kapitola 1
Tady je! Kráva s černými skvrnami táhnoucí dvoukolový vozík. A na něm on. Otec Handy přede dveřmi sakristie zamžoural do ranních paprsků slunce od Wyomingu, načež sklouzl pohledem k severu, jako by snad slunce přišlo právě odtamtud, a naskytl se mu pohled na zaměstnance kostela, lidský trup bez končetin s šišatou hlavou, který se jako v transu kymácel dopředu a dozadu, jak se holštýnská kráva pomalu šinula vpřed.
On sám, duchovní, miloval slunce. Miloval vůni lánů prohřátého jetele, který rostl na okolních pastvinách v Charlottesville v Utahu. Miloval cinkání krav… Nasál vzduch, který plnil jeho kostel, avšak… ne pohled, ale samotné pomyšlení na bolest muže bez končetin ho znepokojovalo.
Za oltářem uviděl malý zlomek díla, který byl zatím dokončen. Zabral Tiborovi pět let, ale v podobných případech čas nehrál roli: bude tu věčně – vlastně ne, pomyslel si otec Handy, nemůže, protože je to práce člověka, a tedy prokletá… Ale bude tu dlouhé věky, po celá pokolení. Přijdou sem další osoby bez rukou a nohou, které však nepokleknou, nebudou moci, protože jim k tomu bude chybět fyziologická výbava – to však církev tolerovala.
„Búúúúú…“ zabučela kráva, když ji Tibor pomocí amerického extenzorového systému ICBM přiměl zastavit na dvorku za kostelem, kde měl otec Handy zaparkovaný svůj nepojízdný cadillac z roku 1976, do něhož na noc zavíral malá rozkošná kuřátka pokrytá zlatavým peřím – jasně zářivým, protože se jednalo o mexické bantamky. Auto se tím dost ničilo, ale koneckonců proč ne? Byl to trus pěkných ptáků. Chodili v malém hejnu v čele s Herbertem G., kohoutem, jenž si kdysi dávno vzal do hlavy, že se postaví všem svým rivalům, porazí je a po zbytek života bude velet ostatním. Vůdčí samec, pomyslel si otec Handy rozmrzele. Měl to v krvi, Herbert G., hrabající právě mezi kaktusy ve snaze najít brouky. Zvláštní zmutované brouky.
On sám, duchovní, brouky nesnášel. V důsledku spadu se přes noc vynořilo příliš mnoho prapodivných druhů… proto miloval predátory, kteří se chitinovými lezouny živili. Miloval – ta myšlenka ho pobavila – své ptáky! Ne lidi.
Lidé však přicházeli, alespoň o svatém dni, úterku – to aby se (záměrně) lišil od svatého dne starého křesťanství, jenž připadal na neděli.
Na zadním dvorku Tibor vypřáhl krávu z vozíku. Poté na bateriový pohon vyjel po zvláštní prkenné rampě do budovy kostela. Otec Handy zaregistroval chvění, jež předznamenávalo příjezd muže bez končetin. Ten za soustavné nevolnosti bojoval o vládu nad svým nedovyvinutým tělem, aby mohl navázat v práci tam, kde včera při západu slunce skončil.
„Připravíš mu hrnek horké kávy? Prosím,“ obrátil se otec Handy na svou manželku Ely.
„Jistě,“ odpověděla drobná, úslužná, povadlá žena, které jako by úplně chyběla míza. Když chystala plastikový šálek a podšálek, s nelibostí pozoroval její neatraktivní postavu. Nedělala to s láskou, ale s chladnou oddaností knězovy manželky, potažmo služebné.
„Nazdárek!“ zahlaholil Tibor. Vždycky byl veselý, nehledě na návaly nevolnosti – jako by to byla součást jeho profese.
„Čeká na tebe horké kafe,“ ozval se otec Handy. „Černé jako bota.“ Postavil se stranou, aby mohl vozík, který byl pro pohyb uvnitř budovy příliš masivní, projet chodbou do kuchyně kostela.
„Dobré ráno, paní Handyová,“ pozdravil Tibor.
