kapitola 1 (část)
Bylo jasné, slunečné ráno a Stuart McConchie zametal chodník před Prodejnou & opravnou moderních televizorů. Poslouchal, jak po Shattuckově třídě sviští auta a jak sekretářky na vysokých podpatcích uhánějí do práce, a nasával do sebe všechny ty vůně a přísliby nového týdne, během něhož jako zkušený obchodník jistě uzavře nejeden obchod. Rozhodl se, že kolem desáté si dá k svačině horký sendvič s kávou. Pomyslel na zákazníky, které přemluvil, aby se ještě vrátili – třeba přijdou zrovna dneska a pokladna bude přetékat jako onen pohár v Bibli. Během zametání si prozpěvoval písničku z nového alba Buddyho Greka a představoval si, jaké to asi je být slavný, světoznámý zpěvák, na něhož si chce každý zajít do klubu Harrah v Renu nebo do nóbl podniků v Las Vegas, které ještě v životě neviděl, ale už o nich moc slyšel.
„Dobré ráno, Stuarte,“ kývl na něj muž středního věku. Byl to pan Crody, jenž mířil do svého malého klenotnictví naproti přes ulici.
Právě se otevíraly všechny krámky a ordinace. Bylo po deváté a před protější prosklenou budovou, jejíž stavbu financovala pojišťovací společnost ze svých výnosů, se s klíčem v ruce objevil i doktor Stockstill, aby započal své výnosné podnikání v oboru psychiatrie a psychosomatických poruch. Doktor Stockstill parkoval své auto zahraniční značky na hlídaném parkovišti, jelikož si mohl dovolit platit pět dolarů na den. Vzápětí připlula jeho pohledná, dlouhonohá sekretářka, jež byla o hlavu vyšší než on. A netrvalo dlouho a před zraky Stuarta, opřeného o koště, se do ordinace provinile plížil první blázen dne.
Svět je plnej magorů, pomyslel si Stuart. A psychiatři na nich vydělávaj majlant. Kdybych já měl jít k psychiatrovi, šel bych zadním vchodem. Nikdo by mě neviděl a nepoškleboval by se mi. Napadlo ho, že někteří třeba opravdu chodí zadem, že pro ně doktor Stockstill možná má speciální zadní vchod. Pro všechny ty větší blázny, nebo spíš pro ty (opravil se v duchu), kdo nechtějí budit pozornost – protože mají obyčejný problém, například je trápí vojenská intervence na Kubě, a přitom to vůbec nejsou blázni, jen si prostě dělají starosti.
A on si starosti dělal, protože pořád existovala reálná možnost, že bude povolán do války na Kubě, která opět zabředla v horách, přestože novými řízenými střelami likvidovali rákosníky jednoho po druhém, ať byli zakopaní sebelíp. Prezident za nic nemohl – nebyla to přece jeho chyba, že se Číňani rozhodli dodržet starou úmluvu. Problém byl v tom, že málokdo se z bojů s rákosníky vrátil nenakažený kostní infekcí. Třicetiletí veteráni po návratu z akce vypadali jako na troud vysušené mumie... Stuart McConchie si nedokázal představit, že by se po něčem takovém dokázal vzchopit a pokračovat v kariéře maloobchodního prodavače stereofonních televizorů.
„Zdravíčko, Stuarte,“ polekal ho dívčí hlásek. Byla to drobná, černooká servírka z cukrárny U Eda. „Tak brzo ráno, a už sníš?“ usmála se na něj, když prošla kolem.
„Ale kdepak,“ odtušil a zase se vrhl do zametání.
Naproti přes ulici si onen pacient doktora Stockstilla, muž celý v černém, s černými vlasy a očima a bledou pletí, zachumlaný do velkého zimníku barvy nejhlubší noci, zapálil cigaretu a kradmo se rozhlížel kolem sebe. Stuartovi neušla propadlá tvář, utkvělý pohled a ústa, hlavně ta ústa. Ačkoli měl pevně sevřené rty, kůže mu kolem nich volně visela, jako by vnitřní přetlak kdysi dávno rozemlel zuby i čelist napadrť a nic jiného než ten přetlak a napětí v zubožené tváři nezůstalo. Stuart odvrátil pohled.
Takhle to vypadá, uvažoval, když někdo zešílí? Takhle ho člověka pohltí a rozežere jako... nevěděl co. Možná čas, možná voda – každopádně něco pomalého a nezastavitelného. Už několikrát zahlédl mezi psychiatrovými pacienty podobné případy, ale ještě nikdy nespatřil obraz tak naprosté zkázy.
