni tři vojáci na ni nevěřícně zírali.
„Co to má sakra znamenat?“ zeptal se přísně první voják. „Jak dlouho už tady je?“
Timovi se vrátila řeč. „To je moje manželka. Co se děje? Co tady –“
„Vaše manželka?“ Vojáci nemohli uvěřit vlastním uším.
„Moje žena a moje děti. Co tady proboha –“
„Vaše žena? Proč jste ji sem vodil? Vy jste se snad zbláznil!“
„Má radiačku,“ utrousil jeden z nich. Sklonil pistoli a přešel přes obývák k Mary. „Tak pojď, sestro. Půjdeš s námi.“
Tim se vrhl vpřed.
Zasáhla ho tlaková vlna. Rozplácl se o zem, před očima mu vířila černá mračna. Zvonilo mu v uších. Hlava mu pulsovala bolestí. Všechno bylo jakoby v dálce. Nejasně si uvědomoval míhající se tvary kolem sebe. Hlasy. Obývák. Soustředil se.
Vojáci naháněli děti dohromady. Jeden z nich popadl Mary, roztrhl jí šaty a serval je z ní. „Tak to teda čumim,“ ušklíbl se, „vona je tu snad dobrovolně. Vždyť ani není vošňůrkovaná!“
„Berem ji s sebou.“
„Jasně, kapitáne.“ Voják táhl Mary ke dveřím. „Však my už se o ni postaráme.“
„A děcka,“ mávl kapitán na vojáka, který hlídal děti, „ty berem taky. Stejně to nechápu. Nemaj ani masky, ani karty. Jak to že to jejich barák nezasáhlo? Včera bylo nejhorší bombardování za posledních pár měsíců!“
Tim se s bolestmi vyškrábal na nohy. Krvácel z pusy. Viděl rozmazaně. Opřel se o zeď. „Prosím vás, nechte –“
Kapitán nakoukl do kuchyně a strnul. „Vidím dobře? Je to jídlo?“ Pomalu se vydal přes jídelnu. „Pojďte se na to podívat!“
Ostatní vojáci dočista zapomněli na Mary a děti a přiběhli za ním. Zůstali stát kolem stolu a ohromeně na něj civěli.
„Podívejte na to!“
„Kafe.“ Jeden z nich popadl konvici, lačně ji do sebe obrátil a zakuckal se. Po haleně mu stékala černá káva. „Ježíšmarjá, to pálí! Tý jo, horký kafe.“
Druhý voják se vrhl do ledničky. „A smetana! Podívejte na to. Mlíko. Vajíčka. Máslo. Maso.“ Hlas se mu zlomil dojetím. „Je tu plno žrádla.“
Kapitán zmizel ve spíži. Vynořil se s kartonem konzervovaného hrášku. „Vemte zbytek. Pokud možno všecko. Naložíme to do housenky.“
Třískl kartonem o stůl. Zabodl do Tima pohled a chvíli se přehraboval v záhybech své špinavé haleny, než našel cigaretu. Pomalu si ji zapálil. Nespouštěl z Tima oči. „Tak to jsem zvědavej, jak mi to všecko vysvětlíte,“ ucedil.
Tim otevřel ústa a zase je zavřel. Nevyšla z něho ani hláska. V hlavě měl jako vymeteno. Totální prázdno. Vůbec mu to nemyslelo.
„Odkud máte všecko to jídlo? A ostatní věci?“ Máchl rukou okolo sebe. „Nádobí. Nábytek. Jak to, že vás to ještě nezasáhlo? Jak se vám podařilo přežít včerejší bombardování?“
„Ale já –“ zajíkl se Tim.
Kapitán k němu výhružně přistoupil. „A k tomu ta ženská. A děcka. Co tady všichni děláte?“ vyptával se přísně. „Doufám, že nám budete schopnej dát nějaký rozumný vysvětlení. Protože pokud ne, tak vás budeme muset normálně uškvařit.“
Tim si celý roztřesený sedl ke stolu. Zhluboka se nadechl a snažil se uspořádat si myšlenky. Bolelo ho celé tělo. Utřel si krev z brady a uvědomil si, že má rozbitou stoličku. Vyndal si kapesník a vyplivl do něj zbytky zubu.
„Tak do toho,“ vybídl ho kapitán.
Mary vešla s dětmi do obýváku. Judy plakala. Virginia vypadala, že je v šoku. Earl byl bílý jako stěna a vyjeveně zíral na vojáky.
„Time?“ zeptala se Mary a chytla ho za předloktí. „Jsi v pořádku?“
Tim přikývl. „Jo, jsem.“
Mary si přitáhla roztrhané šaty k tělu. „Time, tohle jim nemůže projít. Někdo určitě přijde. Pošťák nebo sousedi nebo někdo. Nemůžou náš přece jen tak –“
„Drž klapačku,“ štěkl kapitán. V očích mu podivně zablýsklo. „Jakej pošťák? Co to žvaníš?“ Natáhl k Mary ruku. „Ukaž mi svůj žlutej lístek, sestro.“
„Žlutej lístek?“ podivila se Mary.
