kapitola 1
Byla to nevydařená noc, a navíc se strašně pohádal s autem, když chtěl jet domů.
„Pane Gardene, v tomto stavu nejste schopen řídit. Použijte prosím automatického řidiče a usaďte se na zadní sedadlo.“
Pete Garden seděl za řídicí pákou a odpověděl, co nejzřetelněji dokázal: „Hele, já řídit můžu. Jeden nebo dva panáky člověka spíš proberou. Tak přestaň blbnout.“ Zmáčkl startovací knoflík, ale nic se nestalo. „Ksakru, nastartuj!“
„Dobrá, dobrá,“ vzdal se Pete. Cítil se zahanbeně, to auto má možná pravdu. Odevzdaně zastrčil klíček do zapalování a motor nastartoval, kontrolky se však nerozsvítily. Pod kapotou si pořád vedl svou automat, Pete to věděl. Nemohl vyhrát. „No dobře, tak si řiď,“ pronesl hrdě. „Když se do toho tak hrneš. Stejně zas všechno zvoráš, jako vždycky když jsem… když mi není dobře.“
Nasoukal se na zadní sedadlo. Prudce dosedl a auto se odpoutalo od silnice. S pomrkávajícími světly klouzali noční oblohou. Bože, bylo mu příšerně. Měl pocit, že mu praskne hlava.
Jako obvykle se myšlenkami vrátil k Blafáku.
Proč se to tak zvrtlo? Mohl za to Silvanus Angst. Takovej šašek, jeho švagr. Teda spíš bejvalej švagr. Jasně, říkal si Pete, to si musím zapamatovat. Freya už není moje manželka. Prohráli jsme, naše manželství bylo zrušeno a začínáme znovu. Freya je vdaná za Clema Gainese a já ještě nikoho nemám, protože se mi nepovedlo hodit trojku.
Hodím trojku zítra, ujišťoval se. A až ji hodím, musí mi někde sehnat ženskou, ty naše už jsem vystřídal všechny.
Auto si tiše pobrukovalo a razilo cestu nad opuštěnou Kalifornií, nad neobydlenými městy, ponechanými svému osudu.
„Víš to?“ zeptal se auta. „Že už jsem měl všechny ženský u nás ve skupině? A ani jednou jsem neměl štěstí, takže to musí být mnou, že jo?“
„Ano, je to vámi,“ potvrdilo mu auto.
„A i kdyby, není to moje chyba, můžou za to ty Rudý Číňani. Nenávidím je.“ Lehl si na záda a koukal přes průhlednou střechu auta na hvězdy. „Stejně tě mám rád. Mám tě už leta a furt vypadáš jako nový.“ Cítil, jak mu do očí vhrkly slzy. „Bude to tak pořád, ne?“
„Všechno záleží na preventivní údržbě, na tu vy ale nezapomínáte.“
„Zajímalo by mě, co mi dovezou za ženskou.“
„To by mě taky zajímalo,“ přitakalo auto.
S kým udržovala jeho skupina – Pretty Blue Fox – nejužší kontakt? Asi se Straw Man Special, skupinou, která se scházela v Las Vegas a k níž patřili vlastníci území z Nevady, Utahu a Idaha. Zavřel oči a snažil se vybavit, jak ženy ze Straw Man Special vypadaly.
Až dorazím domů, do Berkeley, pomyslel si Pete, najdu si… A pak si vzpomněl na něco ještě hroznějšího.
Nemohl jet domů do Berkeley. V noci totiž Berkeley prohrál v Blafáku. Získal ho Walt Remington, ohlásil Petův blaf na políčku třicet šest. Proto ta noc byla tak mizerná.
„Změna kursu,“ oznámil Pete autu. Ještě pořád vlastnil většinu okresku Marin, může zůstat tam. „Jedeme do San Rafaela,“ přikázal, posadil se a začal si unaveně mnout čelo.
Mužský hlas se otázal: „Paní Gainesová?“
Freya si před zrcadlem česala krátké blonďaté vlasy. Byla natolik ponořená do myšlenek, že se ani neohlédla. Hlas zněl, jako by patřil tomu odpornému Billu Caluminovi.
