na úvodní stranu přeskočit menu
 

Stařenka s koláčky

„Kam jdeš, Berry?“ zahalekal Ernie Mill, který si na druhé straně ulice chystal noviny na ranní rozvážku.
„Ále, nikam,“ odbyl ho Berry Surle.
„Jdeš za tou svou přítelkyní?“ rozchechtal se Ernie. „Co tam s tou starou bábou pořád děláš? No tak, svěř se!“

Berry si ho nevšímal. Zabočil za roh a pokračoval Jilmovou ulicí. Odtud už viděl dům na jejím druhém konci. Stál kousek stranou, dál od silnice. Jeho průčelí nebylo skrz suché staré houští, které ve větru šustilo a chrastilo, skoro vidět. Byl to malý, šedý, hranatý dům, byl zanedbaný, s nenatřenou fasádou, schody na vstupní verandu se propadaly. Na verandě stálo staré ošuntělé houpací křeslo a přes něj visel polorozpadlý přehoz.
Berry se vydal po pěšině k domu. Když stoupal po zchátralých schůdkách, zhluboka nasál vzduch a ucítil tu úžasnou hřejivou vůni. Začaly se mu sbíhat sliny. Otočil kličkou zvonku, srdce mu bušilo očekáváním. Zvonek na druhé straně dveří rezavě zarachotil. Chvíli bylo ticho, ale nakonec uslyšel, jak se někdo blíží ke dveřím.
Paní Drewová otevřela dveře. Byla to velice stará, drobná a seschlá paní. Podobala se houští, které rostlo před domem. Usmála se na chlapce a otevřela dveře dokořán, aby mohl vejít.
„Jdeš akorát,“ řekla mu. „Jen pojď dál, Bernarde. Právě včas – zrovna jsem je vytáhla z trouby.“
Berry šel ke dveřím do kuchyně a nakoukl dovnitř. Byly tam, ve velké modré míse na sporáku. Koláčky. Plná mísa ještě teplých, čerstvě upečených koláčků. S oříšky a rozinkami.
„Co na ně říkáš?“ zeptala se paní Drewová. Protáhla se kolem něj do kuchyně. „Určitě si dáš i kapku studeného mléka. Se studeným mlékem je máš přece rád.“ Vyšla na zadní verandu a vyndala z truhlíku na okně džbán s mlékem. Nalila ho do sklenice a na talířek nachystala pár koláčků. „Pojďme se posadit do obývacího pokoje.“
Berry přikývl. Paní Drewová vzala mléko a koláčky a postavila je v obýváku na opěradlo pohovky. Sama se posadila do křesla a pozorovala, jak si Berry sedá k talířku a začíná se ládovat.
Cpal se jako obvykle, v tu chvíli pro něj neexistovalo nic než koláčky a kromě mlaskání ze sebe nevydal ani hlásku. Paní Drewová trpělivě vyčkávala, až chlapec dojí a jeho už tak dost vypasené bříško se nadme ještě víc. Když Berry talířek zdolal, zabrousil pohledem ke kuchyni, kde na sporáku ležel zbytek koláčků.
„Nenecháš si ten zbytek radši na později?“ navrhla paní Drewová.
„Tak jo,“ souhlasil Berry.
„Pochutnal sis?“
„Jo.“
„To je moc dobře.“ Pohodlně se v křesle uvelebila. „A copak jste dnes dělali ve škole? Jak ses měl?“
„Jo, dobrý.“
Stařenka sledovala, jak se chlapec neklidně rozhlíží po pokoji. „Bernarde,“ řekla po chvíli, „co kdyby ses tu chvíli zdržel a povídal si se mnou?“ Na klíně měl učebnice do školy. „Co kdybys mi předčítal z těch svých knížek? To víš, oči už mi moc neslouží a je moc příjemné, když člověku někdo předčítá.“
„A můžu pak dojíst koláčky?“
„Ale samozřejmě.“
Berry se přisunul blíž k ní, na kraj pohovky. Otvíral knihy jednu po druhé. Zeměpis světa, Základy aritmetiky, Pravidla pravopisu. „Kterou byste chtěla?“
Chvíli váhala. „Zeměpis.“
Berry náhodně otevřel velkou modrou knihu. PERU. „Peru hraničí na severu s Ekvádorem a Kolumbií, na jihu s Chile a na východě s Brazílií a Bolívií. Dělí se na tři hlavní oblasti. První z nich...“
Drobná stará dáma pozorovala, jak se mu při čtení pohybují jeho vypasené tvářičky, jak přejíždí prstem po řádcích. Sledovala ho mlčky, pozorně si ho prohlížela, s rozkoší lapala každé jeho soustředěné zamračení, každý pohyb jeho rukou. Pak se uvolnila a klesla zpátky do křesla. Seděl docela blízko, jen kousíček od ní. Mezi nimi byl jen stolek a lampa. Byla moc ráda, že za ní chodí. Bylo to už víc než měsíc, co ho poprvé uviděla jít kolem, když seděla na verandě, a napadlo ji na něj zavolat a ukázat na koláčky vedle svého houpacího křesla.