Kapitán si promnul čelist. „Nemaj ani žlutej lístek, ani masky, ani karty.“
„Jsou to unisjedi,“ prohlásil jeden vojáků.
„Možná jo. A možná taky ne.“
„Určitě jsou to unisjedi, kapitáne. Měli bysme je radši usmažit. Nemůžem riskovat.“
„Tady není něco v pořádku,“ pronesl kapitán. Sáhl si ke krku a vylovil malou krabičku, ze které vedl drát. „Zavolám polikoma.“
„Polikoma?“ Vojáky to očividně rozrušilo. „Počkejte, kapitáne. Vždyť to zvládneme sami. Nevolejte polikoma. Strčí nás na čtyřku a už si nikdy –“
Kapitán promluvil do krabičky. „Přepojte mě na Síť B.“
Tim se podíval na Mary. „Miláčku, myslím, že –“
„Drž hubu,“ šťouchl do něj voják. Tim se odmlčel.
„Síť B,“ zachrčela krabička.
„Nemáte volnýho polikoma? Narazili jsme na něco hodně divnýho. Máme tu pět lidí – jednoho muže, jednu ženskou, tři děcka. Nemaj karty ani masky, ženská je nevošňůrkovaná, jejich barák naprosto nedotčenej. Maj tam nábytek a jiný zařízení a asi sto kilo jídla.“
Krabička zaváhala. „Dobře. Polikom je na cestě. Zůstaňte na místě. Ať vám neutečou.“
„Neutečou.“ Kapitán schoval krabičku zpátky za halenu. „Polikom tu bude každou chvílí. Mezitím můžem naložit jídlo.“
Zvenku se ozval hluboký, táhlý a dunivý výbuch, který otřásl domem a rozdrnčel nádobí v kredenci.
„Hergot,“ ušklíbl se jeden voják. „To bylo o fous.“
„Doufám, že naše clony do večera vydrží.“ Kapitán popadl karton s hráškem. „Posbírejte zbytek. Chci to mít naložený, než dorazí polikom.“
Dva vojáci nabrali plnou náruč proviantu a vyšli s kapitánem z domu. Jejich hlasy se postupně ztrácely v dálce.
Tim vstal. „Počkej tady,“ řekl přiškrceně.
„Co děláš?“ zeptala se Mary nervózně.
„Možná se mi podaří dostat se ven.“ Přiběhl k zadním dveřím a roztřesenýma rukama uvolnil západku. Prudce je otevřel a vyšel na zadní verandu. „Nikoho tu nevidím. Kdyby se nám podařilo –“
Zarazil se.
Kolem něj, kam až oko dohlédlo, se vzdouvala mračna šedého popílku. Tu a tam z nich vystupovaly jakési matné obrysy. Jakási nehybná, mlčenlivá torza, která trčela z popelnatého příkrovu.
Rozvaliny.
Trosky domů. Hromady sutin. Celé okolí bylo poseté sutí. Pomalu sešel ze schůdků. Betonová zeď najednou končila. A dál už nebylo nic. Za ní se do dálky táhla jen krajina pokrytá struskou a sutí.
Nikde žádný pohyb, nic. Panovalo tam mrtvé, šedé ticho bez jediné známky života. Kolem se převalovaly pouze mraky popílku. Všude jen spečená struska a nekonečné rozvaliny.
Město bylo pryč. Domy zbořené. Nic nezůstalo. Nikdo nepřežil. Všude byla jen zubatá torza zdí, rozvaliny zející prázdnotou. Mezi troskami tu a tam rostl tmavý plevel. Tim se sehnul a sáhl si na něj. Měl drsný, tlustý stonek. A struska? Byla kovová. Roztavený kov. Zvedl kousek ze země a napřímil se –
„Vraťte se dovnitř,“ přikázal někdo rázně.
Strnule se otočil. Na verandě za ním stál muž, s rukama v bok. Byl menší postavy a měl propadlé tváře. Zpod přivřených víček mu blýskaly jasné oči jako dva uhlíky. Měl na sobě jinou uniformu než vojáci a masku si odsunul z obličeje. Měl žlutou, mírně světélkující pleť, na lícních kostech napjatou. Byla to tvář nemocného člověka, sužovaného horečkami a únavou.
„Kdo jste?“ zeptal se Tim.
„Douglas. Politický komisař Douglas.“
„Vy jste od policie, že ano,“ vydechl Tim.
„Přesně tak. Teď pojďte za mnou. Čekám, že mi zodpovíte pár otázek.“
„Nejdřív ze všeho by mě zajímalo,“ řekl Douglas uvnitř, „jak tenhle dům unikl zkáze.“
Tim s Mary a dětmi seděli nehybně na gauči a mlčky, šokovaně zírali na polikoma.
