kapitola 5 (část)
Dvojice mužů sedící proti němu si ho nedůvěřivě měřila pohledem. Řekl snad něco tak šokujícího? Herbert Hoover byl mnohem lepším šéfem FBI, než jakým kdy bude Carrington. „Za tím si stojím,“ dodal. „Vsadím se s vámi, o co chcete.“ Hlava se mu točila. Napil se piva. Všechno mu ztěžklo, ruka i sklenice. Dolů se mu dívalo snáz než nahoru… Zíral na krabičku zápalek, ležící na konferenčním stolku.
Kriste pane! Zhrozil se Jack. Ano, řekl Herbert Hoover a měl pocit, že je všechno v nejlepším pořádku, dokud ho na to neupozornili. Co se to se mnou děje? uvažoval. Cítím se, jako bych napůl spal. Jenže včera šel do postele už v deset a prospal skoro dvanáct hodin. „Promiňte,“ opravil se. „Samozřejmě jsem měl na mysli…“ Jazyk se mu pletl. Pečlivě vyslovil: „J. Edgara Hoovera.“ Mluvil ale zastřeným a zpomaleným hlasem, jako kdyby zněl z gramofonové desky puštěné na nižší otáčky. V jednu chvíli měl pocit, že nedokáže zvednout hlavu. Seděl v Nottingově obývacím pokoji a chtělo se mu spát. Oči měl ale otevřené – přesvědčil se o tom, když se je neúspěšně pokoušel zavřít. Všechnu pozornost soustředil na krabičku zápalek. Před škrtnutím zápalkou zavři krabičku, četl. Umíš nakreslit takového koně? První hodina nezávazná a zdarma. Přihláška na druhé straně balení. Tupě zíral před sebe, zatímco Lou Notting a Fred Clarke vedli rozhovor na abstraktní témata: omezování lidských práv, mechanismy demokracie… Zřetelně slyšel každé jejich slovo a nedělalo mu problém rozumět. Do diskuse se ale zapojovat nechtěl, i když mu bylo jasné, že ani jeden z nich nemá pravdu. Nechal je, ať se hádají mezi sebou, to bylo jednodušší. K tomu ho nepotřebovali a on se nepotřeboval namáhat.
„Jack je dneska nějak mimo,“ prohlásil Clarke. Bohlen si s hrůzou uvědomil, že přesunuli pozornost na něj. Teď musí něco udělat nebo říct.
„Vůbec ne,“ protestoval s obrovskou námahou. Cítil se, jako by se vynořoval zpod hladiny moře. „Jenom mluvte. Já vás poslouchám.“
„Bože, jseš úplně na hadry,“ poznamenal Notting. „Běž domů a vyspi si.“
Do pokoje vstoupila Louova manželka Phyllis. „V takovém stavu se na Mars nikdy nedostaneš,“ prohlásila. Zapnula hi-fi soupravu. Ozval se progresivní jazz s vibrafonem a kontrabasem. Nebo možná nějaký elektronický nástroj. Čiperná blondýnka Phyllis se posadila vedle něj na kanape a zvědavě si ho prohlížela. „To jsme tě něčím naštvali, že se s námi nebavíš?“
„Zase má ty svoje nálady,“ prohlásil Notting. „Když jsme s ním, tak je má pořád. A zvlášť v sobotu večer. Sedí jako pecka a s nikým se nebaví. Co ti zase vrtá hlavou, Jacku?“
Té otázce se podivil. Hlavou mu nic nevrtalo, měl ji úplně prázdnou. Jeho smysly dokonale zaměstnávala krabička zápalek. Přesto se s nimi musel podělit o to, nad čím uvažoval. Všichni na to čekali. Z povinnosti si tedy vymyslel téma. „Uvažuju o marsovské atmosféře,“ řekl. „Jak dlouho bude trvat, než se přizpůsobím? Je to přece různé, každý reaguje jinak.“ V hrudníku se mu usadilo zívnutí, které ale nevyšlo ven a rozpustilo se mu v plicích a průdušnici. Ústa mu zůstala polootevřená. S námahou sevřel čelisti. „Nejspíš už půjdu,“ dodal. „Rovnou do hajan.“ S vynaložením všech sil se postavil.
„Cože, vždyť je teprve devět!“ vykřikl Fred Clarke.
