Jedna
Deflektor protonového toku v belmotském Bevatronu zradil své tvůrce přesně ve čtyři hodiny odpoledne druhého října roku 1959. Průběh následných událostí byl otázkou chvilky. Paprsek nabitý šesti miliardami voltů už nic nedrželo ve správné dráze - a tedy ani pod kontrolou -, takže se vyzářil ke stropu komory, přičemž roztavil pozorovací plošinu zavěšenou nad magnetem vypadajícím jako kobliha s otvorem uprostřed.
Z oněch osmi bylo čtyři nutné hospitalizovat. Dva z nich, kteří byly částečně popálení, si v nemocnici nechali na dlouhodobé pozorování. Zbývající dva prohlédli, ošetřili a propustili. O událostech se zmiňovaly místní noviny v San Franciscu a Oaklandu. Právníci obětí se začali připravovat na soudní procesy. Několik lidí z vedení Bevatronu skončilo na dlažbě, spolu s Wilcox-Jonesovým deflekčním systémem a jeho zapálenými tvůrci. Na místo nehody nastoupili dělníci a začali s likvidací škod.
Celý incident trval jen pár okamžiků. V 16.00 došlo k vychýlení protonového toku a v 16.02 prolétlo osm lidí dvaceti metry jeho neuvěřitelně nabité struktury, jak sálal z vnitřní cirkulační komory magnetu. Průvodce, mladičký černoch, spadnul jako první a jako první taky dopadnul na podlahu komory. Jako poslední se zřítil mladý technik z nedaleké továrny na výrobu řízených střel. Zatímco skupinka stála na plošině, on se od ní odtrhl, zamířil zpět k chodbě a zuřivě lovil po kapsách cigarety.
Kdyby pak nepřiskočil, aby zachytil svou ženu, zřejmě by neskončil jako ostatní. To byla jeho poslední jasná vzpomínka: zahození krabičky cigaret a marné máchání rukou ve snaze popadnout míhající se rukáv Marshina rozevlátého kabátu...
Hamilton strávil celé dopoledne v laboratořích pro výzkum řízených střel. Jen tam tak seděl, strouhal tužky a potil se strachy. Jeho personál kmital kolem - společnost nelenila. V poledne se objevila Marsha, oslnivá a rozkošná, šaty měla uhlazené jako kachna z parku Golden Gate své peří. Překrásný parfém této noblesní bytůstky ho v okamžení vytrhl ze sevření bolestných myšlenek. Toho, že ji může počítat mezi svůj majetek, si cenil dokonce ještě víc než hi-fi soupravy a sbírky kvalitní whisky.
"Co je s tebou?" zeptala se, když se usazovala na roh jeho šedého kovového stolu. Prsty v rukavičkách měla pevně u sebe, útlýma nožkama nervózně pohupovala. "Pojďme se rychle najíst, ať můžeme vyrazit. Dneska bude poprvé v provozu deflektor, na kterej ses tak chtěl podívat. Copak jsi zapomněl? Připravenej?"
"Jsem připravenej tak akorát na plynovou komoru," odsekl Hamilton. "A ona už je taky pro mě připravená."
Marshe se rozšířily hnědé zorničky, z veselé noty přešla k vážnému tónu: "O co jde? Zase máš nějaký tajnosti, o kterejch nemůžeš mluvit? Zlato, neřekl jsi mi, že tě dneska čeká něco duležitýho. U snídaně jsi byl samej šprým a byls jak utrženej z řetězu."
"To jsem ještě nic netušil." Hamilton vstal a zasmušile koukl na hodinky. "Tak ať to jídlo stojí za to - může to být mý poslední." Pak dodal: "Může to být i má poslední prohlídka technickejch vymožeností."
Nedošel však ani k výstupní plošině vedoucí z laboratoří Kalifornské údržbářské, natož k restauraci nacházející se až za hlídanou oblastí budov a dalších objektů, když ho zastavil uniformovaný poslíček a podával mu úhledně složený, popsaný proužek bílého papíru. "To je pro vás, pane Hamiltone. Plukovník T. E. Edwards mě požádal, abych vám to předal."
Rozklepaný Hamilton jej konečně rozluštil: "Tak," řekl ženě klidně, "je to tady. Běž si sednout do haly. Jestli se do hodiny neobjevím, jdi domů a otevři si konzervu fazolí s vepřovým."
"Ale..." Bezmocně rozhodila rukama. "Vypadáš tak - zoufale. Víš, o co jde?"
Věděl, o co jde. Natáhl se a letmo ji políbil na červené, vlhké a hodně vyděšené rtíky. Pak si pospíšil chodbou, ve které zmizel poslíček, a zamířil k řadě kanceláří spadajících pod plukovníka Edwardse - noblesním zasedacím místnostem, kde se scházela velká zvířata společnosti k vážným debatám.
