kapitola 1
Přišel čas zapsat Mannyho do školy. Pro případy, jako je on, měla vláda zvláštní zařízení. Podle zákona Manny nemohl kvůli svému stavu navštěvovat normální školu a Elias Tate s tím nemohl
nic udělat. Nešlo obejít vládní nařízení, protože byli na Zemi, kde vše pokrývala zóna zla. Elias ji cítil a chlapec patrně také.
„Víš, co je dneska za den?“ zeptal se Elias.
Chlapec se usmál.
„Dobře,“ prohlásil Elias. „Hodně bude záležet na učiteli. Kolik si toho pamatuješ, Manny? Vzpomínáš si na Rybys?“ Vytáhl hologram Rybys, chlapcovy matky, a natočil jej ke světlu. „Prohlédni si Rybys,“ řekl Elias. „Jenom na chvilku.“
Jednou se chlapec rozpomene. Něco, nějaký odblokovací stimul spuštěný v chlapci podle jím předem daného scénáře, spustí anamnézi – ztrátu amnézie – a všechny jeho vzpomínky se dostaví zpět: jeho početí v soustavě CY30 -CY30B, období v děloze Rybys, kdy bojovala se strašlivou nemocí, cesta na Zemi, možná i výslech. V matčině lůnu Manny radil všem třem: Herbu Asherovi, Eliasi Tateovi i samotné Rybys. Potom ale přišla ta nehoda, pokud to opravdu nehoda byla. A v jejím důsledku poškození.
A v důsledku poškození ztráta paměti.
Do školy jeli místním vlakem. Přivítal je malý afektovaný mužíček, jistý pan Plaudet. Byl zapálený pro věc a hned zkraje si chtěl s Mannym potřást rukou. Elias Tate na něm okamžitě poznal, že pracuje pro vládu. Nejprve si s vámi potřásají rukama, potom vás zamordují.
„Tak ty jsi ten Emmanuel,“ pronesl Plaudet a zářil jako sluníčko.
Na oploceném dvorku školy si hrálo několik malých dětí. Chlapec se nesměle tiskl k Eliasi Tateovi. Očividně si chtěl hrát, ale bál se.
„To je moc pěkné jméno,“ poznamenal Plaudet. „Umíš říct, jak se jmenuješ, Emmanueli?“ Naklonil se nad chlapce. „Umíš říct ‚Emmanuel‘?“
„Bůh s námi,“ odpověděl chlapec.
„Prosím?“ nechápal Plaudet.
„To je význam jména ‚Emmanuel‘,“ vysvětloval Elias Tate. „Proto je jeho matka vybrala. Zahynula při leteckém neštěstí, ještě než se narodil.“
„Byl jsem v syntetické děloze,“ ozval se Manny.
„Je příčinou té poruchy –“ chtěl se Plaudet zeptat, ale Elias Tate ho gestem ruky zarazil.
Zaskočený Plaudet začal listoval secvaknutými stránkami strojopisných poznámek. „Takže... vy nejste chlapcův otec. Jste jeho prastrýc.“
„Jeho otec je uložen v kryostatu.“
„Ta samá nehoda?“
„Ano,“ odvětil Elias. „Čeká na slezinu.“
„Je zvláštní, že za šest let nebyli schopni nalézt –“
„Nehodlám probírat smrt Herba Ashera v chlapcově přítomnosti,“ řekl Elias.
„Ví, že jeho otec bude zase žít?“ zeptal se Plaudet.
„Jistěže ví. Zůstanu tu několik dní, abych viděl, jak zacházíte s dětmi. Pokud nebudu spokojený, pokud budete používat příliš hrubé síly, beru Mannyho odtud, zákon nezákon. Předpokládám, že mu budete do hlavy vtloukat stejné zhovadilosti, jakými obvykle krmí děti v podobných školách. Nejsem z toho příliš nadšený, ale ani mě to nijak zvlášť netrápí. Pokud budu se školou spokojený, dostanete peníze na rok dopředu. Vůbec se mi nelíbí, že tu má chlapec studovat, ale takový je zákon. Vám osobně to nijak nezazlívám.“ Elias Tate se usmál.
