kapitola 1
Není místa.
Zkoušíme to sem a tam,
ale místa není.
– sv. Augustin
Hlas zněl tlumeně a slabě. „Jmenuji se Tilly Bentonová a chci se dostat ven. Slyšíte mě někdo?“
Strážník Tinbane rozsvítil reflektory. Hlas se ozýval zpod trávy. Přesně jak čekal – paní Tilly Bentonová byla pod zemí.
Tinbane zapnul mikrofon autorádia a oznámil: „Jsem na hřbitově Forest Knolls – nebo tak nějak – a mám tady jednu dvanáctsetšestku. Raději mi sem s výkopovou četou pošlete i sanitku – podle tónu jejího hlasu bych řekl, že je to naléhavé.“
„Čeng,“ ozvalo se rádio. „Výkopová jednotka vyjíždí až nad ránem. Můžete jí mezitím vyhloubit nouzovou větrací šachtu, aby měla dostatek vzduchu? Než tam naše jednotka dorazí – řekněme v devět, v deset ráno.“
„Udělám, co bude v mých silách,“ povzdechl si Tinbane. Znamenalo to, že celou noc oka nezamhouří. A přidušený, nanicovatý hlásek ho bude zpod země celou dobu senilně prosit, aby si pospíšil. Bude škemrat pořád dokola. Bez ustání.
Tohle na své práci nesnášel ze všeho nejvíc. Nářek mrtvých. Ze srdce jejich naříkání nenáviděl – už se ho naposlouchal víc než dost. Slýchával muže i ženy, většinou staré, i když někdy byli mladší, občas i děti. A výkopové četě to vždycky trvalo hrozně dlouho, než dorazila na místo.
Opět stiskl tlačítko mikrofonu a oznámil: „Už toho mám po krk. Žádám o přidělení jiné práce. Myslím to vážně – berte to jako oficiální žádost.“
Jakoby zdálky, zpod povrchu země, stařenka bezmocně zanaříkala: „Prosím, je tam někdo? Já chci ven. Slyšíte mě? Já vím, že tam jste, já vás slyším.“
Strážník Tinbane vyklonil hlavu z otevřeného okýnka svého hlídkového vznášedla a zařval: „Hned to bude, paní. Jenom buďte trpělivá.“
„Jaký je rok?“ vyptával se starý hlas. „Kolik uplynulo času? Je ještě rok 1974? Musím to vědět. Prosím vás, pane, řekněte mi to.“
„Devatenáct set devadesát osm,“ houkl na ni Tinbane.
„Prokrindapána.“ Zděšení. „Na to si asi budu muset zvyknout.“
„Jo,“ ucedil Tinbane, „to teda budete.“ Vytáhl z popelníku nedopalek cigarety, zapálil si ho a zamyslel se. Vzápětí opět stiskl tlačítko mikrofonu. „Žádám o povolení kontaktovat soukromé vitárium.“
„Žádost zamítnuta,“ řeklo rádio. „Už je moc pozdě.“
„Ale někdo by přijet mohl,“ namítl. „Některá větší vitária nechávají své průzkumné sanitky lítat po kraji celou noc.“ Měl na mysli jedno konkrétní vitárium, menší, staromódně vyhlížející podnik, ovšem s korektním jednáním a solidními cenami.
„Takhle pozdě v noci těžko seženete –“
Ten kšeft mu přijde vhod, rozhodl se Tinbane a zvedl sluchátko vidfonu zasazeného do palubní desky. „Chci mluvit s panem Sebastianem Hermesem,“ sdělil operátorce. „Najděte mi ho, já si počkám. Nejdřív mu zkuste zavolat do práce, do vitária U Hermova džbánu. Nejspíš má linku na noc přesměrovanou k sobě domů.“ Pokud si to, chudák, může momentálně dovolit, pomyslel si Tinbane. „Zavolejte mi hned, jak ho seženete.“ Potom zavěsil. Seděl ve vznášedle a pokuřoval.