„Chcete svézt domů?“ zeptal se hlas, a pak si Freya uvědomila, že to je její nový manžel, Clem Gaines.
„Jedete přeci domů, ne?“ Obrovský, překypující Clem Gaines, s modrýma očima, pomyslela si, s očima jako rozbité sklo, které někdo slepil, a slepil ho poněkud našišato, k ní zamířil přes hernu. Role jejího manžela mu viditelně dělala radost.
Nepotrvá to dlouho, říkala si Freya. Pokud, napadlo ji, nebudeme mít štěstí.
Dál si kartáčovala vlasy a nevšímala si ho. Na ženu starou sto čtyřicet let vypadám dobře, zhodnotila se kriticky. Ale za tamto nemůžu… nikdo z nás za to nemůže.
Byli zachovalí, všichni z nich, spíš proto, že jim něco chybělo, než že by měli něco navíc. V dospělosti jim byly odebrány Hynesovy žlázy, a proto se u nich stárnutí dalo sotva postřehnout.
„Mám tě rád, Freyo,“ řekl jí Clem. „Jsi taková plná života. A netajíš se s tím, že já ti moc sympatický nejsem.“ Nevypadal, že by si kvůli tomu dělal starosti, troubové jako on si nikdy s ničím hlavu nelámou. „Tak někam pojďme, Freyo, a rovnou vyzkoušejme, zda budeme mít štěstí…“ Zarazil se, protože do místnosti vešel vouk.
Jean Blauová si oblékala kabát a zamručela: „Podívejte, jak se snaží kamarádíčkovat. To oni vždycky,“ a poodstoupila od vouka.
Její muž, Jack Blau, se rozhlédl po hůlce na vouky. „Párkrát do něj šťouchnu a odleze,“ řekl.
„Nedělej to,“ ozvala se Freya, „nic nám neudělá.“
„Má pravdu,“ přitakal Silvanus Angst. Naléval si u hracího stolu panáka na cestu. „Nasypte na něj trochu soli,“ zakřenil se.
Vouk si vybral Clema Gainese. Má tě rád, pomyslela si Freya. Možná bys ho mohl někam vzít místo mě.
To vůči Clemovi nebylo fér. Nikdo z nich se s bývalými protivníky nestýkal, ačkoliv se Titánci snažili staré rozepře a nenávist z války překlenout. Jejich forma života nebyla založena na uhlíku, ale na silikonu, a jejich metabolismus fungoval na bázi metanu místo kyslíku. A byli bisexuální, hodili by se proto spíš k obyvatelům.
„Strč do něj,“ řekl Jackovi Bill Calumine.
Jack šťouchnul hůlkou do voučí cytoplasmy, připomínající želatinu. „Mazej domů,“ přikázal mu ostře. Zašklebil se na Billa Calumina. „Mohli bysme si s ním užít trochu legrace. Malinko si s ním popovídat. Hej, voučíku, co takhle hodit pokec?“
Náhle k nim dorazil proud nedočkavých Titáncových myšlenek, adresovaných všem přítomným. „Bylo ohlášeno nějaké těhotenství? Jestliže ano, máte k dispozici naše lékařská zařízení a naléhavě vás žádáme –“
„Poslouchej, voučíku,“ přerušil ho Bill Calumine, „jestli nějaký štěstí mít budeme, necháme si to pro sebe. Nerad ti to říkám, ale ví to každej. Jak to, že ty ne?“
„On to ví,“ odpověděl za něj Silvanus Angst. „Jen si to nepřipouští.“
„Je už na čase, aby se vouci smířili s realitou,“ řekl Jack Blau. „Prostě je nemáme rádi, nic víc. Pojď,“ obrátil se na svou ženu, „jdeme domů.“ Netrpělivě na ni zamával, aby se k němu připojila.
Členové skupiny se jeden po druhém vytratili a sestoupali předním schodištěm budovy ke svým zaparkovaným automobilům. Freya zjistila, že zůstala s voukem sama.
„V naší skupině nikdo neotěhotněl,“ odpověděla mu.
„Smutné,“ reagoval vouk myšlenkou.
„Ale otěhotní,“ řekla Freya. „Vím, že budeme mít štěstí, brzo.“
„Proč nás zrovna vaše skupina tak nesnáší?“ zeptal se jí vouk.