Z prodejny zazvonil telefon a Stuart ho utíkal zvednout. Když se znovu podíval na ulici, černočerný muž byl pryč a den opět nabyl svého ztraceného kouzla, krásy a voňavých příslibů. Stuart se otřásl a zvedl koště ze země.
Vždyť já toho chlapa znám, řekl si v duchu. Někde jsem ho viděl na fotce nebo u nás byl nakupovat. Buď to bude náš dlouholetý zákazník, nebo snad Fergessonův starý známý – možná dokonce nějaká významná osobnost.
Zamyšleně pokračoval v zametání.
„Dáte si kávu? Nebo čaj, nebo kolu?“ obrátil se doktor Stockstill na svého nového pacienta. Přečetl si kartičku, kterou mu slečna Purcellová položila na stůl. „Pan Tree,“ řekl nahlas. „Nejste náhodou nějak spřízněný s onou slavnou anglickou spisovatelskou rodinou? Iris Treeová, Max Beerbohm...“
„To není mé pravé jméno, abyste věděl,“ odvětil pan Tree s těžkým přízvukem. Zněl podrážděně a netrpělivě. „Napadlo mě, když jsem hovořil s vaší sekretářkou.“
Doktor Stockstill svému pacientovi věnoval tázavý pohled.
„Znají mě po celém světě,“ pokračoval pan Tree. „Jsem překvapen, že mě nepoznáváte. Asi jste naprostý samotář nebo snad ještě něco horšího.“ Roztřesenou rukou si prohrábl dlouhé černé vlasy. „Na světě jsou tisíce, ba i miliony lidí, kteří mě nenávidí a přejí si mou smrt. Přirozeně se musím bránit, a proto se vám představuji pod smyšleným jménem.“ Odkašlal si a rychle potáhl z cigarety. Držel ji po evropsku, s hořícím koncem obráceným dovnitř dlaně, až se jí skoro dotýkal.
Panebože, pomyslel si doktor Stockstill. Ovšem že ho znám. Je to ten fyzik Bruno Bluthgeld. A má pravdu: spousta lidí tady i na Východě by mu nejraději zakroutila krkem za ten jeho chybný výpočet z roku 1972. Šlo o nebezpečný radioaktivní spad z výbuchu ve vysokých vrstvách atmosféry, který měl být zcela neškodný – podle Bluthgeldových výpočtů.
„Chcete, abych věděl, kdo jste?“ zeptal se doktor Stockstill. „Nebo vás mám oslovovat jako ‚pana Treeho‘? Záleží na vás – já se přizpůsobím.“
„Můžeme pokračovat?“ zachraptěl pan Tree.
„Dobrá.“ Stockstill si udělal pohodlí a napsal si poznámku. „Tak povídejte.“
„Stává se mi, že nedokážu nastoupit do obyčejného autobusu, ve kterém sedí řekněme deset neznámých lidí. Znamená to něco?“ Pan Tree se na něj pátravě zahleděl.
„Možná ano,“ odpověděl Stockstill.
„Mám pocit, že na mě všichni civí.“
„A pročpak?“
„Protože mám znetvořený obličej,“ odvětil pan Tree.
Doktoru Stockstillovi se podařilo nenápadně zvednout pohled od notesu a důkladně si pacienta prohlédnout. Viděl podsaditého muže středního věku s černými vlasy a strništěm ostře kontrastujícím s neobvykle bledou pletí. Pod očima měl kruhy z únavy a napětí a v očích zoufalý výraz. Fyzik měl špatnou pleť, potřeboval ostříhat a z každé jeho vrásky čišelo, jak ho sužují starosti... rozhodně ale nebyl „znetvořený“. Kromě onoho viditelného napětí to byl zcela běžný obličej – nebyl důvod, proč by měl přitahovat skupinovou pozornost.
„Vidíte ty skvrny?“ zachraptěl pan Tree a ukázal si na tvář a na bradu. „Ta ohavná znamení, jež mě vydělují z lidské společnosti?“
Stockstill se rozhodl zariskovat a řekl na rovinu: „Ne.“
„Jsou tam,“ prohlásil pan Tree. „Samozřejmě na vnitřní straně kůže. Ale lidi je stejně vidí a pak na mě civí. Nemůžu jezdit autobusem ani chodit do restaurací a divadel. Nemůžu si zajet do San Franciska na operu, balet ani symfonický orchestr, nemůžu ani do žádného nočního klubu na jednoho z těch folkových zpěváků. Když už se mi podaří nastoupit do autobusu, téměř okamžitě musím kvůli těm upřeným pohledům vystoupit. A k tomu ty poznámky.“
„Copak říkají?“
Pan Tree mlčel.