Vitárium U Hermova džbánu sestávalo především ze Sebastiana Hermese samotného, kterému pomáhal skrovný pětičlenný personál. Od založení podniku nezaměstnal nikoho nového a nikomu nikdy nedal výpověď. Těchto pět lidí totiž v podstatě tvořilo Sebastianovu rodinu – nikoho jiného neměl. Byl to starý, podsaditý a nijak zvlášť sympatický muž. Jiné vitárium, jedno z prvních vůbec, ho vykopalo teprve před deseti lety a dodnes ho za bezesných nocí strašily vzpomínky na chlad hrobu. Možná právě proto tolik soucítil s údělem starorozenců.
Firma měla pronajatou malou dřevěnou budovu, která přečkala třetí a částečně i čtvrtou světovou válku. V tuto pozdní hodinu byl Sebastian už samozřejmě doma v posteli vedle své manželky Lotty a spokojeně se choulil v jejím náručí. Měla krásné, přitažlivé paže, hebké na dotek a stále mládnoucí – byla o mnoho mladší než on. Bylo jí právě dvaadvacet let, když se nepočítají roky uplynulé během Hobartovy fáze – nikdy nezemřela a nevstala z mrtvých jako Sebastian, který byl o dost starší.
Vidfon vedle jeho postele zazvonil. Automaticky, jak byl zvyklý ze zaměstnání, se natáhl a přijal hovor.
„Pane Hermesi, máte zprávu od strážníka Tinbanea,“ zašveholila vidfonní operátorka.
„Dobře.“ Potmě sledoval matně šedou obrazovku a čekal.
Na obrazovce naskočila tvář mladého muže, který se snažil tvářit klidně. Byl mu povědomý. „Pane Hermesi, jsem v jednom totálním zapadákově jménem Forest Knolls a mám tady živou paní. Pořád křičí, že chce ven. Můžete sem hned přijet, anebo jí mám začít vrtat průduch? Vrták a všechno potřebné mám samozřejmě v autě.“
Sebastian přikývl: „Posbírám lidi a přijedu. Do půlhodiny jsem tam. Vydrží to?“ Rozsvítil lampičku vedle postele, nahmatal pero a kus papíru. Snažil se vzpomenout, jestli už někdy slyšel o hřbitově Forest Knolls. „Jméno?“
„Představila se jako paní Tilly Bentonová.“
„Dobře,“ řekl a zavěsil.
Lotta se vedle něj zavrtěla a rozespale se zeptala: „Práce?“
„Jo.“ Vytočil číslo Boba Lindyho, svého technika.
„Chceš ohřát sucmo?“ zeptala se Lotta. Už byla z postele venku a v polospánku vrávorala do kuchyně.
„Jo,“ řekl, „dík.“ Obrazovka zazářila a na ní se objevila zamračená, nevrlá, hubená a pomačkaná tvář jejich jediného technika. „Sejdeme se ve Forest Knolls,“ nařídil Sebastian. „Co nejdřív. Budeš si muset zajet pro věci do vitária, nebo –“
„Všecko mám s sebou,“ zavrčel podrážděně Lindy. „V autě. Čeng.“ Kývl a přerušil spojení.
Lotta přiťapkala z kuchyně a řekla: „Zapnula jsem sucmopípu. Můžu jet s vámi?“ Našla kartáč a začala si zručně rozčesávat hřívu hustých, tmavě hnědých vlasů. Sahaly jí téměř po pás a jejich sytá barva ladila s jejíma očima. „Vždycky se mi hrozně líbí ten moment, kdy se vynoří z hrobu. Je to hotový zázrak. Je to asi ta nejúžasnější věc, jakou jsem v životě viděla. Jako by to naplňovalo slova svatého Pavla, když v Bibli říká: ‚Hrobe, kde je tvé vítězství?‘“ S nadějí čekala na jeho odpověď, a když měla vlasy rozčesané, šla si do prádelníku pro svůj oblíbený modrobílý lyžařský svetr.
„Uvidíme,“ řekl Sebastian. „Jestli neseženu celý tým, tak nemáme šanci to zvládnout. Buď to přenecháme policii, nebo počkáme na ráno a budeme doufat, že tam dorazíme jako první.“ Vytočil číslo doktora Signa.