„Dobré ráno, Tibore,“ odpověděla Ely Handyová muži bez končetin. Byla k němu otočena zády a její pozdrav zněl sterilně. „Pax s tebou i tvojí svatou jiskrou.“
„Jiskrou? Anebo jikrou?“ utrousil Tibor a mrkl na otce Handyho.
Žádná odpověď, žena nehnula brvou. Nenávist, pomyslel si otec Handy, na sebe může brát nezvykle mírné podoby. Najednou zatoužil po její přímé, otevřené, zralé a patřičně adresné formě. Ne po tomhle nedostatku přízně, po téhle upjatosti… Sledoval, jak z ledničky vyndává mléko.
Tibora čekal nelehký úkol. Vypít kávu.
Nejdřív musel znehybnit vozík. Zajistil ho jednoduchou brzdou. Poté odpojil solenoidové relé z okruhu vozíku a nasměroval energii baterie na bázi tekutého helia do rukou. Vysunul se trubicovitý extenzor z čistého hliníku. Šestiprstý uchopovací mechanismus na jeho konci, z jehož každé jednotky vedly skrz elektrické převaděče samostatné dráty do ramenních svalů bezrukého muže, se natáhl po šálku. Když Tibor uviděl, že je ještě prázdný, zatvářil se zmateně.
„Na vařiči,“ oznámila mu Ely a významně se usmála.
Tibor tedy musel odblokovat vozík. Přejel ke sporáku, znovu zajistil brzdu pomocí solenoidových reléových spínačů a natáhl své ruční uchopovače ke konvici. Hliníkový trubicovitý extenzor tvaru ruky ji s parkinsonovským třasem neohrabaně zvedl do vzduchu a Tiborovi se prostřednictvím sofistikovaných naváděcích komponent ICBM podařilo nalít kávu do šálku.
„Já si s tebou nedám,“ řekl otec Handy. „Včera večer a dneska ráno jsem měl křeče vrátníku.“ Cítil se fyzicky podrážděný. I když jsem celák, pomyslel si, mám stejně jako ty dneska ráno potíže s tělem: se žlázami a hormony. Zapálil si cigaretu, toho dne první, nasál chuť pravého sypaného tabáku, vydechl kouř, a rázem se cítil o mnoho lépe. Jedna chemikálie zamezila nadprodukci jiné a kněz se posadil ke stolu, zatímco stále usměvavý Tibor bez reptání popíjel vařící kávu.
Přesto však –
Fyzická bolest někdy bývá předzvěstí zlých událostí, pomyslel si otec Handy. Je tomu tak i teď? Víš, co ti dneska řeknu, co ti musím říct? Nemám na vybranou, protože jsem jenom lidský červ, který dělá, co se mu řekne. Druhým říkám, co mají dělat, jen o jediném dni, v úterý, a to vždy jen jednu hodinu.
„Tibore,“ promluvil, „wie geht es Heute?“
„Es geht mir gut,“ odpověděl Tibor pohotově.
Oba si s nadšením oprašovali němčinu. Němčina byla Goethe, Heine, Schiller, Kafka a Fallada. Oba muži těmito rozmluvami žili a jejich existence tím dostávala smysl. Jednalo se o jakýsi jejich posvátný rituál před započetím práce, který odkazoval na hodiny po západu slunce, kdy už malování bylo v podstatě nemožné a oni mohli – museli – jenom mluvit. V pološeru petrolejových lamp a ohně, které byly nedostatečným a příliš nestálým zdrojem světla. Tibor si párkrát – byť se skromností sobě vlastní – postěžoval na únavu očí, což nevěstilo nic dobrého. Nikde v oblasti Wyomingu ani Utahu se totiž nepohyboval žádný brýlař. V poslední době nebylo žádné refrakční sklo, alespoň co otec Handy věděl, vůbec k mání.
Pokud by Tibor opravdu nutně potřeboval brýle, vyžadovalo by to pouť. A tomu se snažil otec Handy vyhnout, protože se již mnohokrát stalo, že pracovník církve byl vyslán na pouť, a nevrátil se. Nikdy se ani nedozvěděli důvod – bylo to jinde lepší, nebo horší? Zřejmě – alespoň tak soudil z rozhlasového vysílání o šesté večer – to bylo tak i tak, záleželo na místě.