„Tak bude to?“ ozval se Douglas.
„Podívejte, já vážně nevím,“ vyrazil ze sebe Tim. „Nevím nic. Ráno jsme se normálně, jako vždycky vzbudili, oblíkli se, udělali si snídani –“
„Venku byla mlha,“ poznamenala Virginia. „Když jsme vykoukli z okna, byla vidět jenom mlha.“
„A nefungovalo rádio,“ připomněl Earl.
„Rádio?“ Douglasova vyzáblá tvář se zamračila. „Rádiový signál nemáme už několik měsíců. Používá se pouze pro vládní účely. Já to nechápu. Co to má znamenat – vy všichni a váš dům... Kdybyste byli unisjedi, tak neřeknu...“
„Co to znamená, unisjedi?“ zeptala se Mary.
„Univerzální sovětské jednotky.“
„Takže válka nakonec přece jen vypukla.“
„Severní Amerika byla napadena před dvěma lety,“ přikývl Douglas. „V roce 1978.“
„1978?“ hlesl zdrceně Tim. „Takže teď je rok 1980.“ Najednou sáhl do kapsy, vytáhl peněženku a podal ji Douglasovi. „Podívejte se dovnitř.“
Douglas ji podezřívavě otevřel. „Proč?“
„Podívejte se na datum na průkazce do knihovny. A na fakturách z koupě nemovitosti.“ Tim se obrátil k Mary. „Už tomu začínám rozumět. Napadlo mě to hned, jak jsem venku viděl ty ruiny.“
„A vyhráváme?“ pípl Earl.
Douglas pozorně zkoumal peněženku. „To je zajímavé. Všechno je to sedm osm let staré.“ Zamrkal. „Počkejte, tím chcete říct, že jste z minulosti? Že cestujete časem?“
Do místnosti vešel kapitán. „Housenka je naložena, pane.“
Douglas stroze přikývl. „Dobře. Můžete s hlídkou odjet.“
Kapitán přejel pohledem Tima. „A jste si jistý, že –“
„Já je zvládnu.“
Kapitán zasalutoval. „Rozkaz, pane.“ Vyběhl z domu a nastoupil se svými muži do dlouhé úzké trubice na pásech. Nákladní transportér se slabým hučením vyrazil vpřed.
Ve chvilce byl pryč. Odkryl se jim výhled na mračna popílku a nezřetelné siluety rozbombardovaných domů.
Douglas se procházel po obývacím pokoji a prohlížel si tapety, světla a židle. Zvedl ze stolku několik časopisů a prolistoval je. „Skutečně, všechno je z minulosti. I když ne moc vzdálené.“
„Sedm let vám připadne jako málo vzdálená minulost?“
„A není snad? Já nevím. Za posledních pár měsíců se toho stalo hodně. Cestování časem...“ Douglas se ironicky ušklíbl. „Vybral jste si špatné místo, McLeane. Měli jste jet dál.“
„My jsme si to nevybrali. Prostě se to stalo.“
„Ale něco jste udělat museli.“
Tim zavrtěl hlavou. „Ne, nic jsme neudělali. Ráno jsme vstali – a byli jsme tady.“
Douglas se zamyslel. „Takže jste se ocitli sedm let v budoucnosti. Zničehonic jste se přenesli časem. I když o cestách časem dosud nic nevíme. Nikdo je nikdy nezkoumal. Ale určitě by se daly využít ve válce.“
„Kdy vlastně válka začala?“ zeptala se tiše Mary.
„Jak to myslíte? Válka přece nikdy nezačala. Copak si nevzpomínáte? Válčilo se už před sedmi lety.“
„Ale já myslím opravdovou válku. Tuhle.“
„Nedá se říct, kdy přesně to přerostlo do – do tohohle. Válčili jsme v Koreji. Pak v Číně. Potom v Německu, Jugoslávii a Íránu. Válka se šířila ze země do země jako mor. Jednoho dne začaly bomby padat i u nás. Válka nezačala, válka se rozrostla.“ Náhle odložil svůj poznámkový blok stranou. „Když vás nahlásím, bude to podezřelé. Budou si myslet, že mám radiačku.“
„Co to je?“ zajímala se Mary.
„Nemoc z radioaktivních částic rozptýlených ve vzduchu. Když se jich nadýcháte, dostanou se vám do mozku a způsobí šílenství. Každý je tím trochu postižený, i když nosí masku.“
„Stejně by mě zajímalo, jestli vyhráváme,“ ozval se zase Earl. „Co to bylo, ta mašina venku? Mělo to raketovej pohon?“
„Housenka? Kdepak, ta má turbíny. A na přídi má vrták, kterým se probíjí troskami.“
„Sedm let, a tolik se toho změnilo,“ povzdechla si Mary. „Nemůžu tomu uvěřit.“
„Že by se toho tolik změnilo?“ Douglas pokrčil rameny. „Nevím. Před sedmi lety jsem ještě chodil na vysokou. Pilně jsem studoval. Měl jsem byt a auto. Chodil jsem večer tancovat. Koupil jsem si televizi. Ale válka visela ve vzduchu. Nikdo nic netušil. Ani já. Ale byla tady.“
„Vy jste politický komisař?“ zeptal se Tim.