Když o něco později mířil domů tmavými, chladnými ulicemi Oaklandu, byl už docela v pořádku. Přemýšlel, proč mu bylo u Nottingových tak špatně. Možná to bylo tím dusnem.
I tak ale něco nebylo v pořádku.
Mars, pomyslel si. Zpřetrhal všechny vazby: dal výpověď z práce, prodal svého plymoutha a zrušil nájem bytu. A to mu trvalo rok, než ho získal. Dům patřil neziskovému družstvu na západním pobřeží. Byla to mohutná, zčásti podzemní stavba s tisíci obytných jednotek, vlastním supermarketem, prádelnou, školkou, klinikou a pod obchodní pasáží pod úrovní ulice byla dokonce i psychiatrická ordinace. V nejvyšším patře sídlila rozhlasová stanice, která na přání obyvatel domu vysílala klasickou hudbu. Uprostřed budovy bylo dokonce i divadlo a konferenční sál. Byl to nejnovější z řady obrovských družstevních domů – a Jack to všechno ze dne na den pustil k vodě. Ten nápad přišel, když stál jednou ve frontě v knihkupectví, které také patřilo k budově.
Poté co dal výpověď z bytu, se šel projít po chodbách družstevního domu. Přistoupil k informační tabuli s lístky připíchnutými špendlíky a automaticky se zastavil, aby si je přečetl. Kolem něj proběhly děti uhánějící na hřiště u domu. Jeho pozornost upoutalo oznámení vytištěné velkými písmeny:
POMOZ ROZŠÍŘIT DRUŽSTEVNÍ HNUTÍ NA NOVĚ KOLONIZOVANÝCH ÚZEMÍCH! EMIGRACI ZPROSTŘEDKOVÁVÁ RADA DRUŽSTVA V SACRAMENTU V REAKCI NA DRANCOVÁNÍ NALEZIŠŤ NEROSTNÝCH SUROVIN NA MARSU ZE STRANY VELKÝCH OBCHODNÍCH A ZAMĚSTNANECKÝCH SVAZŮ. PŘIHLAS SE JEŠTĚ DNES!
Oznámení vypadalo jako každá jiná družstevní výzva, ale – a proč by ne? Mladých lidí už přece emigrovalo tolik. Co ho drželo na Zemi? Dal výpověď z bytu, ale z družstva neodešel. Pořád v něm měl podíl a zůstalo mu i členské číslo.
Později, když už se přihlásil a procházel lékařským vyšetřením a předepsaným očkováním, se mu v hlavě pořadí událostí zamlžilo. Pamatoval si, že se nejprve přihlásil na Mars a teprve potom dal výpověď z práce i bytu. Tak se mu zdálo logičtější a tak to vyprávěl přátelům. Ale nebyla to pravda. Jak to tedy bylo? Skoro dva měsíce bloumal sem a tam, zmatený a vyděšený. Nebyl si jistý vůbec ničím kromě toho, že čtrnáctého listopadu jeho skupina složená ze dvou stovek družstevníků odlétá na Mars a potom se všechno změní – zmatek zmizí a všechno zase bude dávat smysl jako kdysi dávno. Věděl, že si kdysi dokázal udržet pořádek v času i prostoru. Teď došlo z jemu neznámých důvodů k posunu obojího tak, že se v ničem nedokázal vyznat.
Jeho život neměl žádný cíl. Čtrnáct měsíců žil velikou touhou získat byt v obrovském družstevním domě, a když ho opravdu dostal, nastoupil pocit prázdnoty. Budoucnost se před ním uzavřela. Poslouchal Bachovy suity, které si objednal, nakupoval jídlo v supermarketu a prohlížel si knížky v knihkupectví… Ale k čemu to všechno? ptal se sám sebe. Kdo jsem? Mezitím ztratil schopnost pracovat. To byl první signál, v mnoha ohledech nejhrozivější. Právě toho se na začátku zděsil.
Všechno to začalo jednou podivnou událostí, kterou si nikdy nedokázal vysvětlit. Určitě šlo zčásti o halucinaci. Ale z jaké části? Všechno to bylo jako sen a vzpomínal si na okamžik naprosté paniky, touhy za každou cenu utéct.