Mezi bambusovými tyčemi, které lemovaly hřiště, se proháněl vítr. Manny naslouchal jeho zvuku a s napřímenou hlavou vraštil čelo. Elias ho poplácal po rameni a hlavou mu probleskla myšlenka, co asi chlapci vítr říká. Říká ti, kdo jsi? Prozradil ti tvé jméno?
Jméno, pomyslel si, které nemá nikdo vyslovit.
Dítě, holčička v bílých šatech přistoupila k Mannymu a podala mu ruku. „Ahoj,“ řekla. „Ty jseš tady novej, že jo?“
Vítr dál šelestil bambusem.
I když byl Herb Asher mrtvý a zmražený v kryonické nádrži, měl vlastní problémy. Před rokem ve skladu kousek od budov Cry-Labs Incorporated postavili krátkovlnný vysílač o výkonu padesát tisíc wattů. Z důvodů, které nikdo nedokázal objasnit, kryonická zařízení společnosti začala z blízkého zdroje zachycovat silný FM signál. Herb Asher, stejně jako všichni ostatní uložení v kryostatech Cry-Labs, musel celé dny i noci poslouchat obchoďákovou hudbu stanice, která sama sebe ráda nazývala „líbivým hudebním doprovodem“.
Momentálně na smysly mrtvých v Cry-Labs útočila smyčcová verze melodie ze Šumaře na střeše. Pro Herba Ashera to bylo obzvlášť nepříjemné, protože jeho cyklus byl zrovna ve fázi, kdy měl pocit, že je stále naživu. Jeho zmrzlý mozek mu před očima rozprostíral omezený archaický svět. Herb Asher si myslel, že je opět na malé planetě soustavy CY30-CY30B, kde se v oněch kritických letech staral o svůj dóm... kritických ve smyslu, že tehdy potkal Rybys Rommeyovou, po formálním sezdání s ní odletěl zpět na Zemi, byl podroben výslechu terranskými úřady, a aby toho nebylo málo, nechal se jakoby mimochodem zabít při letecké srážce, za kterou ani v nejmenším nemohl. A co hůř, jeho manželka zemřela způsobem, že ani transplantace orgánů už by jí nemohla pomoci. Její rozkošná hlavinka byla, jak Herbovi vysvětlil robotí doktor, rozštěpena vedví – typický robotí způsob vyjadřování.
Každopádně vzhledem k tomu, že si Herb Asher představoval sebe zpět ve svém dómu v hvězdné soustavě CY30 -CY30B, její smrt si neuvědomoval. Vlastně Rybys ještě ani neznal. Bylo to ještě před příchodem zásobovače, který mu přinesl novinky o Rybys, žijící tehdy ve svém vlastním dómu.
Herb Asher ležel na kavalci a poslouchal svoji oblíbenou pásku Lindy Foxové. Snažil se najít vysvětlení pro zvuk na pozadí tvořený přeslazenými smyčci, které přehrávaly kusy z té či oné notoricky známé operetky, broadwayského muzikálu nebo jiného braku z konce dvacátého století. Přijímací a nahrávací jednotka bude podle všeho potřebovat generálku. Možná původní signál, který si stáhnul na pásku, uskočil z frekvence. Sakra, pomyslel si zničeně. Teď se na to budu muset podívat. To znamená zvednout se, najít nářadí, vypnout přijímací a nahrávací zařízení – prostě něco dělat.
Mezitím se zavřenýma očima naslouchal hlasu Foxové:
„Zanechte pláče, smutné prameny,
nač proléváte slzí proud?
Jen pohleďte, jak sněžné hřebeny
nebeské slunce nechá opadnout.