„Signovi,“ ozval se mu dobře známý, opile nejistý hlas ženy ve středních letech. „Áá, pan Hermes. Už zase něco máte? Nemůže to počkat do rána?“
„Jestli budeme otálet, tak o ten kšeft přijdeme,“ prohlásil Sebastian. „Je mi líto, že ho tahám z postele, ale tuhle zakázku potřebujeme.“ Nadiktoval jí název hřbitova a jméno starorozence.
„Máš tady sucmo,“ volala Lotta ze dveří do kuchyně. Nesla mu porcelánovou misku se zdobenou aplikační tubou. Přes pyžamo měla oblečený svůj obrovský lyžařský svetr.
Zbýval už jen jeden vidfonát, a to jejich pastorovi, otci Jeramy Faineovi. Zadal nový hovor a nepohodlně se usadil na okraj postele. Jednou rukou zadal číslo, druhou si přidržoval tubu se sucmem. „Můžeš jet se mnou,“ prohodil směrem k Lottě. „Přítomnost ženy by té staré paní – aspoň myslím, že je stará – mohla udělat dobře.“
Na obrazovce vidfonu naskočil obraz. Otec Faine, zakrslý stařík, na něj zamžoural jako sova, přistižená při nějaké noční nepravosti. „Ano, Sebastiane?“ řekl jako vždy zcela bděle – ze všech pěti Sebastianových zaměstnanců pouze otce Fainea nezaskočil hovor v žádnou denní či noční dobu. „Víte, jakého je starorozenec vyznání?“
„To mi ten policajt neřekl,“ odtušil Sebastian. Jemu osobně to bylo celkem jedno – jejich pastor dělal všechna náboženství, dokonce i judaismus a udi. I když zejména udité jeho pojetí bohoslužby příliš nesdíleli. Jenže ať se jim to líbilo nebo ne, nikdo jiný než otec Faine nebyl k mání.
„Takže domluveno?“ zjišťovala Lotta. „Jedeme?“
„Jo. Jsme všichni.“ Bob Lindy bude razit větrací šachtu a řídit výkopové přístroje, doktor Sign poskytne okamžité – a absolutně nezbytné – lékařské ošetření a otec Faine posvětí Zázračné znovuzrození… a Cheryl Valeová pak zítra v úředních hodinách vyřídí všechno nepříjemné papírování a jejich obchodní
zástupce, R. C. Buckley, převezme objednávku a vydá se hledat kupce.
Tahle část podnikání – prodávání starorozených – se mu moc nezamlouvala. Přemýšlel o tom, když se soukal do obrovského obleku, který nosil vždycky, když bylo v noci chladno. Ale R. C. si z toho hlavu nedělal. Jeho krédo znělo „Najít umístění“, což byl vznešený termín pro to, jak přesunout starorozence do vlastnictví někoho jiného. Jak říkával, umísťoval starorozence do „vysoce vitálního, speciálně vybraného prostředí spolehlivé rodiny,“ i když ve skutečnosti je prodával, kam se dalo – samozřejmě pokud
mu nabízená cena zaručovala pětiprocentní provizi.
Když Sebastian vytahoval z šatníku zimník, přiběhla za ním Lotta. „A znáš tu pasáž v 1. listu Korintským, v ekumenickém překladu?“ švitořila. „Vím, že teď už zní docela zastarale, ale mně se líbí.“
„Raději se oblíkni, ať můžeme jet,“ upozornil ji jemně.
„Tak jo.“ Poslušně kývla a odběhla pro pracovní kalhoty a své oblíbené vysoké boty z jemné kůže. „Právě se ji učím nazpaměť, poněvadž jsem konec konců tvoje žena a tahle pasáž se týká přímo naší, chci říct tvojí práce. Začíná to takhle. Hle – to už cituju. Tak poslouchej: ‚Hle, odhalím vám tajemství: ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni, naráz, v okamžiku, až naposled zazní polnice.‘“
„A taky že zazněla,“ poznamenal Sebastian zamyšleně, zatímco čekal, až se Lotta obleče, „jednoho červnového dne roku 1986.“ K velkému všeobecnému překvapení, dodal v duchu – jediný, kdo se nedivil, byl samozřejmě Alex Hobart, který antičasový efekt předvídal a po kterém byl tento jev pojmenován.