„Dohlížím na jednotky, aby u nich nedocházelo k ideologickým úchylkám. V totální válce je třeba mít lidi pod konstantním dohledem. Jeden komouš v Síti a všechno jde do háje. Takové riziko si nemůžeme dovolit.“
Tim pokýval hlavou. „Jo, viselo to ve vzduchu. Padal na nás soumrak. Ale my o tom neměli ani tušení.“
Douglas si prohlížel knihovnu. „Pár si jich vezmu s sebou. Beletrii jsme neměl v ruce už několik měsíců. Většina knih přestala existovat, když jsme je v roce 1977 spálili.“
„Spálili?“
Douglas si vytáhl několik knih. „Vezmu si tyhle starouše – Shakespeara, Miltona, Drydena. Steinbecka a Dos Passose vám tu nechám. I jako polikom bych z toho mohl mít problém. A jestli tady zůstanete, určitě se zbavte tohohle.“ Poklepal na hřbet Dostojevského Bratří Karamazových.
„Jestli tady zůstaneme? Co jiného nám zbývá?“
„Chcete zůstat?“
„Ne,“ řekla Mary tiše.
Douglas ji přejel pohledem. „To jsem si myslel. Jestli zůstanete, tak vás samozřejmě rozdělí. Děti půjdou do internačních táborů v Kanadě. Ženy se sdružují do pracovních táborů pod povrchem. Muži se automaticky zařazují do armády.“
„Jako ti, co právě odešli,“ hlesl Tim.
„Pokud ovšem nemáte kvalifikaci na průntech.“
„Co to je?“
„Průmyslové návrhy a technologie. Co jste vystudoval? Nějaký technický obor?“
„Ne. Účetnictví.“
Douglas pokrčil rameny. „V tom případě projdete standardními testy a pokud máte dostatečně vysoké IQ, můžete se přihlásit k politickým komisařům. Bereme hodně lidí.“ Zamyšleně se zarazil a zůstal stát s náručí plnou knih uprostřed pokoje. „Lepší bude, když se vrátíte, McLeane. Na tenhle svět si budete těžko zvykat. Já sám bych se nejraději vrátil. Ale nemůžu.“
„Vrátit se?“ zopakovala Mary. „A jak?“
„Tou samou cestou, kterou jste přišli.“
„Ale my jsme nikudy nepřišli, my jsme se tady prostě zničehonic objevili.“
Douglas se zastavil ve dveřích. „Minulou noc byl nejhorší nálet roboket, co pamatuju. Rozstříleli celou čtvrť.“
„Robokety?“
„Roboticky řízené rakety. Sověti systematicky ničí celý americký kontinent, kilometr po kilometru. Robokety jsou levné a jejich výroba je plně automatizovaná. Vyrábějí je po miliónech v robotických továrnách, odkud je hned odpalují. Včera v noci jsme to schytali my. Útočili ve vlnách. Když ráno přijela hlídka, nenašla tu už zhola nic. Samozřejmě kromě vás.“
Tim pomalu přikývl. „Už tomu začínám rozumět.“
„Koncentrovaná energie musela zasáhnout nějaký časový zlom. Podobně jako když se naruší geologický zlom a dojde k zemětřesení. Jenže takové časotřesení... Je to zajímavé. Podle mě to bude ono. Uvolnění obrovského množství energie při zničení hmoty vcuclo váš dům do budoucnosti. Přesunulo ho to o sedm let vpřed. Tahle ulice i se vším, co v ní bylo včetně téhle parcely, byla srovnána se zemí. Váš dům zachytil jakýsi spodní proud. Výbuch k vám dolehl napříč časem.“
„A v noci, během spánku, nás to vcuclo do budoucnosti,“ dodal Tim.