Proč to udělala? To nevěděla. Žila už tak dlouho sama, že se často přistihla, jak říká nebo dělá podivné věci. Jen zřídka přišla s někým do styku. Jen když šla nakoupit nebo když přišel pošťák a přinesl jí důchod. Nebo když přijeli popeláři.
Chlapec monotónně předčítal. Stařenka se cítila spokojeně a uvolněně. Zavřela oči a složila ruce do klína. A jak tak seděla, střídavě klímala a poslouchala, začalo se něco dít. Stařenka se začala proměňovat, šedivé vrásky jí pozvolna mizely z tváře. Seděla v křesle a mládla, do jejího hubeňoučkého, chatrného těla znovu proudilo mládí. Vlasy jí houstly a tmavly, do řídkých pramínků se vracela barva. Ruce jí mohutněly a skvrnité kůži se vracela zdravá barva, jakou měla kdysi před mnoha lety.
Paní Drewová zhluboka dýchala, oči nechávala zavřené. Cítila, že se něco děje, ale nevěděla, co přesně. Něco se dělo, tím si byla jistá. A bylo to příjemné. Ale co to bylo, to říct nedovedla. Stalo se jí to už víckrát, téměř pokaždé, když chlapec přišel na návštěvu a posadil se vedle ní. A zejména poslední dobou, co přisunula své křeslo blíž k pohovce. Zhluboka se nadechla. Byl to tak slastný pocit, být znovu plná tepla, po tolika letech cítit uvnitř svého studeného těla závan života!
V křesle teď namísto stařenky seděla asi třicetiletá tmavovlasá žena, s kulatými tvářemi a baculatýma rukama a nohama. Rty měla zase rudé a krk možná až trochu moc široký, stejně jako kdysi – před tolika lety, že by se člověk už ani nedopočítal.
Najednou Berry přestal číst. Odložil knihu a zvedl se. „Musím domů,“ řekl. „Můžu si na cestu vzít zbytek koláčků?“
Zamžourala a začala se pomalu zvedat z křesla. Chlapec byl v kuchyni a ládoval si kapsy koláčky. Jako omámená pokývala hlavou, stále ještě duchem nepřítomná. Berry si vzal poslední koláček a prošel obývákem ke dveřím. Paní Drewová se postavila. Hřejivé teplo bylo najednou to tam. Cítila obrovskou únavu. Únavu a vyprahlost. Dýchala zrychleně, snažila se popadnout dech. Podívala se na svoje ruce. Byly vrásčité a kostnaté.
Hlasitě povzdechla a oči se jí zalily slzami. Bylo to pryč. Jakmile se zvedl z pohovky, bylo po všem. Odpotácela se k zrcadlu nad krbem a zahleděla se do něj. Ze scvrklého obličeje na ni zíraly staré, vybledlé, zapadlé oči. Jen co se chlapec zvedl k odchodu, všechno bylo pryč.
„Tak na shledanou,“ ozval se chlapec.
„Prosím tě,“ zašeptala, „prosím tě, přijď zase brzy. Přijdeš?“
„Jasně,“ utrousil Berry lhostejně a otevřel dveře. „Na shledanou,“ rozloučil se a sešel po schůdcích. Chvíli nato uslyšela na chodníku jeho kroky. A byl pryč.