„Jsem hotová,“ oznámila mu Lotta pyšně. Měla na sobě vysoké kožené boty, pracovní kalhoty, svetr, a pod tím vším, jak věděl, pyžamo. Při tom pomyšlení se pousmál: udělala to proto, aby mu ušetřila čas, aby ho nezdržovala od práce.
Společně vyšli z bytu. Expresním výtahem vyjeli nahoru na střešní parkoviště, kde stálo jejich vznášedlo.
„Já osobně,“ pověděl jí, když stíral z okenních skel vozidla půlnoční vlhkost, „dávám přednost jakubskému překladu
z roku 1611.“
„Ten jsem nikdy nečetla,“ přiznala se s dětskou upřímností v hlase, jako kdyby tím slibovala, že si ho určitě přečte.
Sebastian pokračoval: „Pokud si dobře vzpomínám, v tomhle překladu ta pasáž zní: ‚Slyšte! Povím vám tajemství: ne každý upadneme do spánku, avšak všichni budeme proměněni,‘ a tak dál. Tak nějak to je. Ale určitě tam je ‚slyšte‘. ‚Slyšte‘ se mi líbí víc než ‚hle‘.“ Nastartoval motor vznášedla, vznesli se vzhůru.
„Asi máš pravdu,“ souhlasila Lotta, ostatně jako vždy. Neustále k němu ochotně vzhlížela – byl koneckonců mnohem starší než ona – jako k autoritě. To se mu na ní hrozně líbilo. A ji to patrně bavilo taky. V náhlém návalu lásky se naklonil k Lottě sedící na vedlejším sedadle a pohladil ji po koleně, a ona vzápětí, jako vždy, pohladila jeho. Dokázali si vzájemně opětovat city bez odporu, bez potíží – proudil mezi nimi nenucený, obousměrný tok lásky.
Horlivý mladý strážník Tinbane je uvítal přímo na hřbitově obehnaném polorozpadlým plotem se špičatými kovovými kůly. „Dobrý večer, pane,“ zasalutoval před Sebastianem. Každý čin konaný v uniformě chápal Tinbane jako ofi ciální, a samozřejmě i neosobní akt. „Váš technik dorazil před několika minutami a právě hloubí provizorní větrací šachtu. Ještě štěstí, že jsem jel náhodou kolem.“ Pak strážník zahlédl Lottu a pozdravil ji. „Dobrý večer, paní Hermesová. Je tady hrozná zima, nechcete si sednout do mého vozu? Mám zapnuté topení.“
„To je v pohodě,“ usmála se Lotta. Natahovala krk, aby viděla na Boba Lindyho, jak hloubí šachtu. „Ještě pořád mluví?“ zeptala se strážníka Tinbanea.
„V jednom kuse,“ ujistil ji Tinbane. S baterkou v ruce je vedl hřbitovem až k osvětlenému místu, kde se Bob Lindy mořil s větrací šachtou. „Má neuvěřitelnou vyřídilku… nejprv jsem to schytal já, pak váš technik.“
Bob Lindy klečel u hrobu na všech čtyřech a zkoumal průměr vrtáku na vrtné soupravě. Nezvedl hlavu, ani je nepozdravil, ačkoli si byl jejich přítomnosti evidentně vědom. Pro Lindyho byla práce na prvním místě, společenský život na posledním.