Jack pracoval v elektrotechnické firmě v Redwood City jižně od San Franciska. Obsluhoval stroj, který kontroloval kvalitu práce na montážní lince. Dohlížel na to, aby stroj dodržoval toleranci při výrobě jediné součástky – baterie s tekutým héliem, ne větší než zápalková hlavička. Jednoho dne si ho nečekaně zavolali na osobní oddělení. Neměl potuchy, co po něm můžou chtít, a když nastupoval do výtahu, byl trochu nervózní. Chvíli nato, jak si vzpomínal, už byl nervózní jako malý kluk.
„Pojďte dál, pane Bohlene,“ uvítal ho vedoucí osobního, elegantní muž se šedivými kudrnatými vlasy, které byly ve skutečnosti nejspíš paruka. „Bude to jen chvilka.“ Změřil si Jacka pronikavým pohledem. „Pane Bohlene, pročpak si nenecháváte proplácet výplatu?“
Nastalo ticho.
„Nenechávám?“ otázal se Jack. Srdce mu bušilo jako o závod a celý se třásl. Měl pocit nejistoty a přemáhala ho únava. Měl jsem za to, že jo, říkal si v duchu.
„Mohl byste si pořídit nový oblek,“ řekl vedoucí osobního. „A měl byste jít k holiči. Samozřejmě je to ale vaše věc.“
Jack si sáhl na hlavu a podivil se. Musí se nechat ostříhat? Copak to neudělal minulý týden? Nebo to bylo dřív? „Děkuji,“ ozval se. „Samozřejmě se zařídím podle vaší rady.“
A potom přišla ta halucinace, pokud to halucinace byla. Jack pohlédl na vedoucího a uviděl ho v jiném světle. Mrtvého.
Kůží mu prosvítala kostra. Kosti měl spojené měděným drátem. Odumřelé vnitřní orgány nahradily umělé: ledviny, srdce, plíce – všechno bylo z plastiku a nerez oceli, dobře to fungovalo, ale skutečný život to v sobě nemělo. Mužův hlas zněl z pásky přes zesilovač a reproduktory.
Je možné, že kdysi ten člověk skutečně žil, ale nyní už určitě ne. Ke změnám docházelo nepostřehnutelně, kousek po kousku, zrádně zachvacovaly orgán po orgánu, až vznikl konglomerát, který měl klamat ostatní. Zejména jeho, Jacka Bohlena. Jack byl v kanceláři sám, žádný vedoucí tam s ním nebyl. Nikdo na něj nemluvil, a když promluvil on, nikdo ho neposlouchal. Stál v mrtvé, mechanické místnosti.
Nevěděl, co má dělat. Snažil se na tu věc podobnou člověku příliš nezírat. Pokoušel se klidně a uvolněně hovořit o své práci i o osobních problémech. Věc jej zkoumala, snažila se od něj něco dozvědět. Jack jí přirozeně řekl co nejméně. A po celou dobu co klopil zrak na koberec, měl před očima písty a trubičky a umělé součásti toho tvora. Nedokázal ten obraz zahnat.
Chtěl odtamtud zmizet, jak rychle to jenom šlo. Po těle mu stékaly čůrky potu a klepal se jako osika. Srdce mu bušilo čím dál hlasitěji.
„Bohlene,“ ozvala se ta věc, „je vám zle?“
„Je,“ odpověděl Jack. „Mohu už jít do dílny?“ Otočil se a zamířil ke dveřím.
„Ještě okamžik,“ ozvala se věc za jeho zády.
V tom Jacka zachvátila panika. Trhl dveřmi a rozeběhl se na chodbu.
Zhruba o hodinu později si uvědomil, že bloumá po neznámých burlingamských ulicích. Nevzpomínal si, co se stalo od chvíle, kdy opustil kancelář, a neměl ponětí, jak se ocitl na tomto místě. Bolely ho nohy. Musel ujít několik kilometrů.
Opět byl schopen jasně uvažovat. Jsem schizofrenik, pomyslel si. To je jasné. Tyhle příznaky zná každý: katatonické rozrušení s paranoidním podbarvením. Psychologové nám to pořád tlučou do hlavy, dokonce i dětem ve škole. Takže je na světě o jednoho schizofrenika víc. Právě to chtěl ten vedoucí osobního zjistit.
Potřebuju doktora.
