Recenze filmu Rádio Svobodný Albemut

Musím se přiznat, že Rádio Svobodný Albemut nepovažuji za literární skvost, a to ani v rámci Dickova kánonu. Přestože je Albemut mnohými považován za osobnější a zároveň čtenářsky přístupnější dílo než pozdější VALIS, z textu románu je více než patrné, že v roce 1976 ještě Dick nebyl schopen patřičného odstupu od svých mystických zážitků z února a března 1974 a že jeho prvnímu beletristickému pokusu o vypořádání se s nimi chybí nadsázka, sebeironie a především humor, které z VALISe dělají to, čemu Američané říkají page-turner.

Podobně jako Horselovera Fata ve VALISu představuje v Rádiu Svobodný Albemut Dick své alterego jménem Nicholas Brady, typicky dickovského malého človíčka, který jedné noci dostane tajemné vnuknutí dát výpověď v obchodě s gramofonovými deskami, sebrat svoji rodinu a přestěhovat se z Berkeley do Los Angeles. Philip Dick, jako další postava románu, odchází z Berkeley za svým přítelem a z pozice sci-fi spisovatele mu pomáhá dobrat se podstaty jeho stále častějších a stále palčivějších vizí.

Paralelním motivem k pátrání po původu „hlasu z hvězd“, jak své zážitky Nicholas Brady později nazve, je odboj proti totalitnímu režimu, který ve Spojených státech na konci šedesátých let nastolil prezident Ferris Fremont (jehož předobrazem byl Dickem nenáviděný prezident Richard Nixon). Amerika podle Rádia Svobodný Albemut je světem strachu, špiclování, zlovůle moci a koncentračních táborů pro ty, kdo by se snad chtěli systému vzepřít. VALIS, jak Nicholas Brady nazývá inteligentní entitu, jež mu prostřednictvím snových obrazů předává informace, však Nicholase svede dohromady s tajemnou Sadassou Silvií, s jejíž pomocí má osvobodit zotročené lidstvo od útisku novodobého Říma. Impérium totiž neskončilo...

Ačkoliv si filmová adaptace Albemutu odbyla svou premiéru na Mezinárodním filmovém festivalu v Sedoně již v únoru 2010, snímek se zatím nedostal do běžné distribuce a bývá promítán jen festivalovým divákům. Stejně tomu bylo i v případě anglické premiéry definitivního sestřihu filmu, která proběhla v rámci letošního ročníku Festivalu sci-fi filmu v Londýně za osobní účasti scénáristy, režiséra a producenta filmu Johna Alana Simona.

Kino Apollo Cinemas na Piccadilly Circus v Londýně - zde se projekce konala

John Alan Simon - producent, scénárista a režisér filmu

Kdybych měl vyzdvihnout největší pozitivum a největší negativum filmového Albemutu, obojí by byla věrnost jeho předloze. Zatímco se v podstatě všechny novější adaptace Dickových děl ostentativně chlubí značkou kultovního spisovatele, mnohé z nich si ze své předlohy ponechávají jen malou část (pokud vůbec něco, viz obludnost jménem Next), na kterou naroubují v podstatě cokoliv, co ten který tvůrce, nebo spíš ta která produkční společnost, považuje za momentálně divácky atraktivní. Albemut je z tohoto pohledu čestnou výjimkou, která téměř ze sta procent kopíruje postavy, situace a děj románu, bez ambic si cokoliv zásadního přimýšlet nebo měnit (pokud nepočítám například fakt, že příběh se místo v šedesátých a sedmdesátých odehrává v osmdesátých a devadesátých letech dvacátého století, což pro děj samotný nic neznamená).

To, co mělo sloužit jako pocta autorovi, se ovšem stalo značně dvousečnou zbraní. Přestože román Rádio Svobodný Albemut obsahuje objektivně více dějového materiálu než VALIS, to, co drží knihu pohromadě, je především osobité vypravěčské pásmo, jehož jsou jednotlivé epizody putování Philipa a Nicholase za svobodou a osvícením součástí. Kniha v průběhu děje osobu vypravěče dvakrát změní, aby mohla čtenářům nabídnout různé pohledy na tytéž události a dostatečně je seznámit s vnitřním životem hlavních postav. Akce na mnoha místech ustupuje do pozadí a stává se jen nositelem vypravěčových úvah. Stěžejní složka románu je tedy bez zásadních zásahů v podstatě nezfilmovatelná. A jelikož programovým východiskem autorů bylo k podobným zásahům nepřistupovat, filmovému diváku je spíše než plnohodnotný příběh nabídnut pouze jakýsi sled scén, který v posledku není o mnoho víc než souborem svých částí.

Problém ovšem není jen v tom, co se z knihy do filmu dostalo a co se do něj dostat nemohlo, ale také jak autoři s původním Dickovým materiálem naložili. Pokud mohu být osobní, vrcholem románu pro mě je Nickův rozhovor s VALISem v kapitole dvacet tři, z něhož ohromujícím způsobem vyzařuje nezměrná a všeobjímající láska otce (VALISe) k synovi (Nicholasovi). Místo VALISe si dosaďte Boha, místo tisíciletého satelitu obíhajícího Zemi Krista, a zjistíte, že čtete kapitolu evangelia. Po této pasáži čtenář naplno pochopí, proč se Nick nemůže vzdát svých vizí a proč mu stojí za to postavit se pozemské vládě třeba i za cenu smrti. Nedokážu zdůvodnit proč, ale odpovídající - značně zkrácená - scéna z filmu zkrátka nefunguje. Takto ani jinak. Nevyvolává vůbec nic.