Douglas se na něj starostlivě zadíval. „Dnes v noci přijde další nálet roboket. Budou chtít zničit, co zbylo.“ Podíval se na hodinky. „Teď jsou čtyři odpoledne. Nálet začne za pár hodin. Měli byste se schovat do podzemí. Tady nahoře nikdo nepřežije. Můžete jít se mnou, jestli chcete. Ovšem pokud to chcete risknout a zůstat tady...“
„Myslíte, že by nás to mohlo hodit zpátky?“
„Možná ano. Nevím. Je to riskantní. Může vás to hodit zpátky do vašeho času, ale nemusí. A pokud se to nepovede–“
„Pokud se to nepovede, nemáme šanci přežít.“
Douglas vytáhl kapesní mapu a rozložil ji na stole. „Naše hlídka se tady zdrží ještě půl hodiny. Když se rozhodnete, že chcete za námi pod povrch, běžte touhle ulicí.“ Ukázal čáru na mapě. „K tomuhle prostranství. Tam čeká politická hlídka. Ta už vám ukáže cestu do podzemí. Najdete to?“
„Myslím, že jo,“ řekl Tim s pohledem upřeným do mapy. Rty se mu zachvěly. „To otevřené prostranství kdysi bývala základní škola, kam chodily naše děti. Právě se tam chystaly, když je zastavila vaše jednotka. Jen před malou chvilinkou.“
„Před sedmi lety,“ opravil ho Douglas. Rychlým pohybem složil mapu a vrátil ji do kapsy. Sundal si masku a vyšel na verandu. „Možná se ještě uvidíme. A možná ne. Jak se rozhodnete, záleží jen a jen na vás. Každopádně vám přeju hodně štěstí.“
Otočil se a svižným krokem odpochodoval pryč.
„Tatí,“ vykřikl Earl. „Půjdeš do armády? Budeš nosit masku a střílet z pušky?“ Očička mu nadšeně svítila. „Budeš řídit housenku?“
Tim McLean si přidřepl a přitáhl si ho k sobě. „Ty bys chtěl, abych byl vojákem? Ty bys tady chtěl zůstat? Když budu nosit masku a střílet z pušky, nebudeme se už moct vrátit zpátky.“
Earl se zatvářil nejistě. „Ani později?“
Tim zavrtěl hlavou. „Bohužel ani později. Teď se musíme rozhodnout, jestli chceme zpátky domů, nebo ne.“
„Slyšel jsi přece pana Douglase,“ ušklíbla se kysele Virginia. „Útok začne za pár hodin.“
Tim vstal a začal přecházet po pokoji. „Když zůstaneme v baráku, rozbombardujou nás na cucky. Popravdě řečeno máme mizivou šanci, že nás to vrátí do našeho času. Opravdu mizivou. Chcete tady zůstat a poslouchat, jak všude kolem nás dopadají robokety, a vědět, že každou chvílí nás to může zabít? Budou bouchat pořád blíž a blíž a my budeme ležet na podlaze, čekat a poslouchat, jestli –“
„Opravdu se chceš vrátit?“ zeptala se Mary.
„Jistě, ale je tady riziko, že –“
„Neptám se tě na riziko. Ptám se tě, jestli opravdu chceš zpátky. Možná bys chtěl zůstat tady. Možná má Earl pravdu. Dostaneš uniformu, masku a jednu z těch jejich jehlovitých pistolí. A budeš řídit housenku.“
„A ty budeš dřít někde v podzemí u pásu! A děcka necháme poslat do internačních táborů! Jak si to představuješ? Co si jako myslíš, že je tam naučí? Co z nich podle tebe vyroste? Věř mi, že –“
„Nejspíš je naučí, aby byly nějak užitečné.“
„Užitečné? Pro koho? Samy pro sebe? Nebo pro lidstvo? Nebo snad pro válečné účely?“
„Budou naživu,“ namítla Mary. „Budou v bezpečí. Zato když tady budeme jenom čekat na nálet, tak –“
„Jasně,“ zavrčel Tim. „Budou naživu. Nejspíš budou i zdravé a dobře živené. Budou oblečené a bude o ně dobře postaráno.“ Zadíval se na svoje děti. Ztvrdly mu rysy. „Naživu zůstanou, to jo. Dokonce z nich vyrostou dospělí lidi. Ale jací dospělí? Vždyť jsi ho sama slyšela! V sedmdesátém sedmém pálili knihy. Z čeho se budou naše děti učit? Jaké vědomosti pro ně zbyly, když nemají knihy? Co je asi naučí v internačním táboře? Jaké hodnoty si tam můžou osvojit?“
„Ještě je tu průmyslový sektor,“ připomněla mu Mary.
„Průmyslové návrhy a technologie. Pro nejnadanější studenty. Pro chytré studenty s představivostí. Budou se ohánět tužkami a posuvným pravítkem. Budou kreslit a plánovat a dělat objevy. Jo, holky by to zvládly. Mohly by navrhovat nové zbraně. Earl by se mohl stát politickým komisařem. Staral by se o to, aby se ty zbraně používaly. Kdyby se některá jednotka politicky odchýlila a nechtěla se účastnit boje, Earl by je nahlásil a poslal do tábora na převýchovu. Tam už by jejich politické postoje patřičně posílili – ve světě, kde inteligentní lidi navrhujou zbraně a blbci z nich střílejí!“
„Ale zůstanou naživu,“ zopakovala Mary.