Freya mu odvětila: „Proč asi? Máme vám za zlé, že jste nás připravili o plodnost, jak ostatně určitě víte.“ Především náš mluvčí Bill Calumine, pomyslela si.
„Byla to ale vaše válečná zbraň,“ zaprotestoval vouk.
„Ne, naše nebyla. Patřila Rudým Číňanům.“
Vouk nepochopil rozdíl. „V každém případě děláme všechno, co můžeme, aby –“
„Nechci se o tom bavit,“ skočila mu do řeči Freya. „Prosím.“
„Dovolte nám, abychom vám pomohli,“ žadonil vouk.
„Trhněte si,“ osočila se na něj a vyrazila z bytu. Seběhla po schodech ven ke svému autu.
Chladivý vzduch temné carmelské noci ji probral. Hluboce se nadechla, ucítila svěží, čisťounkou vůni a letmo pohlédla na hvězdy. Pak přikázala autu: „Otevři mi, chci nastoupit.“
„Jistě, paní Gardenová.“ Dveře se otevřely.
„Nejsem už žádná paní Gardenová, jsem paní Gainesová.“ Nastoupila a posadila se za manuální řídicí páku. „A už si to zapamatuj.“
„Ano, paní Gainesová.“ Jakmile zasunula klíček do zapalování, motor nastartoval.
„Pete Garden už odjel?“ Prozkoumala tmavou ulici, Petovo auto však nikde neviděla. „Asi ano.“ Bylo jí smutno. Jak by bylo kouzelné sednout si tu pod hvězdy, takhle pozdě v noci, a povídat si. Jako by byli pořád manželé… čert vem Blafák a všechny jeho zvraty. Čert vem štěstí, je to spíš smůla a máme ji všichni. Jsme poznamenaná rasa.
Podržela si u ucha náramkové hodinky. „Dvě patnáct, paní Gardenová,“ oznámily jí slabým hláskem.
„Paní Gainesová,“ zavrčela.
„Dvě patnáct, paní Gainesová.“
Zajímalo by ji, kolik žije v tuto chvíli na povrchu Země lidí. Milión? Dva milióny? A kolik skupin hraje Blafák? Určitě pár set tisíc, víc ne. A pokaždé někde někdo umře a populace nevyhnutelně po jednom klesá.
Bez přemýšlení sáhla do přihrádky pro pečlivě zabalený proužek králičího papírku, jak mu říkali. Našla ho – byl to starý typ, ne ten nový. Rozbalila ho, vložila ho mezi zuby a skousla.
Prozkoumala proužek ve světle střešního světla. Jeden králík, pomyslela si. Připomněla si tak dobu (ještě než se narodila), kdy na každý těhotenský test připadal jeden mrtvý králík. Ve střešním světle papírek nebyl zelený, ale bílý. Nebyla těhotná. Zmačkala ho a zahodila do žlábku na odpadky, okamžitě shořel. Ksakru, pomyslela si nešťastně. A co jsem vlastně čekala?
Auto se vzneslo a letělo domů do Los Angeles.
Ještě je příliš brzo, aby se dalo zjistit, jestli s Clemem mám štěstí, uvědomila si. To je zřejmé. Nálada se jí zlepšila. Další týden, dva a snad ho budu mít.
Chudák Pete, pomyslela si. Ještě ani nehodil trojku a nevrátil se do Hry. Neměla bych se za ním stavit v Marin? Mrknout se, jestli tam je? Dneska se teda pěkně ožral a vyváděl. Byl kousavej jak blecha. Neexistuje žádný zákon či pravidlo, které by nám bránilo stýkat se mimo Hru. A proč by taky mělo? Štěstí jsme neměli, říkala si, ani Pete, ani já. I přes naše vzájemné city.
Náhle se v autě spustilo rádio. Zaposlouchala se do vzkazů, které na všech frekvencích nadšeně vysílala skupina z Ontaria v Kanadě. „Tady je Pear Book Hovel,“ chlubil se mužský hlas. „Dnes večer v deset hodin místního času jsme měli štěstí. Žena z naší skupiny, paní Dona Palmerová, kousla do králičího papírku, aniž by čekala, že to dopadne jinak než obvykle, a –“
Freya vypnula rádio.