„Berry, domů!“ křikla rozčileně May Surleová z verandy před domem. „Ať už jsi u stolu.“
„No jo.“ Berry se pomalu ploužil po schodech na vstupní verandu.
„Co je to s tebou?“ Čapla ho za ruku. „Kdes byl? Není ti špatně?“
„Jsem utahanej.“ Berry si promnul čelo.
Jeho otec přišel z obýváku s novinami, na sobě jen nátělník. „Co se stalo?“
„Jen se na něj koukni,“ řekla. „Je úplně hotovej. Cos vyváděl, Berry?“
„Určitě byl zas u tý starý ženský,“ odtušil Ralf Surle. „Vidíš? Vždycky když se od ní vrátí, je takhle vyřízenej. Proč tam vlastně chodíš, Berry? Co tam spolu vyvádíte?“
„Peče mu koláčky,“ řekla May. „Vždyť víš, že jak jde o jídlo, tak se nezná. Za talíř koláčků by prodal vlastní mámu.“
„Poslechni, Berry,“ řekl jeho otec. „Nechci, abys k tý střelený ženský chodil. Slyšíš? Nezajímá mě, že ti podstrojuje. Vracíš se pak domů utahanej jak pes. Ať už se to víckrát neopakuje. Jasný?“
Berry se opíral o dveře a hleděl do země. Srdce mu divoce a zuřivě bušilo. „Slíbil jsem jí, že zas přijdu,“ zamumlal.
„Ještě jednou tam zajít můžeš,“ řekla May cestou do jídelny. „Ale už vážně naposledy. Řekni jí, že už za ní nebudeš moct chodit. A buď na ni milej. A teď mazej nahoru a koukej se umýt.“
Ralf sledoval, jak se Berry vleče po schodech nahoru a přidržuje se při tom zábradlí. „Po večeři ho radši hned zažeň do postele,“ zabručel. Pak zavrtěl hlavou. „Nějak se mi to nechce líbit. Myslím, že by tam už neměl chodit vůbec. Ta ženská je nějaká divná.“
„Vždyť to bude naposled,“ řekla May.

Ve středu bylo teploučko a svítilo slunce. Berry bloumal ulicemi s rukama v kapsách. Na chvilku se zastavil před výlohou McVaneovy samoobsluhy a zkoumal obálky komiksů. U stánku s nápoji stála nějaká žena a usrkávala z velkého kelímku čokoládový koktejl. Berrymu se začaly sbíhat sliny. To rozhodlo. Otočil se a pokračoval v cestě. A dokonce trochu přidal do kroku.
Za pár minut už stál na verandě z šedivých prohýbajících se prken a zvonil na zvonek. Houští kolem verandy se ve větru vlnilo a šustilo. Byly skoro čtyři hodiny, takže se nemohl zdržet na dlouho. Ale na druhou stranu to přece bylo naposledy.
Dveře se otevřely. Na vrásčité tváři paní Drewové se objevil úsměv. „Jen pojď dál, Bernarde. Moc ráda tě tu zase vidím. S tebou se vždycky cítím mladší.“
Vešel dovnitř a rozhlédl se.
„Hned dám péct koláčky. Nevěděla jsem, jestli přijdeš.“ Odšourala se do kuchyně. „Dám je do trouby. Posaď se na gauč a udělej si pohodlí.“
Berry šel do obýváku a posadil se. Všiml si, že stolek i lampa jsou pryč – křeslo teď stálo těsně vedle pohovky. Když paní Drewová přikvačila do pokoje, zmateně na něj zíral.
„Už se pečou. Měla jsem připravené těsto. Tak.“ S povzdechem se usadila do křesla. „Jak ses dnes měl? Co ve škole?“
„Dobrý.“
Přikývla. Jak je ten hoch kulaťoučký. A sedí jen kousíček od ní. Ty jeho baculaté růžové tvářičky! Je tak blízko, že by se ho mohla dotknout. Její stařičké srdce se rozbušilo. Ach, být tak znovu mladá. Mládí znamená tolik. Mládí je všechno. Na co je svět starým lidem? Až svět zestárne, milý brachu... zanotovala si v duchu.