„Máš opravdu zvláštní představu o tom, co to je být naživu! Tomu říkáš život? Ale možná máš pravdu.“ Tim unaveně potřásl hlavou. „Možná bysme měli jít do podzemí za Douglasem. A zůstat v tomhle světě. Zůstat naživu.“
„Tak jsem to nemyslela, Time,“ řekla Mary konejšivě. „Chtěla jsem jen zjistit, jestli si opravdu uvědomuješ, proč stojí za to zůstat v tomhle domě a riskovat, že nás to nehodí zpátky.“
„Takže ty to chceš risknout?“
„No jistě! Musíme to zkusit, už kvůli dětem. Přece je nepošleme do internačního tábora, aby se tam naučily nenávidět a zabíjet a ničit.“ Mary se unaveně usmála. „Kromě toho chodí na Jeffersonovu školu. V tomhle světě je to jen prázdná parcela.“
„Vrátíme se?“ pípla Judy. Naléhavě zatahala Tima za rukáv. „Tati, vrátíme se hned?“
Tim se vyprostil z jejího sevření. „Brzy, zlatíčko.“
Mary otevřela spíž a zběžně ji prošla. „Nic nechybí. Co vzali?“
„Karton hrášku. A všecko, co bylo v ledničce. Taky rozbili vstupní dveře.“
„O co, že vyhráváme!“ vykřikl Earl. Odběhl k oknu a vykoukl ven. Ke svému zklamání neviděl nic než převalující se mračna popílku. „Není nic vidět! Jenom mlha.“ Otočil se k Timovi. „Takhle to bude už pořád?“
„Jo.“
Earl zkroušeně protáhl tvář. „Jenom mlha. Nic víc. Tady nesvítí sluníčko?“
„Udělám kafe,“ navrhla Mary.
„Dobře.“ Tim šel do koupelny a podíval se na sebe do zrcadla. Měl pořezaná ústa, ulepená od zaschlé krve. Bolela ho hlava a bylo mu špatně od žaludku.
„Pořád tomu nemůžu uvěřit,“ povzdechla si Mary, když usedli ke kuchyňskému stolu.
Tim usrkl kávy. „Já taky ne.“ Z místa, kde seděl, viděl oknem mračna popílku a nezřetelné siluety rozbombardovaných domů.
„Ten pán se ještě vrátí?“ vypískla tázavě Judy. „Ten hrozně hubenej a divnej? Už se nevrátí, že ne?“
Tim se podíval na hodinky. Bylo deset. Přetočil ručičky na čtvrt na pět. „Douglas říkal, že to začne k večeru. To bude za chvíli.“
„Takže zůstáváme doma,“ ujistila se Mary.
„Přesně tak.“
„I když máme hrozně malou naději?“
„I když máme hrozně malou naději, že se vrátíme zpátky. Jsi ráda, že jsme se tak rozhodli?“
„Jsem.“ Mary zajiskřilo v očích. „Stojí to za to, Time. Ty to dobře víš. Za každou cenu to musíme risknout, musíme se dostat domů. A navíc tady aspoň budeme pohromadě... Nenecháme si přece rozbít rodinu. Nenecháme se rozdělit.“
Tim si dolil kávu. „Taky bysme si mohli trošku odpočinout. Máme před sebou tři hodiny čekání. Zkusme si to nějak zpříjemnit.“
O půl sedmé spadla první roboketa. Dům se otřásl, jak se přes něho převalila mocná tlaková vlna.
Z jídelny přiběhla Judy, bledá strachy. „Tatínku! Co to je?“
„Nic. Neboj.“
„Pojď sem!“ houkla na ni netrpělivě Virginia. „Jseš na řadě.“ Děti hrály Monopoly.
Earl vyskočil ze židle. „Musím to vidět.“ Nadšeně běžel k oknu. „Vidím, kam to spadlo!“
Tim zvedl roletu a podíval se ven. V dálce blikala bílá záře. Z místa výbuchu se zvedal zlověstný sloup kouře.
Domem otřásla druhá tlaková vlna. Nádobí se vysypalo z poličky do dřezu.
Venku byla skoro tma. Kromě dvou zasažených míst nebylo nic vidět. Mračna popílku i trosky budov se ztrácely v šeru.
„To bylo blíž,“ poznamenala Mary.
Spadla třetí roboketa. V obývacím pokoji se roztříštily okenní tabulky a koberec zasypaly střepy.
„Pojďme se raději schovat,“ navrhl Tim.
„Kam?“
„Do sklepa. Pojďte.“ Tim odemkl dveře do sklepa a celá rodina se nervózně vydala po schodech dolů.
„A co jídlo?“ vzpomněla si uprostřed schodiště Mary. „Měli bychom si sem nanosit zbylé jídlo.“
„Dobrej nápad. Děcka, běžte dolů. Hned jsme zpátky.“
„Já taky můžu něco vzít,“ nabídl se Earl.