Po příjezdu do svého temného, nezabydleného bytu v San Rafaelu, se Pete vydal rovnou do koupelny, aby prohledal lékárničku. Věděl, že jinak neusne. Byl to pro něj už ohraný příběh. Snoozex? Aby vůbec účinkoval, musel by si vzít tři dvaceti pěti miligramové tabletky, už ho bral moc a příliš dlouho. Potřebuju něco silnějšího, pomyslel si. Ještě pořád si můžu vzít fenobarbital, jenže ten člověka odrovná na celý další den. Skopolamin hydrobromidu, to bych mohl zkusit.
Anebo, říkal si v duchu, bych mohl zkusit nějakej dryák. Emfytal.
Dám si tři emfytaly a už se nikdy neprobudím. Po takhle silných kapslích. Tady… jak si s tou myšlenkou pohrával, nechal prášky ležet na dlani. Všichni už mi daj pokoj, nikdo mi už do ničeho nebude kecat –
Lékárnička ohlásila: „Pane Gardene, kontaktuji kvůli vašemu stavu doktora Macyho ze Salt Lake City.“
„Nic mi není,“ odsekl Pete. Rychle nasypal kapsle zpátky do dózičky. „Vidíš?“ Počkal. „Byl to jen momentíček, takové gesto.“ Stál tu a snažil se uprosit lékárničku – jak bizarní. „V pohodě?“
Cvaknutí. Lékárnička se sama vypnula.
Pete si oddechl úlevou.
Ode dveří zazněl zvonek. Co teď? přemýšlel. Prošel lehce zatuchlým bytem a stále mu vrtalo hlavou, co by si mohl vzít na spaní, aniž by musel aktivovat lékárničku. Otevřel dveře.
Stála za nimi blondýna, jeho bývalá žena Freya. „Ahoj,“ pozdravila ho, jako by se nechumelilo. Vešla do bytu, sebejistě proklouzla kolem něj, jako by bylo úplně normální, že ho vyhledává, i když je vdaná za Clema Gainese. „Co to máš v ruce?“ zeptala se ho.
„Sedm tablet Snoozexu,“ přiznal se.
„Dám ti něco lepšího, co teď letí.“ Freya zalovila v kožené kabelce tvaru poštovního pytle. „Novinka z New Jersey, vyrobená automatickou farmaceutickou továrnou.“ Napřáhla ruku s velkou modrou kapslí. „Pronervan,“ řekla a zasmála se.
„Haha,“ ušklíbl Pete, vůbec mu ten vtip nepřišel vtipný. Naprdnervan. „Proto jsi přišla?“ O jeho chronické nespavosti samozřejmě věděla, byla jeho ženou a partnerem v Blafáku přes tři měsíce. „Prohrál jsem dneska s Waltem Remintonem Berkeley. Jak dobře víš. Nemám teď na žádný vtípky náladu.“
„Tak mi uvař kafe,“ požádala ho Freya. Sundala si kabát olemovaný kožešinou a přehodila ho přes židli. „Nebo počkej, já ho udělám.“ Soucitně dodala: „Vypadáš fakt zle.“
„Berkeley – proč jsem vsadil zrovna Berkeley? Ani se nepamatuju. Ze všeho, co vlastním – jako bych se chtěl sám zničit.“ Ztichl a pak řekl: „Cestou sem jsem zachytil zprávy z Ontaria.“
„Taky jsem je slyšela,“ přikývla.
„Povzbuzují tě, nebo z nich dostáváš depresi?“
„Nevím,“ odpověděla Freya zadumaně. „Jsem ráda, že se jim to povedlo. Ale…“ chodila se založenýma rukama po bytě.
„Mě pěkně deprimujou,“ řekl Pete. Naplnil čajovou konvici vodou.
„Děkuji,“ zasyčela konvice – její automatický mechanismus.
„Můžeme se spolu scházet mimo Hru, napadlo tě to? Nebudeme první,“ navrhla Freya.
„Nebylo by to fér vůči Clemovi.“ Pocit kamarádství ke Clemovi přehlušil jeho city k ní – dočasně.
A také se nemohl dočkat své příští ženy, dříve nebo později hodí trojku.