„Jak jste sám prohlásil,“ řekl Stockstill, „jste známý po celém světě – a není to přirozené, že si lidé šuškají, když mezi ně přijde a usedne nějaká světoznámá osobnost? Copak tomu tak nebylo odjakživa? Navíc je zde jistá kontroverze ohledně vaší práce, jak jste naznačil... proto ty nepřátelské a možná i hanlivé poznámky. Ale každý, kdo je veřejně –“
„O to nejde,“ přerušil ho Tree. „S tím počítám, protože píšu články a objevuji se na televizní obrazovce – tohle všechno vím a počítám s tím. Tady jde o... o můj osobní život. O mé nejniternější myšlenky.“ Zadíval se upřeně na Stockstilla a prohlásil: „Čtou mi myšlenky a komentují můj soukromý osobní život, a to do nejmenších podrobností. Jsou napojení na můj mozek.“
Paranoia sensitiva, pomyslel si Stockstill, i když samozřejmě nejdřív bude potřeba provést příslušné testy... hlavně Rorschachův. Taky by mohlo jít o vleklou schizofrenii v pokročilém stadiu, o závěrečnou fázi celoživotního onemocnění. Anebo...
„Někteří lidé vidí tyto skvrny a dokážou číst mé myšlenky lépe než ostatní,“ pokračoval pan Tree. „V jejich schopnosti vnímám celé spektrum – někteří si to sotva uvědomí, jiní mou odlišnost, má stigmata vnímají okamžitě a celostně. Když jsem například přicházel do vaší ordinace, na protějším chodníku zametal černoch... najednou nechal práce a soustředil se na mě, i když jsem byl samozřejmě příliš daleko na to, aby se mi posmíval. Nicméně mě prokoukl. Všiml jsem si, že zejména nižší třídy v tom vynikají. Více než vzdělaní nebo kultivovaní lidé.“
„To by mě zajímalo, čím to bude,“ prohodil Stockstill, zatímco si psal poznámky.
„To byste měl vědět vy sám, pokud jste ovšem kompetentní. Žena, která mi vás doporučila, tvrdila, že jste mimořádně schopným odborníkem.“ Pan Tree si ho měřil pohledem, jako by o jeho odbornosti silně pochyboval.
„Myslím, že bude lepší, když mi povíte pár slov o své minulosti,“ prohlásil Stockstill. „Jak vidím, doporučila mě Bonny Kellerová. Jak se má Bonny? Naposledy jsem ji viděl loni v dubnu nebo tak někdy... Dal už její manžel výpověď na té vesnické základce, jak o tom hovořil?“
„Nejsem tady od toho, abych tu probíral osudy George a Bonny Kellerových,“ odsekl pan Tree. „Jsem pod strašlivým tlakem, pane doktore. Každou chvílí se mohou rozhodnout, že mne nadobro zničí. Pronásledují mě již tak dlouho, že –“ Hlas se mu zlomil. „Bonny je přesvědčená, že jsem nemocný, a já si jí velice vážím.“ Hovořil tiše, skoro neslyšně. „A tak jsem jí slíbil, že se za vámi aspoň jednou zastavím.“
„Žijí Kellerovi pořád ještě na západě okresu Marin?“
Pan Tree přikývl.
„Mám tam nahoře chatku,“ poznamenal Stockstill. „Jsem blázen do plachetnic. Jak mám chvilku volna, hned vyrážím do zálivu Tomales. Už jste někdy jel na plachetnici?“
„Ne.“
„Tak mi povězte, kdy a kde jste se narodil.“
„V Budapešti roku 1934,“ odvětil pan Tree.
Doktor Stockstill začal ze svého pacienta zkušenými dotazy vyzvídat podrobnosti jeho životního příběhu. Byla to nezbytná procedura: v prvé řadě musela být stanovena diagnóza, a až pak, bylo-li to možné, se mohlo přistoupit k léčení. Nejprve analýza, potom terapie. Světově známá osoba, která trpí iluzemi, že na ni zírají cizí lidé – jak v tomto případě odlišit realitu od fantazie? Podle jakého kritéria může určit, co je co?
