kapitola 1
Na začátku sedmdesátých let dvacátého století jsme naše prodejní postupy dovedli k dokonalosti. Nejdřív jsme si do inzertní rubriky nějakého lokálního plátku zadali placené oznámení:
Elektronický spinet, zabavený kvůli nedodržení splátkového kalendáře, v dokonalém stavu, V PODSTATĚ ZADARMO! Hledá se spolehlivý zájemce z této oblasti: prodej buď za hotové, nebo na splátky (je to pro nás výhodnější než odvoz zpět do Oregonu). Kontakt: p. Rock, úvěrový manažer společnosti Frauenzimmer, výroba varhan, Ontario, Oregon.
Zadáme si inzerát řekněme v Sanrafaelských nezávislých listech, načež do naší kanceláře v Ontariu ve státě Oregon začnou proudit dopisy. Tam je dostane do ruky můj společník Maury Rock. Jeho úkolem je dopisy třídit a pořizovat jejich seznamy, a jakmile máme dost zájemců z určité oblasti, řekněme tedy v San Rafaelu, telegrafi cky kontaktuje jeden náklaďák. Řekněme Freda v Marin County. Jakmile Fred dostane vzkaz, vytáhne mapu a udělá si seznam zastávek v pořadí, jak jsou daleko. No a potom najde telefonní budku a zavolá prvnímu potenciálnímu zákazníkovi.
Tou dobou už Maury rozeslal leteckou poštou každému, kdo se na inzerát ozval, následující odpověď:
Vážený pane (jméno),
s potěšením jsme obdrželi vaši odpověď na náš inzerát v Sanrafaelských nezávislých listech. Náš zaměstnanec, který má tuto záležitost na starost, na několik dní odjel, ale přeposlali jsme mu vaše jméno a adresu a požádali ho, aby vás kontaktoval a poskytl vám veškeré údaje.
A v tomhle duchu se nese i zbytek dopisu. Za posledních několik let se tyhle bláboly naší společnosti dobře osvědčily. V poslední době ale klesl prodej elektronických varhan. Tak například v oblasti Valleja jsme nedávno udali čtyřicet spinetů, ale varhany ani jedny.
Tenhle obrovský nepoměr v prodeji spinetů a elektronických varhan vedl mezi mnou a mým společníkem Maurym Rockem k výměně názorů. Hodně ostré.
Do Ontaria v Oregonu jsem dorazil pozdě, protože jsem se zdržel na jihu u Santa Moniky s partou dobráků, kteří na nás poštvali vyšetřovatele, aby si naši firmu a naše obchodní metody pořádně proklepli. A samozřejmě jim to bylo naprosto k ničemu, protože fungujeme striktně v mezích zákona.
Nejsem z Ontaria, ani nikdo jiný z firmy. Pocházím z Wichita Falls v Kansasu. Když jsem šel na střední, přestěhoval jsem se do Denveru a pak do Boise v Idahu. V určitém slova smyslu je Ontario předměstí Boise. Leží kousíček od hranic Idaha – stačí přejet železný most a rázem se ocitnete na planině známé svojí zemědělskou výrobou. A o kus dál už začínají východooregonské lesy.
Největším výrobcem v oblasti je továrna na bramborové placky Ore-Ida, hlavně její elektronická divize. A vedle ní jsou tady mraky japonských farmářů, kteří sem byli přesídleni za druhé světové války a teď tu pěstují cibuli nebo tak něco. Vzduch je tady suchý, pozemky laciné a místní jezdí na velké nákupy do Boise. Boise je velké město, které moc nemusím, protože si tam nemůžete koupit pořádnou čínu. Leží nedaleko staré Oregonské stezky a protíná ho trať vedoucí do Cheyenne.
Máme kancelář v cihlové budově v centru Ontaria, naproti železářství. Kolem budovy nám rostou kosatce, které mají příjemnou barvu, zvlášť když jste zrovna přijeli po pouštních silnicích z Kalifornie nebo Nevady.
Nicméně – zaparkoval jsem svůj zaprášený Chevrolet Magic Fire s turbínovým motorem a sklápěcí střechou a přešel jsem chodník k naší budově s cedulí:
SPOLEČNOST AMAS
AMAS je zkratka pro AMERICKÉ MULTIFUNKČNÍ AKUSTICKÉ SESTAVY. Jedná se o název, který má znít podobně vznešeně jako jména velkých výrobců elektroniky. Vymysleli jsme ho pro naši továrnu na elektronické varhany, na kterou mám úzkou rodinnou vazbu. S názvem Frauenzimmer, výroba varhan, přišel Maury s tím, že se k našemu podniku s náklaďáky hodí líp. Frauenzimmer je Mauryho původní jméno, v jazyce jeho domoviny. Rock je totiž taky vymyšlené. Já se ale jmenuju tak, jak uvádím: Louis
Rosen, což německy znamená růže. Jednou jsem se Mauryho zeptal, co znamená Frauenzimmer, a on mi řekl, že ženství. Taky jsem se ho zeptal, kde přišel na příjmení Rock.