„Nechtěl bys mi předčítat, Bernarde?“ zeptala se po chvíli.
„Nemám s sebou žádný knížky.“
„Aha.“ Pokývala hlavou. „No, já tu pár knížek mám,“ opáčila rychle. „Přinesu je.“
Vstala a zamířila ke knihovně. Když otvírala dvířka, ozval se Berry: „Paní Drewová, tatínek mi zakázal k vám chodit. Dneska můžu naposledy. Říkal jsem si, že bych vám to měl říct.“
Zarazila se a strnula. Všechno kolem ní se rozhoupalo, pokoj se s ní začal divoce točit. Vyděšeně zalapala po dechu. „Bernarde, ty – ty už za mnou nepřijdeš?“
„Už ne, tatínek mi to zakázal.“
Ticho. Stařenka sáhla po knize a pomalu se vydala zpátky ke svému křeslu. Po chvilce třesoucíma se rukama podala knihu chlapci. Ten ji beze slova vzal a zahleděl se na obálku.
„Prosím tě, Bernarde, přečti mi kousek.“
„Tak jo.“ Otevřel knihu. „Kde mám začít?“
„Kdekoliv. Kdekoliv, Bernarde.“
Začal číst. Bylo to něco od Trollopa, poslouchala jen na půl ucha. Sáhla si na čelo, na svou seschlou pokožku, tenkou a křehkou jako starý papír. Roztřásla se úzkostí. Naposledy?
Berry pomalu a monotónně četl. Na okně bzučela moucha. Venku začalo zapadat slunce, ochladilo se. Připlulo pár mraků a v korunách stromů divoce šuměl vítr.
Stařenka seděla kousíček od chlapce, blíž než kdykoliv předtím, a poslouchala, jak čte, vnímala zvuk jeho hlasu, jeho blízkost. Je to opravdu naposledy? Srdce se jí sevřelo strachem, ale zaplašila ho. Naposledy! Pozorovala chlapce. Byl tak blizoučko. Natáhla svou hubenou, seschlou ruku. Zhluboka se nadechla. Už sem nikdy nepřijde. Už nikdy, nikdy. Dnes tu sedí naposled.
Chytla ho za ruku.
Berry zvedl hlavu od knihy. „Co je?“ zamračil se.
„Nevadí, když se tě budu držet?“
„Hm, nevadí.“ Pokračoval ve čtení. Stařenka cítila, jak jí jeho mládí protéká prsty a proudí jí rukou. Pulzující, vibrující mládí, které ještě nikdy neměla takhle blízko, takhle na dosah ruky. Dotek života ji celou omámil a rozechvěl.
A pak to přišlo, stejně jako předtím. Zavřela oči a poddala se tomu, celou ji to zalilo, proudilo to do ní zvukem chlapcova hlasu a dotekem jeho ruky. Po celém těle se jí rozlilo příjemné, sálavé teplo, které ji svým žárem měnilo. Znovu rozkvétala, vléval se do ní život a naplňoval ji až po okraj, tak jako kdysi, před mnoha a mnoha lety.
Podívala se na svoje ruce. Lesklé nehty, svalnaté paže. A co teprve vlasy. Byly zase černé a na šíji cítila jejich tíhu. Dotkla se své tváře. Vrásky byly pryč, pleť měla měkkou a hebkou.
Tetelila se blahem. Rozhlédla se po pokoji. Usmála se a při tom ucítila, že má pevné zuby a dásně. Rty měla plné a rudé, zuby jí zase zbělely. Zvedla se. Ušla svižně několik kroků. Měla pevný a jistý krok.
Berry přestal číst. „Už jsou ty koláčky hotový?“ zeptal se.
„Půjdu se podívat.“ Hlas měla zvučný a hluboký, jako před lety. Byl to zase její hlas, mírně chraplavý a smyslný. Odběhla do kuchyně a otevřela troubu. Vytáhla koláčky a odložila je na sporák.
„Hotovo,“ zvolala vesele. „Pojď si vzít.“
Berry prošel kolem ní, s očima upřenýma na koláčky. Ženy stojící ve dveřích si vůbec nevšiml.