„Údajně má nějaké příbuzné,“ oznámil strážník Tinbane Sebastianovi. „Podívejte, tady jsem zapsal jména a adresy, které mi nahlásila. Jsou z Pasadeny. Ale je to senilní babka a vypadá dost zmateně.“ Rozhlédl se kolem. „A co váš lékař, přijede? Podle mě ho budeme potřebovat – paní Bentonová říkala něco o Brightově nemoci, což byla podle všeho také příčina smrti. Dost možná bude třeba zavést umělou ledvinu.“
Kousek za nimi přistálo vznášedlo se zapnutými přistávacími světly. Vystoupil z něho doktor Sign ve stylovém, moderním termostatickém obleku z plastu. „Takže vy říkáte, že tady máme živáčka,“ obrátil se na strážníka Tinbanea. Klekl si k hrobu paní Bentonové, přiložil ucho k hlíně a zavolal: „Paní Bentonová, slyšíte mne? Můžete dýchat?“
Lindy na okamžik ustal ve vrtání a k jejich uším se donesl slabý, nezřetelný a třaslavý hlásek. „Mám tady hrozně málo místa, je tu tma a já se strašně bojím. Byla bych vám vděčná, kdybyste mne co nejdříve pustili ven, abych mohla jít domů. Zachráníte mě?“
Doktor Sign si přiložil dlaně k ústům a zařval: „Už vrtáme, paní Bentonová. Jenom vydržte a nebojte se. Za minutku jsme u vás.“ Obrátil se na Lindyho: „To na ni nemůžete tu a tam houknout?“
Lindy zabručel: „Mám dost svý práce. Od mluvení jste tady vy a otec Faine.“ Pokračoval ve vrtání. Sebastian si všiml, že průduch už je skoro hotový. Poodešel kousek stranou a zaposlouchal se, vcítil se do hřbitova a mrtvol skrytých pod náhrobními kameny, do pomíjitelných, jak jim říkal svatý Pavel, kteří si jednoho dne, stejně jako paní Bentonová, oblečou nepomíjivost. A smrtelní, vzpomínal, si budou muset obléci nesmrtelnost. A pak se naplní, co je psáno. Smrt bude pohlcena vítězstvím. Kde je, hrobe, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvá zbraň? A tak dál. Bloumal po hřbitově a jen díky baterce nezakopával o náhrobní kameny. Opatrně našlapoval a pozorně naslouchal – i když ne doslova, ne ušima, spíš vnitřně –, jak se to pod zemí tlumeně hýbe. Další starorozenci, pomyslel si, se chystají k brzkému znovuzrození, jejich tkáně a orgány se tápavě vracejí na svá někdejší místa… a jak vnímal tuto neutuchající činorodost hřbitova, tento nikdy nekončící, složitý proces odehrávající se v jeho útrobách, najednou pocítil příval nadšení, obrovskou radost. Neznal nic lepšího, než tuto přeměnu těl, která, jak to formuloval Pavel, zemřela jako pomíjivá, ale nyní, když začala fungovat Hobartova fáze, se z této pomíjivosti zase vymanila.
Jediným Pavlovým omylem bylo, uvažoval Sebastian, že očekával, že k tomu dojde ještě za jeho života.
Ti, kteří se nyní rodili jako starorozenci, zemřeli jako poslední ze všech – k úplně posledním úmrtím došlo v červnu 1986. Ale podle Alexe Hobarta bude toto obrácení času pokračovat čím dál víc do minulosti a postupně bude zasahovat čím dál větší úsek dějin, takže dojde ke zmrtvýchvstání dřívějších a ještě dřívějších zemřelých… a za nějaké dva tisíce let už ani Pavel nebude „spát“, jak tomu říkal.
Do té doby – dávno, dávno předtím – už však Sebastian Hermes a všichni ostatní živí lidé budou zpátky v čekajících lůnech a matky, kterým budou patřit tato lůna, se brzy navrátí do lůn svých matek – pokud měl ovšem Hobart pravdu, když předpokládal, že tato fáze nebude dočasná a nebude mít krátké trvání, ale že půjde o jeden z nejrozsáhlejších stelárních procesů, ke kterým dochází každých několik miliard let.