„Jenom běž.“ Dopadla čtvrtá roboketa, tentokrát o kus dál. „A nepřibližujte se k okýnku.“
„Já ho můžu něčím zakrýt,“ řekl Earl. „Třeba tou velkou lepenkou, co na ní stavíme vláčky.“
„Výborně.“ Tim s Mary se vrátili do kuchyně. „Jídlo, nádobí. Co ještě?“
„Knihy.“ Mary se nervózně rozhlédla. „Já nevím. Už mě nic nenapadá. Pojďme.“
Její slova zanikla v ohlušujícím rachotu. Okna v kuchyni ten nápor nevydržela a zasypala je sprškou střepů. Nádobí z police popadalo do dřezu jako jednolitý proud tříštícího se porcelánu. Tim popadl Mary a stáhl ji k zemi.
Rozbitým oknem se do kuchyně valila zlověstně šedá mlha. Večerní vzduch nakysle, zkaženě páchl. Tim se otřásl.
„Kašleme na jídlo. Jdeme dolů.“
„Ale –“
„Kašli na to.“ Čapnul ji za ruku, dostrkal na schodiště do sklepa a zabouchl za nimi dveře. Seškobrtali po schodech dolů.
„Kde máte jídlo?“ divila se Virginia.
Tim si roztřeseně utřel čelo. „Neboj. Nebudeme ho potřebovat.“
„Pomozte mi,“ ozval se Earl. Tim mu pomohl zakrýt okýnko nad neckami s prádlem lepenkovou deskou. Ve sklepě byla zima a ticho. Betonová podlaha byla mírně vlhká.
V sousedství dopadly dvě robokety najednou. Timem to smýklo na podlahu. Při nárazu na beton zasténal. Na chvíli se mu zatmělo před očima. Vzápětí už byl na kolenou a ztěžka se snažil postavit.
„Jsou všichni v pořádku?“ zasípal.
„Já jo,“ ozvala se Mary. Judy začala natahovat. Earl klopýtal sklepem směrem k nim.
„Já jsem v pořádku,“ řekla Virginia. „Aspoň myslím.“
Světla zablikala a pohasla. Vzápětí zhasla úplně. Ve sklepě byla tma jako v ranci.
„Tak to bychom měli,“ utrousil Tim.
„Mám baterku,“ ozval se Earl a rozsvítil ji. „Co, dobrý?“
„Prima,“ kývl Tim.
Bylo slyšet další robokety. Země jim několikrát poskočila pod nohama, prudce klesala a zase se zdvihala. Tlaková vlna otřásla celým domem.
„Asi bychom si měli lehnout na podlahu,“ usoudila Mary.
„Jo. Lehněte si.“ Tim se nemotorně natáhl na zem. Z několika míst na stropě se sypala omítka.
„Kdy to skončí?“ zeptal se Earl úzkostně.
„Brzy,“ odpověděl Tim.
„A pak se vrátíme?“
„Ano. Vrátíme se.“
Následoval skoro přímý zásah. Tim cítil, jak se kolem něho zdvihá beton. Rostl a zvedal se stále výš a výš. Zavřel oči a pevně se držel. Beton se vzdouval a on stoupal s ním. Sklepem se rozléhal praskot trámů. Ze stropu pršela omítka. Všude řinčelo tříštící se sklo. A za tím vším bylo rozeznat praskání ohně.
„Time?“ hlesla Mary.
„Ano?“
„Myslím, že... že se to nepovede.“
„Uvidíme.“
„Tohle nemůže vyjít. Vím to.“
„Možná ne.“ Zasténal bolestí, protože mu na záda dopadlo prkno a zůstalo na něm ležet. Byl celý zasypaný prkny a omítkou. Cítil nakyslý pach nočního vzduchu a popílku, který se rozbitým okýnkem valil do sklepa.
„Tatínku,“ špitla nezřetelně Judy.
„Copak?“
„Vrátíme se?“
Otevřel ústa, aby odpověděl. Strašlivé zaburácení mu však odtrhlo slova od úst. Výbuch ho odmrštil stranou. Všechno bylo v pohybu. Opřel se do něj ohnivý vichr, olízl ho a zahryzl se do něj. Tim se mu vší silou vzpíral. Vichr se ho zmocnil a táhl ho s sebou. Spálil mu ruce i obličej. Tim zařval bolestí.
„Mary –“
Ticho. Černočerná tma a ticho.
Auta.
Ozvaly se brzdy, zastavilo několik aut. Byly slyšet lidské hlasy. Dusot kroků. Tim se zkusil pohnout. Shodil ze sebe prkna a vyškrábal se na nohy.
„Mary?“ Rozhlédl se okolo. „Jsme zpátky.“
Sklep byl v troskách. Rozbořené zdi se sesuly dovnitř. V zejících průrvách byla vidět zelená tráva. Asfaltový chodníček. Záhonek růží. Sousedův bíle omítnutý domek.
Telegrafní sloupy. Střechy domů. Jejich město. Tak jako vždycky, jako každé ráno.