A svět se nyní skládal z mnoha míst. Vzájemné vazby byly zpřetrhány. Vazby, které tvořily kdysi tolik kritizovanou „uniformitu“.
„‚Rozumíš?‘“ zapěl otec Handy pasáž z Ruddigore. Tibor okamžitě přestal pít.
„‚Myslím, že ano,‘“ zanotoval Tibor a doplnil citát: „‚Té povinnosti je třeba dostát.‘“ Odložil šálek kávy, což vyžadovalo synchronizované otvírání a uzavírání mnoha převaděčů extenzoru.
„‚Zákon,‘“ odvětil otec Handy, „‚se vztahuje na všechny.‘“
Tibor napůl sám pro sebe hořce poznamenal: „‚Zbavit se úkolu.‘“ Otočil hlavu, mrštně si olízl rty a dlouze a pozorně se zahleděl knězi do očí. „Co se děje?“
Děje se to, říkal si v duchu otec Handy, že jsem součást spojení. Jsem článkem soustavy, která zmítá a třese celým řetězem, rozechvívaným shůry. A my věříme – jak víš –, že veškerý pohyb pochází v důsledku Tam Odtud, odkud přijímáme jen nezřetelné zprávy, příkazy, jež toužíme horečně pochopit a které chceme vyplnit, protože – jak víme – se po nás nežádá jen to, abychom byli silní, ale také abychom se nedopouštěli chyb.
„Nejsme otroci,“ promluvil nahlas. „Jsme jen služebníky. Můžeme toho nechat – ty toho můžeš nechat. Dokonce i já, kdybych měl pocit, že to tak má být.“ Věděl ale, že by to nikdy neudělal. Již dávno se rozhodl a dávno v srdci přijal závazek. „Co tě přimělo, abys tady pracoval?“
Tibor opatrně odpověděl: „No, platíte mě.“
„Ale k ničemu tě nenutím.“
„Musím jíst. To mě nutí.“
Otec Handy odvětil: „Oba víme, že by sis mohl najít jakoukoliv jinou práci. Mohl bys pracovat kdekoliv, i přes to tvoje… postižení.“
„Drážďanské amen,“ řekl Tibor.
„Prosím?“ Nechápal.
„Jednou,“ prohlásil Tibor, „až znova připojíte generátor k elektrickým varhanám, vám ho zahraju. Poznáte ho. Drážďanské amen má stoupavou melodii. Ukazuje vzhůru. Tam, odkud vás tyranizujou.“
„To není pravda,“ protestoval otec Handy.
„Ale je,“ opáčil sardonicky Tibor a na jeho vyzáblé tváři se rozhostil výraz odhodlaného nesouhlasu. „I kdyby šlo o ‚dobrou‘, neškodnou sílu, pořád vás k něčemu nutí. Řekněte mi to rovnou: mám překrýt něco, co už jsem namaloval? Nebo se to týká té fresky jako celku?“
„Jde o výslednou kompozici. Práce, kterou jsi odvedl, je vynikající. Udělali jsme barevné pětatřicetimilimetrové diapozitivy – a všichni, kdo je viděli, z nich byli nadšení. Myslím radu starších.“
Tibor se zamyslel. „To je zvláštní. Pořád máme barevné filmy a dokážeme je zpracovat, ale nemáme denní tisk.“
„V rádiu vysílají zprávy o šesté,“ zdůraznil otec Handy. „Ze Salt Lake City.“ Odmlčel se a čekal na reakci. Žádná se nedostavila, muž bez končetin tiše popíjel kávu. „Víš,“ promluvil otec Handy, „jaké je nestarší anglické slovo?“
„Ne,“ odtušil Tibor.
„‚Moc‘,“ konstatoval otec Handy. „Ve smyslu být mocný. Německy je to Macht. Ale historie toho slova sahá ještě hlouběji než do germánštiny, až k chetitštině.“
„Hm.“
„K chetitskému slovu mekkis, ‚síla‘.“ Znovu marně čekal na odpověď. „Mlčíš? ‚Žena zná jen mluvit, nic však víc,‘“ citoval z Mozartovy Kouzelné flétny. „Za muže ale,“ dodal, „mluví jeho činy.“
„Mluvíte tady jedině vy,“ ucedil Tibor.