Usadil se a do nosu ho praštil těžký pach obklopující přítomné obchodníky: směsice doutníkového kouře, deodorantu a leštidla na boty. Přes stůl se přelívalo neustávající mumlání. V čele stolu seděl starý T. E. osobně, obehnán mocnou hradbou rozličných lejster. Všichni přítomní obchodníci se více či méně skrývali za obrannými valy z papírů, otevřených kufříků, popelníků a sklenic s vlažnou vodou. Naproti plukovníka Edwardse se krčila uniformovaná postava Charleyho McFeyffeho, šéfa ostrahy, který slídil po celé raketové továrně ve snaze včas odhalit ruské agenty.
"Tak už jste tady," utrousil plukovník T. E. Edwards a přísně si Hamiltona prohlížel zpoza brýlí. "Nebude to na dlouho, Jacku. Probereme spolu pouze ten jeden bod programu porady, na zbytek tu být nemusíte."
Hamilton mlčel. Napjatě seděl a čekal.
"Jde o vaši ženu," začal Edwards, olízl si tlustý palec a prolistoval zprávu. "Takže jestli mám aktuální informace, tak jste od rezignace Sutherlanda vedoucím výzkumných laboratoří. Říkám to správně?"
Hamilton přikývl. Ruce položené na stole mu zbledly jako stěna. Jako kdybych už byl mrtvej, pomyslel si hořce. Jako bych už měl oprátku na krku, byl odstřiženej od slunce a života a visel jako uzená šunka v neproniknutelný temnotě jatek.
"Vaše žena," dál hřmotně frázoval Edwards a zápěstí posetá jaterními skvrnami stoupala a klesala, jak obracel stránky, "byla klasifikována jako hrozba pro továrnu. Zprávu mám zde." Kývnul směrem k tichému šéfovi bezpečnosti továrny. "Tady pan McFeyffe mě s ní seznámil. Měl bych dodat, že dost neochotně."
"Vůbec mi to nebylo po chuti," ozval se McFeyffe a svá slova adresoval přímo Hamiltonovi. Jeho šedé, přísné oči prosili za odpuštění. Hamilton ho s kamenným výrazem ignoroval.
"Bezpochyby jste seznámen," hřměl dál Edwards, "s tovární bezpečnostní vyhláškou. Jsme soukromý podnik, ale našim klientem je stát. Kromě Strýčka Sama si od nás rakety nikdo nekoupí. Říkám vám to, abyste se podle toho zařídil. V prvé řadě je to váš problém. My se o celou záležitost zajímáme pouze proto, že jste hlavou našich výzkumných laboratoří. Tím se z toho stává naše věc." Prohlížel si Hamiltona, jako by na něm nikdy nespočinul pohledem - přestože ho v roce 1949 sám přijal. Teď už tomu bylo dobrých deset let. Tehdy byl Hamilton mladý a dychtivý elektroinženýr plný elánu, který zrovna dokončil studia na Massachusettském technologickém institutu.
"Znamená to," zeptal se Hamilton přiškrceným hlasem a sledoval, jak křečovitě zatíná ruce v pěst a zase je povoluje, "že Marsha už nesmí vstoupit na půdu továrny?"
"Ne," odpověděl Edwards, "znamená to, že do odvolání nemáte přístup k veškerým tajným materiálům."
"Ale to jsou..." Hamilton slyšel, jak jeho slova přechází v němý úžas. "To jsou přece všechny dokumenty, se kterýma pracuju."
Nikdo nevydal ani hlásku. Obchodníci v celé místnosti seděli za svými hradbami z kufříků a stohy papírů. Z rohu místnosti se ozývalo skřípění větřáku.
"Takže jsem v prdeli," vyrazil ze sebe Hamilton, zcela zřetelně a jasně. Několik postav sebou překvapením cuklo. Edwards po Hamiltonovi střelil pohledem. Charley McFeyffe si zapálil doutník a nervózně si prohrábl řídnoucí vlasy. Ve hnědé uniformě vypadal jako pupkatý dopravní policista.
"Přečtěte mu obvinění," řekl, "a dejte mu možnost se bránit, T. E., má přece svý práva."
Plukovník Edwards notnou chvíli zápasil s nashromážděnými daty bezpečnostní zprávy. Když už byl vzteky celý brunátný, švihl celým štosem přes stůl k McFeyffemu. "Zprávu vypracovalo vaše oddělení," zamumlal, čímž se od celé záležitosti distancoval, "řekněte mu to tedy vy."
"Vy to tu teď chcete číst?" zaprotestoval Hamilton. "Před třiceti lidma? Za přítomnosti všech funkcionářů společnosti?"