Paní Drewová vyběhla z kuchyně. Vešla do ložnice a zavřela za sebou dveře. Pak se otočila a zadívala se do velkého zrcadla na dveřích. Byla zase mladá, sršelo z ní mládí plné energie. Zhluboka se nadechla do pevného břicha. V očích jí zajiskřilo. Usmála se. Zatočila se a sukně se zatočila s ní. Byla mladá a krásná.
A tentokrát to tak zůstalo.
Otevřela dveře. Berry měl koláčků plnou pusu a plné kapsy. Stál s odulými tvářemi uprostřed pokoje, ve tváři přihlouplý výraz. Byl bílý jako stěna.
„Copak?“ zeptala se paní Drewová.
„Už musím jít.“
„Dobře. Děkuju za návštěvu.“ Položila mu ruku na rameno. „Třeba se ještě uvidíme.“
„Ale tatínek –“
„Já vím.“ Zvesela se zasmála a otevřela mu dveře. „Sbohem, Bernarde. Sbohem.“
Sledovala, jak schází dolů po schůdkách. Pak zavřela dveře a odtančila zpátky do ložnice. Rozepnula si šaty a svlékla se. Jejich obnošená šedá látka jí byla najednou protivná. S rukama v bok si prohlédla své plné, oblé tělo.
Nadšeně se zasmála a podívala se na sebe i z boku. Oči jí jen zářily. Takové nádherné tělo, překypující životem! Taková oblá ňadra! Dotkla se jich. Byla pevná. Čekala ji spousta věcí! Rozhlížela se kolem sebe a zrychleně dýchala. Měla toho tolik před sebou! Šla si napustit vanu a sepnout si vlasy.

Šoural se domů. Foukal vítr. Bylo už pozdě, slunce dávno zapadlo a obloha nad jeho hlavou byla zatažená a temná. Vítr fičel proti němu, byl ledový a profukoval mu oblečení. Byla mu zima. Byl unavený a bolela ho hlava. Každou chvíli musel zastavit, promnout si čelo a znovu nabrat síly. Srdce mu divoce tlouklo. Odbočil z Jilmové ulice na Borovou. Vítr mu kvílel v uších a cloumal s ním ze strany na stranu. Zatřepal hlavou, aby se vzpamatoval. Byl neskutečně vyčerpaný. Ruce i nohy měl jako z papíru. Cítil, jak na něj vítr doráží, jak ho postrkuje, jak si s ním pohrává.
Nadechl se a pokračoval v cestě se skloněnou hlavou. Na rohu ulice se zastavil a chytil se pouliční lampy. Byla už skoro tma a lampy se začaly rozsvěcovat. Zase se vydal na cestu, šel, co mu síly stačily.

„Kde ten kluk vězí?“ nadhodila May Surleová, když už asi podesáté vyšla na verandu před domem. Ralf rozsvítil světlo a postavil se vedle ní. „Dneska to ale fouká.“
Vítr skučel a opíral se do verandy. May a Ralf se rozhlíželi po obou stranách potemnělé ulice, ale neviděli nic než noviny a odpadky, s nimiž si pohrával vítr.
„Pojď dovnitř,“ navrhl Ralf. „Až se ukáže, dostane pořádnej vejprask, to mu garantuju.“
Usadili se k jídelnímu stolu. May zničehonic odložila vidličku. „Počkej? Slyšíš to?“
Ralf napnul uši.
Zvenčí, od vchodových dveří, k nim doléhal slabounký zvuk. Znělo to jako klepání. Ralf se zvedl. Venku zakvílel vítr a rozhrnul záclony v otevřeném okně v patře. „Půjdu se tam mrknout,“ řekl Ralf.
Došel ke dveřím a otevřel je. Vítr hnal po verandě cosi šedivého. Šedivého a seschlého. Ralf na to chvíli zíral, ale nedokázal určit, co to je. Nejspíš nějaké roští, roští a hadry, které sem přivál vítr.
Chomáč mu přeletěl přes nohy a hnal se dál, přímo proti domovní zdi. Ralf dveře zase opatrně zavřel.
„Co to bylo?“ zavolala na něj May.
Ralf Surle pokrčil rameny. „Jenom vítr.“

přejít na začátek článku
přejít na menu