K jakési podivné sterilitě snímku přispívá nemalou měrou i jeho technické zpracování. Nemluvím ani tak o tricích ve stylu devadesátých let, které jsou v podstatě funkční a inteligentního diváka nízkorozpočtového filmu neurazí (záběry na samotný satelit obíhající Zemi jsou dokonce velmi působivé). Problémem je spíš nenápaditá kompozice většiny záběrů, při kterých kamera téměř vždy z univerzálního úhlu, při univerzálním zaostření a z univerzální vzdálenosti snímá dvě, maximálně tři postavy, které sedí za stolem a o něčem tu více, tu méně zapáleně diskutují. Interiérové scény jsou občas proloženy krátkým záběrem na budovu, v níž se bude následující segment odehrávat, což mi ze všeho nejvíc evokovalo sitcomy z konce devadesátých let (nebo ty současné novácké). Při dvouhodinové stopáži a na velkém plátně se tento postup stává pro diváka naprosto ubíjejícím.

Samotné herecké výkony bohužel výsledný dojem zásadně nezlepší. Jonathan Scarfe a Shea Whigham jako Nick a Phil jsou ucházející, ale neoslní. Katheryn Winnick podává jako Nickova manželka sice pozoruhodný výkon, ovšem její postava nedostane ve filmu příliš prostoru. Paradoxně nejsilnější scéna, kterou ve filmu má, je moment téměř na samotném začátku, kdy Rachel Philovi se slzami v očích oznamuje, že vážně uvažovala o opuštění Nicka, ale těhotenství rozhodlo za ni. Jedná se o jednu z mála scén bez přímé knižní předlohy, což jen potvrzuje, že kdyby se scénárista a režisér v jedné osobě alespoň čas od času od knihy vzdálil, svému snímku by jedině prospěl.

Obsazení Alanis Morissette do role Silvie Sadassy (jméno a příjmení jsou oproti románu prohozené) zůstává spíše záhadou a její hraní (myslím herectví, i když k hraní na kytaru taky dojde) alespoň pro mě nedokáže vyprodukovat náboj, který její postava potřebuje. Silvia jakožto (podle románu) asi dvacetiletá dívka, dost možná umírající na rakovinu, která potají vede protivládní odboj, má vyvolávat jakousi hořkosladkou směs lítosti, magické přitažlivosti a do značné míry i posvátné úcty. Je ženou z Nickových snů, moudrou, tajemnou, ale zároveň velmi lidskou, nezkušenou a zranitelnou (pro zajímavost toto je její skutečná předloha, která se ve VALISu znovu objeví pod jménem Sherri Solvigová a v Božské invazi jako Rybys Rommeyová). Zejména filmová verze jejího setkání s Philem těsně před její popravou, při kterém je v románu sice zlomená a vyděšená, ale současně si uchovává dostatek síly, aby dokázala vtipkovat o literatuře a smrti a poskytnout Philovi útěchu, má ovšem spíš charakter zklamání než jakéhokoliv emocionálního vrcholu.

Světlou výjimkou zůstává Hanna Hall coby policejní dobrovolnice Vivian Kaplanová, která bravurně ztvárňuje dickovskou mrchu, schopnou bez nejmenších skrupulí použít svoje tělo jako vražednou zbraň, pokud tím poslouží své věci. Brigádnici z lékárny s křesťanskou rybou na krku, která Nickovi trpícímu bolestí zubu doveze analgetika (setkání s touto dívkou, doprovázenému tajemným paprskem vycházejícím z jejího přívěsku, později skutečný Philip K. Dick přisuzoval zásadní význam pro svůj duchovní život), si zahrála Ashley Greene, která po natočení Albemutu vstoupila do širšího povědomí rolí Alice ve filmové sérii Stmívání (její úloha ale zásadně nepřekračuje těch pár slov z traileru).

Z filmu Rádio Svobodný Albemut bezesporu vyzařuje láska k Philipu K. Dickovi a jeho dílu. Nesnaží se být senzační a nehraje si na nic, co není. Je veden upřímnou snahou poskytnout divákovi to, co mu před více než dvaceti lety poskytl původní román. Jestli se snímek někdy dostane do běžné distribuce, rozhodně bych se nebál doporučit svým ujetějším přátelům a známým na něj zajít, a až vyjde na DVD nebo Blu-Rayi, budu mezi prvními, kdo si ho objedná. Obávám se ovšem, že právě svým lpěním na své předloze, která sama o sobě není běžnému čtenáři příliš přístupná, se snímek nemá šanci vymanit ze statusu obskurní záležitosti určené především skalním příznivcům Philipa K. Dicka.

Více o knize Rádio Svobodný Albemuth.

Koupit knihu Rádio Svobodný Albemuth.