S prskáním za nimi přistálo poslední vznášedlo a z něho dlouhými kroky vypochodoval nevysoký otec Faine s náboženskými texty v kufříku. Potěšeně kývl směrem ke strážníku Tinbaneovi a prohlásil: „Je chvályhodné, že jste ji zaslechl. Podle všeho už tady s námi nemusíte déle mrznout.“ Všiml si, že Lindy už je ponořen do práce a doktor Sign čeká se svým černým lékařským kufříkem u hrobu, a samozřejmě mu neušla ani přítomnost Sebastiana Hermese. „Nyní už to můžete nechat na nás,“ oznámil strážníkovi Tinbaneovi. „Děkujeme vám.“
„Dobrý večer, otče,“ odvětil Tinbane, „Dobrý večer, pane a paní Hermesovi, dobrý večer, pane doktore.“ Přejel pohledem Boba Lindyho, který byl zamlklý a tvářil se mrzutě, ale nepozdravil ho. Otočil se a namířil si to směrem ke svému hlídkovému vozidlu. Brzy se vznesl a zmizel do noci, aby zkontroloval zbytek svého rajónu.
Sebastian přistoupil k otci Fainovi a prohodil: „Víte co? Slyším tady… ještě jednoho. Je tu ještě jeden člověk, který je hodně blízko znovuzrození. Je to otázka dní, možná i hodin.“ Má neuvěřitelně silnou vibraci, řekl si v duchu. Musí to být úžasně vitální osobnost a musí být hodně blízko.
„Vzduch zaveden,“ hlásil Lindy. Přestal vrtat, zavřel přenosnou, pro ně nenahraditelnou vrtnou soupravu a přešel k výkopovému zařízení. „Připravte se, doktore.“ Nasadil si na uši sluchátka, aby osobu pod zemí lépe slyšel, a zapojil je. „Je strašně nemocná. Chronicky i akutně.“ Zapnul lopatky exkavátoru a z jeho výpusti se okamžitě začal hrnout proud hlíny.
Jakmile Sebastian s doktorem a Bobem Lindym vytáhli rakev z hrobu, otec Faine otevřel svou modlitební knížku a začal z ní nahlas předčítat přiměřeně autoritativním a jasným hlasem, aby ho dobře slyšela i osoba uvnitř rakve. „Hospodin mi odplatil podle mé spravedlnosti, odměnil mě podle čistoty mých rukou, neboť jsem dbal na Hospodinovy cesty, neodvrátil jsem se svévolně od svého Boha. Všechny Jeho řády jsem měl na zřeteli, neodvrhl jsem Jeho nařízení. Jeho jsem se dokonale držel, varoval se nepravosti. Podle mé spravedlnosti mě Hospodin odměnil, podle čistoty mých rukou, tak jak jevila se Jemu. Ty věrnému osvědčuješ věrnost –“ Otec Faine četl dál a ostatní pracovali. Všichni, dokonce i Bob Lindy, znali tenhle žalm nazpaměť, protože to byl pastorův oblíbený. I když ho občas nahradil jiným žalmem, například devátým, stejně se k němu pokaždé vrátil.
Bob Lindy odšrouboval víko rakve. Byla to laciná syntetická borovice, hodně lehká, takže víko okamžitě sjelo na zem. Doktor Sign se vrhl dopředu, naklonil se nad stařenku a přiložil jí stetoskop k hrudi. Naslouchal a tiše si s ní povídal. Bob Lindy zapnul ohřívač a namířil na paní Bentonovou konstantní proud tepla. Toto zahřívání bylo životně důležité – starorozenci byli pokaždé příšerně promrzlí. Nebylo divu, že trpěli fóbií z chladu, která je, jako v Sebastianově případě, sužovala ještě několik let po znovuzrození.
Jelikož Sebastian neměl na chvíli co dělat, vydal se opět na pochůzku po hřbitově. Procházel se mezi hroby a poslouchal. Tentokrát se mu na paty přilepila Lotta a bez ustání brebentila.
„Že to je mystický zážitek?“ řekla zadýchaně svým dívčím hláskem plným posvátné bázně. „Ráda bych to namalovala. Chtěla bych zachytit ten výraz v jejich tvářích, když se otevře víko rakve a oni poprvé vyhlédnou ven… a mají takový zvláštní výraz. Není to radost ani úleva, není to nic konkrétního, jen takové hlubší a jakoby –“
„Poslouchej,“ přerušil ji.