„Zavřel jsem oči, sáhl po jednom svazku anglický encyklopedie a na hřbetu stálo ROCK – SUBUD.“
„Tak tos udělal chybu,“ řekl jsem mu. „Měl ses jmenovat Maury Subud.“
Vchodové dveře do naší budovy jsou z roku 1965 a měly by se vyměnit, ale nemáme dost peněz. Zatlačil jsem na ně a dveře se otevřely. Jsou masivní, ale otevírají se snadno. Zamířil jsem k výtahu – jednomu z těch starých automatických modelů. Minutu nato už jsem byl nahoře a vstupoval do našich kanceláří. Chlapi klábosili, pili a smáli se nahlas.
„Zlatý časy skončily,“ vybafl na mě Maury. „Naše elektronický varhany už patřej leda tak do šrotu.“
„To se pleteš,“ opáčil jsem. „Elektronické varhany budou zase brzo v kurzu. Vždyť tímhle směrem se Amerika vydala i v dobývání vesmíru: všechno je elektronické. Za deset let už neprodáme ani jeden spinet denně. Protože do šrotu budou patřit právě spinety.“
„Louisi,“ oponoval Maury, „podívej se, kde je naše konkurence. Elektronika možná určuje směr, ale bez nás. Podívej se na Hammersteinovy náladový varhany. Nebo Waldteufelovu euforii. A teď
mi pověz, proč by kdokoliv, teda až na tebe, měl chtít něco, do čeho bude mlátit a bude to jenom vyluzovat zvuky.“
Maury je vysoký chlap. Je hodně vznětlivý a trpí hypertyreózou. Klepou se mu ruce a jeho zažívání funguje moc rychle. Bere na to prášky, ale občas mu musejí dát radioaktivní jód. Kdyby stál rovně, měřil by metr devadesát. Má, nebo spíš míval, černé vlasy. Jsou hodně dlouhé, ale řídnou mu. Má velké oči, kterými neustále těká kolem sebe, jako by se na něj valily průšvihy
ze všech stran.
„Kvalitní hudební nástroj nikdy nezestárne,“ prohlásil jsem. Ale na tom, co Maury říkal, něco bylo. Na lopatky nás položilo podrobné zmapování mozku v polovině šedesátých let a Penfi eldovy, Jacobsonovy a Oldsovy hlubinné elektrodové techniky, zejména jejich objevy týkající se středního mozku. C entrem lidských emocí je hypotalamus, který jsme při výrobě a prodeji elektronických varhan nebrali v potaz. Rosenovic továrna se nikdy nezabývala vysíláním krátkých elektrošoků o vybrané frekvenci, které stimulují velmi specifické buňky středního mozku, a na začátku jsme neměli páru, jak snadné – a jak efektivní – by bylo přeměnit elektrické spínače na klaviaturu o osmdesáti osmi bílých a černých klapkách.
Jako většina lidí jsem si i já zadrnkal na klávesách Hammersteinových náladových varhan a líbilo se mi to. Ale není na tom nic tvůrčího. Pravda, můžete se trefi t do nějaké nové konfigurace
a navodit si tak zcela nové emoce, které by vám jinak v hlavě nikdy nevznikly. Dokonce můžete – teoreticky – natrefi t na kombinaci, která vás uvede do stavu nirvány. Jak Hammersteinova, tak Waldteufelova společnost na ni vypsaly odměnu. Ale to není hudba. Je to útěk. A kdo by něco takového chtěl?
„Já to chci,“ prohlásil Maury už v prosinci 1978 a najal vyhozeného inženýra Federálního vesmírného úřadu v naději, že nám postaví novou verzi varhan stimulujících hypotalamus.
Bob Bundy byl sice génius přes elektroniku, ale o varhanách nevěděl nic. Navrhoval elektronická simulakra pro vládu. Simulakra a syntetické lidi, kterým jsem vždycky říkal roboti. Občas je z Cape Canaveral vystřelí na Lunu, kde se používají k průzkumu.