„Ty ale,“ kontroval otec Handy, „musíš konat. Něco jsem ti chtěl říct.“ Zamyslel se. „Ach ano – ovce.“ Na dvouhektarové pastvině za kostelem choval šest ovcí. „Včera večer jsem od Theodora Bentona dostal berana,“ spustil. „Půjčil mi ho na chov. Přivezl mi ho, když jsem tady zrovna nebyl. Je to starý beran, na čumáku má šediny.“
„Hm.“
„Přiběhl pes a chtěl honit stádo – takový ten Yeatsovic zrzavý irský setr. Víš, kterého myslím. Honí mi ovce skoro denně.“
Muže bez končetin historka zaujala a otočil hlavou. „A co na to ten –“
„Ten pes se k mému stádu přiblížil pětkrát. A beran mu pětkrát vyšel velmi pomalu vstříc, stádo nechal za sebou. Když pes viděl, že jde beran jeho směrem, samozřejmě zastavil a zůstal stát na místě. I beran se zastavil a předstíral, že se pase.“ Při vzpomínce na tu událost se otec Handy pousmál. „To staré zvíře mělo fištróna. Viděl jsem, jak škube trávu, a přitom pokradmu sleduje psa. Pes vrčel a štěkal, ale starý beran se pásl dál. A pak se pes znovu pohnul. Vystartoval a proběhl kolem berana. Dostal se mezi něj a stádo.“
„A stádo se rozprchlo.“
„Ano. A pes… víš, jak je to příroda naučila: odřízl jednu ovci, aby ji uhnal. Psi pak zpravidla ovci zabijí nebo zmrzačí, roztrhají jí břicho.“ Odmlčel se. „Ale beran byl příliš starý, aby za nimi dokázal běžet. Otočil se a pozoroval to.“
Oba muži pak společně mlčeli.
„Dokážou přemýšlet?“ zeptal se Tibor. „Myslím jako berani.“
„Vím jenom,“ odtušil otec Handy, „na co jsem myslel já. Běžel jsem pro pušku. Abych toho psa zastřelil. Musel jsem.“
„Kdybych byl na jeho místě,“ řekl Tibor, „jako na místě toho berana, a viděl toho psa, jak mě obíhá a jde po tom stádu, a já bych se na to mohl jenom dívat –“ Zaváhal.
„Radši bys sám umřel,“ dořekl to otec Handy.
„Jo.“
„Smrt tedy, jak učíme služebníky hněvu – je východiskem. Není to nepřítel, jak tvrdili křesťané, jak tvrdil Pavel. Vzpomeň si na jejich texty: ‚Kde jest, ó smrti, osten tvůj? Kde jest, ó peklo, tvé vítězství?‘ Víš, co tím chci říct.“
„Radši chcípnout než nemoct dělat svoji práci,“ přisvědčil pomalu Tibor. „Co mám teda udělat?“
Do té své fresky, pomyslel si otec Handy, musíš namalovat Jeho tvář.
„Jeho,“ odpověděl. „Takového, jaký skutečně je.“
Po chvilce zmateného ticha se Tibor zeptal: „Myslíte Jeho přesnou fyzickou podobu?“
„Ne,“ odvětil otec Handy, „subjektivní vyobrazení.“
„A máte fotky? Nějaká videodata?“
„Pár mi jich poslali. Abych ti je ukázal.“
Tibor na něj vytřeštil oči. „To jako máte opravdovou podobiznu Dea irae?“
„Mám barevnou hloubkovou fotografii – před válkou se tomu říkalo 3-D. Žádné pohyblivé obrázky, ale mělo by to stačit. Myslím.“
„Tak se na to podíváme.“ V Tiborově hlase byla znát směsice údivu, strachu a nevole umělce, jemuž je bráněno v rozletu.