„A co?“ Poslušně nastražila uši, ale zjevně nic neslyšela. Necítila, co cítil on – tu nesmírně intenzivní přítomnost někoho dalšího v jejich blízkosti.
Sebastian pokračoval: „Na tenhleten podivný hřbitůvek si musíme dát pozor. Chci kompletní, ale naprosto kompletní seznam všech lidí, co jsou tady pohřbení.“ Někdy se mu stávalo, že když viděl soupis pohřbených, dokázal vytušit, kdo bude na řadě příště – měl doslova psionické nadání, schopnost předem vycítit nadcházející starozrození. „Připomeň mi,“ řekl ještě manželce, „abych zavolal na správu tohohle hřbitova a zjistil si přesně, koho tady mají.“ Taková nedocenitelně bohatá zásobárna života, pomyslel si. Kdysi hřbitov, nyní pokladnice znovu procitajících duší.
Nad jedním hrobem – jediným ze všech – stál zvlášť honosný náhrobek. Sebastian si na něj posvítil baterkou a našel jméno.
THOMAS PEAK
1921-1971
SIC IGITUR MAGNI QUOQUE CIRCUM
MOENIA MUNDI EXPUGNATA DABUNT
LABEM PUTRESQUE RUINAS.
1921-1971
SIC IGITUR MAGNI QUOQUE CIRCUM
MOENIA MUNDI EXPUGNATA DABUNT
LABEM PUTRESQUE RUINAS.
Jeho latina nebyla zas tak dobrá, aby si dokázal epitaf přeložit – mohl se jen dohadovat, co znamená. Bylo to něco o velkých věcech na zemi, které jednou všechny podlehnou rozkladu a zkáze. Což už dávno není pravda, pomyslel si. Rozhodně se epitaf plete ohledně velkých věcí duše. Mám tušení, řekl si v duchu, že Thomas Peak – evidentně to byl někdo významný, soudě podle velikosti pomníku a kvality žuly, z níž byl vyroben – je tím, koho tady cítím, jehož návrat se blíží a na koho bychom si měli počkat.
„Peak,“ prohodil nahlas směrem k Lottě.
„Četla jsem o něm,“ řekla. „Na semináři orientální filozofie. Víš, kdo to je – kdo to byl?“
„Nebyl to příbuzný toho Anarchisty se stejným příjmením?“
„Jo, z udi,“ řekla Lotta.
„Z té černošské sekty? Která ve volbách získala vládu nad Svobodnou černošskou samosprávou? Jak ji vede ten demagog Raymond Roberts? Tihle udité? Tenhle Thomas Peak? Pohřbený tady?“
Prozkoumala data, přikývla. „I když ve škole nám říkali, že tenkrát ještě o nic nešlo. A kromě toho já osobně věřím, že zkušenost udi doopravdy existuje. Aspoň tak nás to učili ve státní škole v San Jose. Všechno spolu splývá, neexistuje ty a –“
„Já vím, co je to udi,“ odsekl podrážděně. „Sakra, teď když vím, kdo to je, tak ani nevím, jestli se mi chce pomáhat mu ve vzkříšení.“
„Ale až se Anarchista Peak vrátí,“ namítla Lotta, „převezme funkci vůdce uditů a situace se uklidní.“
Za jejich zády se ozval Bob Lindy: „Možná bys mohl vydělat pěknej balík na tom, kdybys mu v návratu do tohohle nepřejícího, nevlídnýho světa nepomohl.“ Pak vysvětlil: „Už jsem hotovej. Sign ji právě napojil na jednu z těch použitejch elektrickejch ledvin, chce ji naložit na nosítka a vzít do svýho auta.“ Zapálil si nedopalek. Stál tam, kouřil, třásl se a přemýšlel. „Sebe, ty si myslíš, že se tenhle Peak chystá vrátit?“
„Jo,“ řekl. „Znáš moji intuici.“ A jen díky ní je naše firma v zisku, pomyslel si. Jen díky mojí intuici máme náskok před velkými firmami, jen díky ní máme vůbec nějakou práci… bereme všechno, úplně cokoli, hlavně nebýt závislí na drobtech, co nám dohodí městská policie.