Však mého slunce andělský zrak,
jenž sladce spí,
vaše nářky nevidí...“
Byla to ta nejlepší písnička, jakou kdy Foxová nazpívala. Pocházela z Třetí a poslední knihy loutnových skladeb Johna Dowlanda, který žil ve stejné době jako Shakespeare a jehož hudbu Foxová upravila pro dnešní svět.
Ta interference ho dráždila. Dálkovým ovladačem navztekaně zastavil převíjení pásky. Avšak, mirabile dictu, přeslazená smyčcová hudba pokračovala i poté, co Foxová umlkla. Zavrtěl hlavou a vypnul celý audiosystém.
Ale ani potom Šumař na střeše pro osmdesát sedm smyčců neustal. Jeho zvuk vyplňoval celý prostor malého dómu a byl slyšet i přes škvrdlení vzduchového kompresoru. A potom si uvědomil, že Šumaře na střeše poslouchá už – Bože na nebi – nějaké tři dny.
To je k zbláznění, pomyslel si Herb Asher. Trčím tady ve vesmíru miliardy mil od domova a v jednom kuse poslouchám osmdesát sedm smyčců. Něco je špatně.
Vlastně toho za poslední rok bylo špatně požehnaně. Udělal tu donebevolající pitomost, že emigroval ze soustavy Sol. Nějak si neuvědomil, že má automaticky zakázáno se do ní příštích deset let vrátit. Tímhle způsobem dvojí stát, který v soustavě vládl, zaručoval odliv lidí na jedné straně, ale žádný příliv na druhé. Jedinou další alternativou pro něj bylo narukovat, což znamenalo jistou smrt. BUĎTO MAŽ, NEBO SE SMAŽ – tak zněl slogan vládních televizních reklam. Buďto jste emigrovali, nebo vás usmažili v nějaké zbytečné válce. Vláda se už ani neobtěžovala válčení obhajovat. Prostě vás vyslali ven, zabili vás a doma pak rekrutovali náhradu. Tohle všechno přišlo po sjednocení komunistické strany a katolické církve v jediný megaaparát se dvěma hlavami státu jako ve starověké Spartě.
Tady se alespoň nemusel bát, že ho vláda zavraždí. Samozřejmě ho mohl zabít jeden z krysovitých autochtonů planety, ale zas takové nebezpečí to nebylo. Zatím se nestalo, že by někdo z těch několika zbývajících autochtonů zavraždil nějakého z lidských osadníků, kteří disponovali mikrovlnnými vysílači a psychotronickými zesilovači, imitací jídla (alespoň Herb Asher tomu tak říkal – chutnalo opravdu hrozně) a dalšími pochybnými technickými vymoženostmi, které jednoduší autochtoni nebyli s to pochopit a vlastně se o to ani nesnažili.
Vsadím se, že mateřskou loď mám teď přímo nad hlavou, pomyslel si Herb Asher. A pálí na mě Šumaře na střeše ze svého psycho tronického děla. Jen tak z plezíru.
Vstal z kavalce, dopotácel se k ovládacímu panelu a prozkoumal obrazovku radaru číslo tři. Podle ní se mateřská loď nenacházela nikde poblíž. Takže tím to nebylo.
To je divné, říkal si. Jasně viděl, že audiosystém je správně vypnutý, ale zvuk se stejně rozléhal po celém dómu. Navíc jako by nevycházel z jednoho konkrétního bodu. Připadalo mu, že se na všech místech projevuje stejně.
Usadil se k panelu a kontaktoval mateřskou loď. „Vysíláte Šumaře na střeše?“ zeptal se operátorského modulu.
Po chvíli ticha se ozvalo: „Ano, máme videonahrávku Šumaře na střeše s Chaimem Topolem, Normou Craneovou, Molly Piconovou, Paulem –“
„Ne,“ přerušil ho. „Co právě dostáváte z Fomalhautu? Něco čistě ve smyčcích?“
„Vy budete Pátá stanice. Ten fanda Lindy Foxové.“
„Takhle mi říkají?“ podivil se Asher.