Otec Handy odešel do své kanceláře pro hnědé papírové desky a hned byl zpět. Otevřel složku, vyndal z ní barevnou 3-D fotografii Boha hněvu a natáhl ruku před sebe. Tiborův pravý ruční extenzor ji uchopil.
„To je Bůh,“ pronesl vzápětí otec Handy.
„Ano, vidím.“ Tibor přikývl. „To černé obočí. Ty zacuchané vlasy, ty oči… vidím bolest, ale na tváři má úsměv.“ Náhle fotografii vrátil. „Na základě tohohle ho nenamaluju.“
„Pročpak ne?“ Otec Handy však dobře věděl, proč to nejde. Fotografie nezachycovala božskost, byla to podobizna člověka. Božství nelze zachytit na celuloid pokrytý vrstvou stříbřitého halogenidu. „Když byla tato fotografie pořízena,“ vysvětloval otec Handy, „byl zrovna na sešlosti na Havaji. Jedl mladé listy taro s kuřetem a chobotnicí. Bavil se. Vidíš tu lačnost po jídle, ten chtíč, který zkroutil jeho tvář do nepřirozeného výrazu? Relaxoval v neděli odpoledne před proslovem na nějaké univerzitě – už jsem zapomněl na jaké. Šťastná šedesátá léta.“
„Jestli nemůžu dělat svoji práci,“ poznamenal Tibor, „je to vaše chyba.“
„‚Jen špatný dělník svádí vinu na své –‘“
„Vy ale nejste bedýnka s náčiním.“ Bouchl oběma ručními extenzory do vozíku. „Tohle je moje náčiní. Já ho z ničeho neobviňuju, já s ním pracuju. Ale vy – vy jste můj zaměstnavatel. To vy mi říkáte, co mám dělat. Jak to mám ale zvládnout na základě jednoho jedinýho barevnýho obrázku? Povězte mi –“
„Pouť. Staršovstvo říká, že pokud je fotografie nedostatečná – a oba víme, že je –, budeš se muset vydat na pouť a vyhledat Dea irae. Už poslali příslušné dokumenty.“
Zaskočený Tibor zamrkal a zalapal po dechu. „Ale moje metabaterie! Co když mi dojde!“ protestoval.
„Aha, takže přece jen svádíš vinu na své náčiní,“ prohlásil otec Handy. Jeho hlas zněl tiše a vyrovnaně.
„Tak ho prostě pošli k čertu,“ ozvala se od vařiče Ely.
Otec Handy se k ní otočil. „Já k čertu nikoho neposílám. Je to taková slovní hříčka: čerti jsou jenom v křesťanském pekle, a to my nemáme,“ připomněl jí. Načež Tiborovi zarecitoval veliké verše všech světů, kterým oba muži rozuměli, ale jejichž význam nedokázali dost dobře uchopit. Nedokázali ho polapit, jako Papageno lapal ptáky do sítě. Vyslovil je nahlas jako pouto, které je oba drží pohromadě v tom, čemu oni, křesťané, říkají agapé, láska. Ale tohle bylo ještě výš: byla to láska, člověk a krása – spojení tří. Byla to nová trojice.
Ich sih die liehte heide
in gruner varwe stan.
Dar süln wir alle gahen,
die sumerzit enphahen.
Když skončil, Tibor pokýval hlavou a složitým pohybem se mu znovu podařilo pozvednout šálek kávy. Usrkl. V místnosti zavládlo ticho, dokonce ani Ely, jakožto žena, nemluvila.
Kráva, která táhla Tiborův vozík, venku chraplavě zasténala a přešlápla na místě. Možná má hlad a shání se po něčem k snědku, napadlo otce Handyho. Ona potřebuje potravu pro své tělo, my pro svou mysl. V opačném případě všichni zemřeme. Tu fresku musíme mít. Musí ujet víc než patnáct set kilometrů, a pokud jeho kráva pojde nebo mu baterie vypoví službu, zahyneme s ním. V této smrti není osamocen.
Přemýšlel, jestli si to Tibor uvědomuje. A jestli by mu to vědomí pomohlo. Patrně ne. Proto si to nechal pro sebe. V tomhle světě nepomůže nic.