Lindy zachmuřeně podotkl: „Počkej, až o tom uslyší R. C. Buckley. Po tomhle půjde jak divej. Možná bys mu měl zavolat rovnou. Čím dřív se to dozví, tím dřív může zahájit jednu z těch svejch zběsilejch dryáčnickejch reklamních kampaní, který mu jdou tak pěkně od ruky.“ Jízlivě se uchechtl. „Náš člověk na hřbitově.“
„Nechám mu na hrobě štěnici,“ prohlásil Sebastian po chvilce přemýšlení. „Bude monitorovat jeho srdeční aktivitu, a až se začne probouzet, pošle nám kódovanou zprávu.“
„Jseš si tím nápadem jistej?“ řekl nervózně Lindy. „Vždyť je to nelegální. Jestli na to přijdou policajti z L. A., tak… tak možná přijdem o licenci.“ V té chvíli z něj promluvila jeho vrozená švédská opatrnost a pochyby ohledně Sebastianových psionických schopností. „Vykašli se na to,“ dodal. „Vždyť už blbneš jak Lotta.“ Přátelsky ji šťouchl do zad, aby ukázal, že to myslí dobře. „Já si vždycky říkám, hlavně moc nepodlíhej atmosféře těchhle míst. Jseš technik, takže přesně lokalizuj tělo, zajisti mu přívod vzduchu, vykopej ho tak, abys ho nepřeříz vejpůl, vytáhni ho z hrobu a předej doktorovi, ať ho sešije dohromady.“ Lottě ještě řekl: „Berete to moc metafyzicky, slečinko. Vykašlete se na to.“
Lotta prohlásila: „Jsem vdaná za muže, který taky jednou ležel mrtvý pod zemí. Když jsem se narodila, Sebastian byl mrtvý, a byl mrtvý až do mých dvanácti let.“ Měla – pro ni nezvykle – pevný hlas.
„No a?“ zvedl obočí Lindy.
„Tenhle proces,“ pokračovala, „mi dal jediného muže na světě nebo na Marsu nebo na Venuši, kterého miluji nebo kterého jsem kdy mohla milovat. Hobartova fáze mi změnila život.“ Dala Sebastianovi ruce kolem krku a objala ho, přitiskla na sebe jeho masivní trup.
„Zítra,“ nařídil jí Sebastian, „zajdeš do oddělení B Ústřední lidové knihovny a seženeš mi všechny informace týkající se Anarchisty Thomase Peaka. Většinu věcí o něm už asi zlikvidovali, ale možná jim ještě zůstalo několik strojopisných originálů.“
„Byl fakt tak významnej?“ zjišťoval Bob Lindy.
„Ano, byl,“ řekla Lotta. „Ale –“ zaváhala. „Já se Knihovny bojím, Sebe, opravdu se jí bojím. Vždyť víš, jaký z ní mám strach. Je to tam strašně – no a co, krucinál. Já tam zajdu.“ Hlas jí klesl.
„V tom s vámi souhlasím,“ řekl Bob Lindy. „Taky to místo nemám rád. A to jsem tam byl jenom jednou jedinkrát.“
„To je tou Hobartovou fází,“ podotkl Sebastian. „Funguje tam stejná síla jako tady.“ Znovu se obrátil k Lottě. „Hlavně se vyhni ředitelce, Mavis McGuireové.“ V minulosti na ni natrefil už několikrát, a neměl z ní dobrý pocit. Připadala mu jako protivná, nepřátelská a zlomyslná mrcha. „Běž rovnou do oddělení B,“ nařídil.
Jestli ztratí hlavu a připlete se do cesty téhleté McGuireové, Bůh jí pomoz, pomyslel si. Možná bych tam měl zajít já… Ne, rozhodl se, vždyť se může obrátit na kohokoli. Bude to v pohodě. Prostě to musím risknout.