„Vyhovíme vašemu přání. Připravte se na vysokorychlostní příjem dvou nových audiopásek Lindy Foxové. Máte spuštěné nahrávání?“
„Jde mi o něco jiného,“ řekl Asher.
„Spustili jsme vysokorychlostní vysílání. Děkujeme.“ Operátorský modul mateřské lodi se odmlčel. Herbu Asherovi se v uších začaly ozývat enormně zrychlené zvuky, jak mateřská loď vyhověla požadavku, který nevznesl.
Když vysílání z mateřské lodi skončilo, znovu kontaktoval operátorský modul. „Už deset hodin v kuse mi tu běží ‚Sňatková tetička‘,“ vyjel po něm. „Mám toho po krk. Přeposíláte mi sem signál z nějakého satelitu?“
Operátorský modul mateřské lodi odpověděl: „To je má práce, neustále přeposílat signál z nějakého –“
„Končím,“ řekl Herb Asher a přerušil spojení.
Za průhledem dómu si všiml shrbené postavy, která se ploužila zmrzlou pustinou. Autochton svírající jakýsi umouněný raneček. Zřejmě ho zrovna šel někomu zanést.
Herb Asher stiskl tlačítko domovního telefonu a zavolal: „Pojď sem na chvilku, Cleme.“ Tak lidští osadníci říkali autochtonům. Všem, protože všichni vypadali stejně. „Potřebuju slyšet něčí názor.“
Autochton se ušklíbl, došoural se až ke dveřím dómu a dal znamení pro vstup. Herb Asher spustil závěrový mechanismus a otvor zaplnila přechodová membrána. Autochton zmizel uvnitř. Pár okamžiků nato už stál v dómu, nevrle ze sebe setřásal krystalky metanu a mračil se na Herba Ashera.
Asher vytáhl překládací počítač a řekl autochtonovi: „Bude to jen chvilka.“ Jeho analogový hlas vycházel z přístroje v podobě série klapavých zvuků. „Mám tady zvukovou interferenci, které se nemůžu zbavit. To je práce tvých lidí? Poslouchej.“
Autochton se zaposlouchal a vraštil přitom svůj tmavý hlízovitý obličej. Nakonec prohlásil: „Nic neslyším.“ Jeho hlas zněl v angličtině nebývale příkře.
„Lžeš,“ obořil se na něj Herb Asher.
Autochton opáčil: „Nelžu. Možná vám z té izolace přeskočilo.“
„Izolace mi jen prospívá. Navíc nejsem izolovaný.“ Přece mu dělala společnost Foxová.
„Takových už jsem viděl,“ pokračoval autochton. „Osadníci, jako jste vy, najednou začali slyšet hlasy a mít vidiny.“
Herb Asher vytáhl svoje stereo mikrofony, spustil nahrávání magnetofonu a pozoroval indikátory zvukového signálu. Nic neukazovaly. Nastavil příjem na maximum. Opět žádné hodnoty. Ručičky se ani nehnuly. Asher si odkašlal a ručičky okamžitě vystřelily a diody signalizující přehlcení se červeně rozsvítily. Magnetofon z nějakého důvodu přeslazenou smyčcovou hudbu nezaznamenával. Byl teď zmatenější než kdy předtím. Autochton ho pobaveně sledoval.
Asher začal do stereo mikrofonů zřetelně artikulovat: „‚Ó pověz mi všechno o Anně Livii! Chci slyšet všechno o Anně Livii! Nu tak, znáš Annu Livii? Ovšem, všichni známe Annu Livii. Pověz mi všechno. Povídej hned. Je to k chcípnutí. Tak tedy víš, jak se ten starej chlop zjančil a co proved. Ano, vím, jen dál. Per o všecko pryč a necákej! Vyhrň si rukávy a rozvaž řečopásky. A nevrážej do mne zadkem – hup – když se shýbáš. Tak ať už to bylo, co chtělo –‘“
„Co to je?“ nechápal autochton, který poslouchal překlad do svého jazyka.