Není mi jasné, proč musel Bundy z Cape Canaveral odejít. Pije, ale na jeho schopnosti to nemá vliv. Chodí za děvkama, ale to my všichni. Nejspíš se ho zbavili, protože představoval bezpečnostní riziko. Ne, že by byl komunista – to, že existuje nějaká politika a ideologie, jde naprosto mimo něj –, ale podle všeho má mírný náběh na hebefrenii. Jinými slovy občas bez varování prostě zmizí. Chodí ve špinavém oblečení, nečeše si vlasy, neholí se a nikdy se vám nepodívá do očí. Přihlouple se usmívá. Psychiatři z Federálního úřadu pro duševní zdraví takové jako on nazývají v rozkladu.
Když se ho na něco zeptáte, neví, jak vám má odpovědět. Má řečový blok. Ale ručičky, ty má zlaté. Pokud jde o práci, je jednička. Takže McHestonův zákon se na něj nevztahuje.
Nicméně za těch mnoho měsíců, co pro nás Bundy pracoval, jsem neviděl jediný jeho vynález. Většinu času s ním trávil hlavně Maury, protože já jsem býval hodně na cestách.
„Jedinej důvod, proč se tak držíš toho svýho ukulele s klapkama,“ řekl mi Maury, „je to, že je vyrábí tvůj fotřík s tvým bráchou. Proto se nechceš podívat pravdě do očí.“
„Tohle je argument ad hominem,“ oponoval jsem mu.
„Tos vyčet v Talmudu?“ odfrkl si Maury. Všichni, nejen on, měli očividně hodně upito. Zatímco já se trmácel v autě, oni nasávali bourbon značky Ancient Age.
„Chceš ukončit spolupráci, nebo co?“ řekl jsem. Klidně bych mu na to za ty jeho opilecké žvásty o mém otci, bratrovi a naší rodinné fabrice na elektronické varhany v Boise se sedmnácti zaměstnanci na plný úvazek v tu chvíli kývnul.
„Říkám jenom, že zprávy z Vallejo a okolí pohřbily naši vlajkovou loď,“ odtušil Maury. „I když má šest set tisíc možnejch kombinací tónů, z nichž některý ještě nikdy nikdo neslyšel. Z těch ufonskejch skřeků, co ty vaše elektronický srágory vydávaj, už tobě a celý tvý rodině hráblo. A ty máš tu drzost to nazývat hudebním nástrojem. Nikdo z Rosenovic famílie nemá kouska hudebního sluchu. Za těch šestnáct set dolarů bych si vaše elektronický varhany nikdy nekoupil. To bych si radši pořídil vibrafon.“
„Aha, takže pán je purista,“ vyštěkl jsem na něj. „A není jich šest set tisíc, ale sedm set tisíc.“
„Ty tvoje vymakaný obvody dokážou vyplivnout jeden jedinej zvuk,“ pokračoval Maury. „Ať už ho modifi kuješ, jak chceš – v podstatě je to jenom píšťala.“
„Dá se na tom skládat,“ stál jsem si za svým.
„Skládat? To je jako vynalízat léky na nemoci, co neexistujou. Říkám ti, buď tu část rodinný fabriky, co tyhle věci dělá, spal, nebo... sakra, Louisi, přejdi na něco jinýho. Něco novýho a užitečnýho, co pomůže lidstvu při jeho namáhavý cestě vzhůru.
Posloucháš?“ Jak se tak pohupoval zepředu dozadu, zabodl do mě ukazovák. „Míříme k nebi. Ke hvězdám. Člověk už nebydlí v jeskyni. Slyšíš, co ti povídám?“
„Slyším,“ odpověděl jsem. „Ale jestli si dobře vzpomínám, měli jste s Bobem Bundym přijít na nějaké užitečné řešení. Je to už pěkných pár měsíců, ale zatím z vás nevypadlo nic.“
„Něco máme,“ oznámil Maury. „A až to uvidíš, dáš mi za pravdu, že takhle vypadá budoucnost.“
„To jsem zvědavý.“
„Fajn, takže zajedeme do továrny. Tvůj táta a brácha Chester by to měli vidět taky, protože to budou vyrábět.“
Bundy stál kousek vedle se skleničkou v ruce a tím svým úlisným způsobem se na mě culil. Všechna tahle mezilidská komunikace ho nejspíš znervózňovala.
„Mám pocit, že nás akorát naženete do záhuby,“ podotkl jsem.
„Ta by nás čekala stejně,“ prohlásil Maury, „kdybysme zůstali u Rosenovic elektronickejch varhan WOLFGANG MONTE VERDI nebo jak je tvůj brácha tenhle měsíc nazývá.“
Nevěděl jsem, co na to říct. Zachmuřeně jsem si nalil panáka.