„Jsme zpátky!“ Pocítil divoký nával radosti. Jsou zpátky. V bezpečí. Je po všem. Tim se prodíral troskami jejich domu. „Mary, jsi v pořádku?“
„Tady jsem.“ Mary se posadila. Sypala se z ní omítka. Byla od ní celá bílá – měla ji všude ve vlasech, na kůži i na šatech. Obličej měla pořezaný a poškrábaný, šaty roztrhané. „Opravdu jsme se vrátili?“
„Pane McLeane! Jste v pořádku?“
Do sklepa seskočil policista v modré uniformě, následovaly ho dvě osoby v bílých pláštích. Venku postával hlouček sousedů. Zvědavě nakukovali dovnitř.
„Jo, dobrý,“ řekl Tim. Pomohl Judy a Virginii vstát. „Vypadá to, že jsme všichni v pořádku.“
„Co se stalo?“ Policista odhrnul několik prken a přistoupil blíž. „Vybuchla tady bomba nebo co?“
„Z baráku je akorát hromada trosek,“ konstatoval zdravotník v bílém plášti. „Určitě nejste zranění?“
„Byli jsme tady dole, ve sklepě.“
„Koukám, že jste v pořádku, Time,“ ozvala se paní Hendricksová, která právě opatrně sestupovala do sklepa.
„Proboha, co se stalo?“ vyjekl Frank Foley a s rachotem přistál v sutinách. „Time, co to tady sakra vyvádíš?“
Oba zdravotníci si nevěřícně prohlíželi trosky domu. „Měli jste z pekla štěstí, pane. Z horního patra nic nezbylo.“
Foley se prodral k Timovi. „Sakra, chlape! Kolikrát jsem ti říkal, že si máš nechat spravit ten bojler v koupelně!“
„Cože?“ zamumlal Tim.
„No ten bojler! Říkal jsem ti, že má vadnej regulátor. Pořád se přehříval a přehříval a pojistka nefungovala...“ Foley nervózně zamrkal. „Ale budu mlčet jako hrob. Pojišťováci se nic nedozví. Můžeš se na mě spolehnout.“
Tim otevřel ústa. Ale nic neřekl. Co mu na to měl říct? – Ne, Franku, vadným bojlerem, který jsem zapomněl nechat opravit, to nebylo. Ne, ani v přívodu ke sporáku to nebylo. Nic takového, Franku. Neunikal plyn, neucpal se krb, nezapomněli jsme vypnout papiňák.
Jsme ve válce. V totální válce. Ale nejde v ní jenom o mě, o mou rodinu a můj dům.
Jde i o tvůj dům. Můj dům, tvůj dům i všechny ostatní domy. V téhle ulici i v sousední čtvrti, v sousedním městě, sousední zemi a na sousedním světadílu. V té válce je celý svět. Svět plný trosek a rozbombardovaných domů, mlhy a zatuchlého plevele rašícího z rezavějící strusky. V té válce jsme všichni. Všichni se v ní, bledí hrůzou, utíkáme schovat do sklepa a tušíme, že se děje něco strašlivého.
Až tahle válka za pět let opravdu vypukne, nebude úniku. Nikdo se nebude moct nikam vrátit, nikoho to nehodí zpátky do minulosti. Až do toho spadnou všichni, válka už je nepustí. Nikomu se z ní nepodaří vylézt jako jemu.
Mary mu visela na rtech. Policista, sousedi, zdravotníci – všichni ho napjatě sledovali a čekali na vysvětlení. Čekali, až jim prozradí, co se vlastně stalo.
„To ten bojler, že?“ zeptala se paní Hendricksová. „To bylo určitě tím, že ano, Time? To se občas stává. Člověk nikdy neví...“
„Jen jestli vám nevybuchla domácí palírna,“ nadhodil jeden soused v chabém pokusu o vtip. „No ne?“
Nešlo to říct. Nepochopili by to, protože to nechtěli pochopit. Nechtěli nic vědět. Potřebovali ujistit, že je vše v pořádku. Bylo jim to vidět na očích. Viděl v nich strach. Žalostný, dojemný strach. Tušili, že se děje něco strašného – a báli se toho. Pátrali v jeho tváři po odpovědi, prosili ho pohledem o pomoc. Chtěli od něj slyšet slova útěchy. Slova, která by zaplašila jejich strach.
„Jo,“ vyrazil ze sebe s námahou Tim. „To ten bojler.“
„Já to věděl!“ vydechl Foley. Všichni si oddechli. Někteří se tomu nervózně zasmáli, jiní to polohlasně komentovali. Pokyvovali hlavami a křečovitě se usmívali.
„Měl jsem ho nechat opravit,“ pokračoval Tim. „Už dávno jsem měl zavolat opraváře. Než se to takhle podělalo.“ Tim se rozhlédl po lidech okolo. S obavami mu viseli na rtech. „Měl jsem to nechat spravit, než bylo pozdě.“