"Všichni už tu zprávu viděli," oznámil mu Edwards, a neznělo to nepřívětivě. "Zpráva byla sepsána asi před měsícem a od té doby je k nahlédnutí. Koneckonců, chlapče, jste náš význační pracovník, a my bychom si nedovolili brát tuto záležitost na lehkou váhu."
"Předně," prohlásil McFeyffe celý nesvůj, "tu máme zprávu od FBI, která nám ji přeposlala."
"Vy jste si ji vyžádali?" utrousil Hamilton jízlivě. "Nebo si jenom tak poletovala z ruky do ruky po celé zemi?"
McFeyffe zrudl. "No, my jsme si o ni tak nějak zažádali. Jednalo se o běžný průzkum. Do háje, Jacku, o mně se taky vedou záznamy - dokonce i o prezidentu Nixonovi."
"Ten sajrajt číst nemusíš." Hamiltonovi se třásl hlas. "Marsha vstoupila do Progresivní strany ve čtyřicátým osmým v prváku na vejšce. Přispívala Výboru pro ochranu španělských uprchlíků. Odebírala Správný pohled. Tohle všechno už totiž dávno vím."
"Charley, přečtěte aktuální informace," přikázal Edwards.
McFeyffe pečlivě listoval zprávou, až dospěl k současným záznamům. "Paní Hamiltonová vystoupila z Progresivní strany v roce 1950. Správný pohled se už nevydává. V roce 1952 navštěvovala setkání Sdružení umělců, vědců a dělníků, čelní prokomunisticky zaměřené organizace. Podepsala Stockholmskou mírovou dohodu. Přidala se k Svazu za občanské svobody, který je podle některých názorů prolevicový."
"Co má jako," rozčílil se Hamilton, "znamenat to prolevicový?"
"Znamená to sympatizující s lidmi, nebo skupinou lidí, sympatizujícími s komunismem." McFeyffe s námahou pokračoval: "Osmého května roku 1953 napsala paní Hamiltonová do deníku San Francisco Chronicle dopis, ve kterém protestovala proti vykázání Charlieho Chaplina, proslulého prolevičáka, z území Spojených státu. Podepsala petici za osvobození usvědčených zrádců Rosenbergových. V roce 1954 měla proslov v rámci setkání Ligy voliček v Almavedě, v němž apelovala, aby došlo k přijetí komunistické Číny do OSN. V roce 1955 vstoupila do oaklandské větve organizace s názvem Mezinárodní soužití aneb organizace smrti, která má svá sídla v zemích Železné opony. A v roce 1956 darovala peníze Společnosti pro zlepšení situace černochů." McFeyffe přečetl cifru: "Čtyřicet osm dolarů a padesát pět centů."
Nastalo ticho.
"To je všechno?" zavrčel Hamilton.
"Co se týče relevantních materiálů, ano."
"Píše se tam taky," spustil Hamilton a snažil se, aby mu nepřeskakoval hlas, "že Marsha odebírala Hlas Chicaga? Že v roce 1952 vedla proslovy na podporu kandidatury Adlaie Stevensona? Že v padesátým třetím poslala prachy Lidské společnosti pro zlepšení situace psů a koček?"
"Nechápu, v čem by tyto informace mohly být užitečné," odbyl ho Edwards.
"Abyste viděli celek! Jasně, Marsha odebírala Správný pohled, ale taky New Yorker. Vystoupila z Progresivní strany společně s Wallacem - a přešla k Mladým demokratům. Zmiňuje se zpráva o tomhle? Jistě, zajímala se o komunismus, ale dělá to z ní snad komunistku? Ty vaše kecy jen dokazujou, že čte levicový noviny a poslouchá levicový řečníky, to přece neznamená, že schvaluje komunismus nebo je poslušná straně nebo že se snaží svrhnout vládu ani -"
"My přece netvrdíme, že tvoje žena je komunistka," přerušil ho McFeyffe. "Tvrdíme, že je pro bezpečnost továrny hrozbou. Určitá možnost, že je Marsha komunistkou, tu totiž je."
"Proboha," vypadlo z Hamiltona, ale nikdo ho neposlouchal, "takže mám dokázat, že komunistkou není? O to jde?"
"Ta možnost tu je," zopakoval Edwards slova McFeyffeho. "Jacku, buďte rozumný, nerozčilujte se a neřvěte tady. Marsha možná ke komoušům patří, možná ne. O to tu ale nejde. Náš materiál dokazuje, že se vaše žena zajímá o politiku - radikální politiku jako takovou. A to není dobré."
"Marsha se zajímá o všechno možný. Je to inteligentní, vzdělaná žena. Celý den nad něčím hloubá. Má snad jen trčet doma a..." Hamilton hledal ta správná slova. "...a utírat prach na krbový římse? Přemýšlet, co bude k večeři, vyšívat a stát u plotny?"