Bylo by až příliš snadné, uvědomil si Stockstill, diagnostikovat u něj patologické rysy. Tak snadné – a tak lákavé. U člověka, kterého nenávidí tolik lidí... A já jejich nenávist sdílím, řekl si v duchu, nenávist těch lidí, o kterých Bluthgeld – nebo vlastně Tree – hovoří. Nakonec i já jsem součástí společnosti, součástí civilizace ohrožené grandiózně chybnými výpočty tohoto člověka. I mně se mohlo stát – nebo se jednou stane –, že mi děti onemocní v důsledku arogance tohoto člověka, přesvědčeného o své neomylnosti.
Ale byl v tom háček. Stockstill totiž odjakživa cítil, že je v Bluthgeldovi něco pokřiveného. Sledoval rozhovory s ním v televizi, poslouchal, jak se vyjadřuje, četl jeho šílené antikomunistické projevy – a už tehdy dospěl k předběžnému závěru, že Bluthgeld je stravován hlubokou záští k lidem, záští dost hlubokou a intenzivní na to, aby si minimálně na nevědomé úrovni přál chybovat a ohrozit životy milionů lidí.
Nebylo divu, že ředitel FBI Richard Nixon tak vášnivě vystupoval proti „militantním amatérským antikomunistům ve vysokých vědeckých kruzích“. I Nixon byl znepokojen dlouho před tragickým omylem z roku 1972. Prvky paranoie a megalomanských iluzí na něm totiž byly přímo hmatatelné. Nixon, který měl velmi dobrý odhad na lidi, si toho všiml v předstihu, stejně jako spousta dalších.
A zjevně se nemýlili.
„Do Ameriky jsem přišel,“ vyprávěl pan Tree, „abych unikl před komunistickými agenty, kteří mě chtěli zavraždit. Ani po emigraci jsem je nesetřásl... a stejně tak po mně jdou samozřejmě i nacisti. Všichni mi jdou po krku.“
„Chápu,“ přitakal Stockstill a zapsal si poznámku.
„Stále po mně jdou, ale nakonec jim to nebude nic platné,“ řekl pan Tree chraptivě a zapálil si novou cigaretu. „Protože Bůh je na mé straně, vidí mé potřeby a mnohdy ke mně promlouvá, dává mi moudrost potřebnou k tomu, abych přežil veškeré to pronásledování. V současnosti pracuji na novém projektu v Livermore, a ten povede k naprostému zničení našich nepřátel.“
Našich nepřátel, pomyslel si Stockstill. Kdo je náš nepřítel... nejste to vy, pane Tree? Nejste to náhodou vy s těmi svými paranoidními výlevy? Jak jste vůbec dosáhl tak vysokého postavení? Kdo je zodpovědný za to, že jste získal moc nad životy druhých – a tu moc jste si udržel i po fiasku z roku 1972? To vy jste náš nepřítel – společně s nimi.
Všechny naše obavy ohledně vás se potvrdily – jste naprosto pomatený, a vaše přítomnost v mé ordinaci to jen dokazuje. Nebo snad ne? Stockstill se zamyslel. Ne, nedokazuje, a asi bych se měl vašeho případu vzdát. Asi by nebylo etické, kdybych v léčbě pokračoval. Vzhledem k tomu, jaké k vám chovám pocity... nemohu vůči vám zaujmout objektivní, nezaujatý postoj. Nedokážu vás vnímat s nestranností vědce, a tudíž se má analýza a diagnóza mohou zakládat na chybných předpokladech.
„Proč se na mě tak díváte?“ ozval se pan Tree.
„Pardon?“ zamumlal Stockstill.
„Jste odpuzován mým znetvořením?“ zeptal se pan Tree.
„N-ne, kdepak,“ zakoktal se Stockstill. „Nic takového.“
„Takže myšlenkami? Čtete je a jsou vám tak odporné, že byste byl raději, kdybych býval vůbec nepřišel?“ Pan Tree vstal a spěšně si to namířil ke dveřím. „Na shledanou.“
„Počkejte.“ Stockstill se vydal za ním. „Aspoň zkusme dokončit váš životopis. Vždyť jsme sotva začali.“
Pan Tree si ho změřil pohledem a nakonec prohlásil: „Důvěřuji Bonny Kellerové, znám její politické názory... Bonny není součástí mezinárodního komunistického spiknutí, jež mě chce při první příležitosti odstranit.“ Znovu usedl do židle. Zdálo se, že se uklidnil, ale v jeho držení těla byla vidět jistá opatrnost. Psychiatrovi bylo jasné, že teď už si bude dávat pozor a v jeho přítomnosti se ani na chvilku neuvolní. Už se mu neotevře, nebude hovořit se stejnou upřímností jako předtím. Nepřestane ho podezřívat – a možná právem, pomyslel si Stockstill.