Herb Asher mu s úsměvem odpověděl: „Jedna slavná terranská kniha. ‚Pohleďte, pohleďte, jak se stmívá. Mé vzletné větve zapouštějí kořeny. A můj zkřehlý korpus tuhne v kámen. Katoryj čas? Kat to ví, ďas? Kolik je století? Brzo bude veser. Zdá se to věčnost, co oka moje –‘“
„Ten chlap je cvok,“ utrousil autochton a obrátil se k odchodu.
„To jsou Plačky nad Finneganem,“ řekl Herb Asher. „Doufám, že ti to počítač správně přeložil. ‚Neslyším pro šum vod. Šepotavých vod. Třepotaví netopýři, hraboši maří řeč. Hoj! Ještě nejdeš dom? Cože, Beneš Tom? Neslyším –‘“
Autochton odešel v přesvědčení, že Herb Asher přišel o rozum. Asher ho sledoval průhledem. Autochton rozhořčeně kráčel pryč.
Herb Asher opět stiskl tlačítko a zakřičel do domovního telefonu na vzdalující se postavu: „Myslíš si, že James Joyce byl blázen, že jo? Fajn. Tak mi vysvětli, jak mohl zmínit ‚řečopásky‘, tedy audiopásky, v knize, kterou začal psát v roce 1922 a dokončil v roce 1939. Ještě než byly vynalezeny magnetofony! To ti připadá šílené? Jeho postavy taky sedí u televize – v knize, která začala vznikat čtyři roky po první světové válce. Podle mě byl Joyce –“
Autochton zmizel za kopcem. Asher pustil tlačítko domovního telefonu.
Není možné, aby Joyce psal o „řečopáskách“, pomyslel si Asher. Jednou o tom napíšu článek. Dokážu, že Plačky nad Finneganem jsou vlastně informační báze založená na systémech počítačové paměti, které existovaly až sto let po Joyceovi. Že Joyce byl napojený na kosmické vědomí, ze kterého čerpal inspiraci pro celé své dílo. Zaručí mi to nesmrtelnou slávu.
Jaké to asi muselo být, uvažoval, poslouchat Cathy Berberianovou, jak předčítá z Odyssea? Škoda, že nenatočila celou knihu. Ale zato máme Lindu Foxovou...
Magnetofon stále nahrával. Herb Asher zahlaholil: „Řeknu hřmotné slovo o stu písmen.“ Ručičky indikátorů zvuku se poslušně zhouply. „Takže,“ spustil Asher a zhluboka se nadechl, „tohle je hřmotné slovo o stu písmen z Plaček nad Finneganem. Zapomněl jsem, jak je.“ Přesunul se k polici s knihami a vyndal z ní kazetu s Plačkami nad Finneganem. „Neřeknu ho zpaměti,“ prohlásil, načež vložil kazetu do přehrávače a převinul ji na první stranu textu. „Je to nejdelší slovo v anglickém jazyce,“ dodal. „Zvuk, který se ozval, když ve vesmíru nastal prvotní rozkol, kdy část poničeného kosmu propadla temnotě a zlu. Nejprve jsme měli Rajskou zahradu, jak zmiňuje Joyce. Joyce –“
V jeho radiopřijímači to zapraskalo. Volal mu provianťák, že se má připravit na převzetí zásilky.
„...probudil?“ ozval se hlas z rádia očekávající kladnou odpověď.
Styk s dalším člověkem. Herb Asher se instinktivně přikrčil. Prokrista, prolétlo mu hlavou. Roztřásl se. To ne, říkal si v duchu.
Prosím, jen to ne.