"Věc se má následovně," promluvil McFeyffe. "Souhlasím, že žádný z faktů sám o sobě nemá velkou váhu. Vezmeme-li je a složíme v celek, když uděláme statistický průměr... je toho prostě moc, Jacku. Tvoje žena je zapletená do hromady prolevicových hnutí."
"Odsouzená za angažovanost. Je prostě zvídavá, o všechno se zajímá. Znamená snad to, že se účastní různejch schůzí, že taky souhlasí se vším, co na nich zazní?"
"Nemůžeme vědět, co se jí honí hlavou - ani ty ne. Můžeme posuzovat pouze její počínání: do kterých spolků vstupuje, jaké petice podepisuje, komu věnuje peníze. Jiné důkazy nemáme - musíme se tedy řídit podle nich. Ty tvrdíš, že tvoje žena chodí na srazy, ale neztotožňuje se s názory řečníků. Dobře, představ si tohle: Policie by udělala zátah na noční podnik a pozatýkala by holky a členy vedení. Ale návštěvníky by nechala jít, protože prohlásili, že se jim tam nelíbilo." McFeyffe rozhodil rukama. "Byli by tam snad, kdyby se jim tam nelíbilo? Možná jednou, ze zvědavosti. Ale víckrát ne. Rozhodně by tam nebyli v jednom kuse.
Tvoje žena má co do činění s levicovými skupinami po celých deset let, už od osmnácti. Měla dost času udělat si o komunismu obrázek. Ale pořád chodí na jejich sedánky. Kdykoli se někde sejde parta komančů, aby protestovali proti lynčování někde na jihu nebo lomili rukama nad rozpočtem za ozbrojené složky. Já to vidím tak, že skutečnost, že Marsha čte Chicago Tribute, je asi tak stejně směrodatná, jako že chlap, co navštíví noční podnik, jde v neděli do kostela. Dokazuje to, že má víc tváří, dokonce protichůdných tváří... ale pravdou zůstává, že jedna z těchto tváří si lahodí v prasečinkách. Není v evidenci, protože chodí do kostela, ale protože se mu líbí čuňárny a chodí na ně.
Tvá žena může být z devadesáti devíti procent pravá a nefalšovaná Američanka - může dobře vařit, být opatrná za volantem, odvádět daně, přispívat na charitu, péct dorty do tomboly -, ale to zbývající procento může mít pletky s komunistickou stranou. A o to tu jde."
Hamilton po chvilce neochotně uznal: "Argumentuješ fakt dobře."
"Taky svým argumentům věřím. Znám vás oba od tý doby, cos tu nastoupil, a mám vás rád, stejně jako tady Edwards. Každý z nás. Ale o to tu nejde. Dokud nebudeme schopni ovládat telepatii a číst lidem myšlenky, musíme se spolehnout na statistiku. Ne, nemůžeme dokázat, že je Marsha agentkou zahraniční mocnosti. Ale ty zase nemůžeš dokázat, že není. A protože se má situace takhle, musíme se jejími postoji zabývat. Nečinnost si zkrátka nemůžeme dovolit." McFeyffe si prstem přejel po přerostlém dolním rtu. "Copak tě nikdy nenapadlo, že by mohla být komunistka?"
Nikdy. Hamilton mlčel, potil se a zíral na blyštivou desku stolu. Vždycky věřil tomu, že mu Marsha říká pravdu, že chce jen vědět, co je ten komunismus vlastně zač. Teď poprvé se v něm probudilo bezútěšné a skličující podezření. Logicky vzato to přece možné bylo.
"Zeptám se jí," pronesl nahlas.
"Opravdu?" prohodil McFeyffe. "A co ti asi tak řekne?"
"Samozřejmě řekne, že to není pravda!"
Edwards zakroutil hlavou. "Ptát se jí je naprosto zbytečné, Jacku. A když se nad tím zamyslíš, tak mi dáš zapravdu."
Hamilton byl na nohou. "Je dole v hale. Na všechno se jí můžete vyptat - přiveďte ji sem a zeptejte se sami."
"Nebudu se s vámi hádat," prohlásil Edwards. "Vaše žena je klasifikována jako hrozba pro bezpečnost továrny, a vy jste na dobu neurčitou odvolán z funkce. Buď sežeňte přesvědčivé důkazy, že není komunistka, nebo jí dejte sbohem." Pokrčil rameny. "Proboha, chlape, musíte přece myslet na svou kariéru. Je to vaše vysněná práce."
McFeyffe vstal ze židle a prkenně obešel stůl. Funkcionáři společnosti se začínali zvedat - jednání o odstranění Hamiltona bylo u konce. McFeyffe popadnul technika za ruku a táhl ho ke dveřím. "Pojďme někam, kde budeme mít klid. Co takhle drink? Jen já, ty a Marsha. Whisky v Posledním útočišti leží ladem, ta by nám přišla k duhu, ne?"
