Božská trilogie

Je tak trochu v módě svalovat neuchopitelnost a bizarnost Dickových knih na autorův ne zcela harmonický život. Psychická porucha, brzká otcova smrt a nejednoznačný vztah k matce, chudoba, drogy, vždy neomylně špatný výběr životních družek, to všechno se na Dickovi nesmazatelně podepsalo – a dá se v jeho románech a povídkách najít. Jsou pesimistické, depresivní, plné orwellovských, nevídaně fantaskních vizí a světů, které ze všeho nejvíc připomínají špatný trip, a hrdinů-outsiderů polykajících více prášků než Gregory House, kteří svým konáním neodvratně směřují do náruče dobrovolné smrti. A jen málokdy najdete sympatickou ženskou postavu.

Jenže v pozadí toho všeho problikává nadhled a humor, temný jako bezhvězdná noc, který Dicka usvědčuje, že se z jeho strany vždycky jednalo o hru, již měl plně pod kontrolou. Mějte to na paměti, když budete číst jeho Božskou trilogii. Je to důležité.

Existuje Bůh?

První díl VALIS (1981) napsal Dick na konci sedmdesátých let. Hlavním hrdinou a vypravěčem je sám autor, kterému se po sebevraždě přítelkyně rozdvojila osobnost, takže veškeré deprese, jimiž prochází, nezažívá on, ale jeho alter ego Horselover Fat. Ten byl navíc obdařen silným a přesvědčivým náboženským viděním v podobě růžového paprsku, který mu vstoupil do hlavy a umožnil mu komunikovat s Bohem. Tato zkušenost Fata dovedla k závěru, že se blíží doba příchodu nového Spasitele, jehož identitu je třeba odhalit. Zároveň se ale pokouší odpovědět si na základní otázku: Existuje Bůh, a pokud ano, odkud vlastně přišel? Z budoucnosti? Z vesmíru? Nebo je Fat pouhý blázen a to, co prožívá, jsou feťácké halucinace?

VALIS se na první pohled tváří jako detektivka (často také bývá za teologickou detektivku označován) – a využívá i mnohé formální postupy tohoto žánru. Dick čtenáři předestírá jednu přesvědčivou hypotézu za druhou, aby ji následně, když už ji dostatečně zdůvodnil, zcela vyvrátil. Fatovo značně vyšinuté učení vyjádřené traktátem „Cryptica Scriptura“, jejž neustále sepisuje, je pak prapodivnou směsicí věrouk ze všech možných lidských epoch, podpořenou rozličnými citáty (Bible, Zarathuštra, kniha I-ťing, Goethe, C. S. Lewis, Wagnerova opera Parsifal). Závěr je pak překvapivý: za všechno můžou ženy, neboť právě ony jsou synonymem chaosu, který kolem panuje. Teprve až převládne racionální mužský prvek, vše se vrátí k řádu a nastane Zlatý věk.

Jenže takhle jednoduché to není a možných interpretací toho, co Dick svým dílem mínil, je mnoho. VALIS je totiž nesmírně podnětné a dobrodružné čtení – ne ve smyslu dějovém, ale spíš významovém. A hlavně, pořád není jasné, kolik z toho všeho myslel Dick vážně a kdy si utahoval třeba ze svého vztahu k ženám či z intelektuálů, kteří jsou schopni donekonečna rozebírat religiózní význam toho, proč jejich kočku přejelo auto.

Jaký je vztah Boha k člověku?

Pokud byl VALIS především traktát vystavěný na pozvolném budování základů jakési pokřivené „věrouky“, druhý díl trilogie, Božská invaze (The Divine Invasion, 1981), je založen na putování, hře a dialogu. Jeho prvním účastníkem je bůh Jahve, který byl ze Země vypuzen Satanem (zde Beliálem) na nehostinnou planetu v soustavě CY30 – CY30B, aby se posléze vrátil v podobě předčasně narozeného chlapce Emmanuela, trpícího amnézií.

Protihráčem nebo průvodcem mu je dívenka Zina, která rozhodně není tou, jíž se zdá zpočátku být. Jejich vzájemný rozhovor vedený během cesty po různých verzích světů (paralela k Dantově Božské komedii není v názvu knihy náhodou), prokládaný všemožnými sázkami, směřuje nejen k Emmanuelově postupnému uvědomování si, kdo je, ale zároveň k definování toho, jaký vztah by měl Bůh zaujmout k člověku...

Božská invaze je čtenářsky daleko stravitelnější a dějovější než VALIS. Je jakousi prenatální verzí Matrixu, kde realita, již žijeme, je pouhá iluze, kterou mohou božské entity libovolně ovlivňovat a měnit. Všechny „obyčejné“ postavy románu (především Emmanuelovi rodiče) tak fungují jako loutky v rukou mocných a plynule přecházejí z jednoho světa do druhého. Jejich život je přitom neodvratně řízen tím, která entita (Jahve, Beliál) je zrovna u moci. Oproti VALISu je v „Invazi“ božská existence brána jako neoddiskutovatelný fakt, a tak má Dick prostor zabývat se i vzájemným vztahem Boha a lidské společnosti jako celku.

Paradoxně dochází k závěru, že na obou stranách spektra (komunistická strana, církev) je to úplně stejné – vždycky jde o pragmatickou moc a nadvládu nad světem, protože obě organizace jsou plně pod vlivem Beliála. A že ve světě, kde je Beliál uvězněn, nemá ani jedna z nich hmatatelný vliv.

V čem spočívá smysl víry?

S třetí částí cyklu je to trochu složitější. Někteří za ni považují fragment románu The Owl in Daylight, jiní pak Převtělení Timothyho Archera (Transmigration of Timothy Archer, 1982). Důvodem této nejistoty je nejspíš skutečnost, že „Převtělení“ není román o Bohu jako takovém, ale především o víře a osudovosti.

Timothy Archer je episkopální biskup, který ztratil víru. Zapříčinily to takzvané sádochovské svitky, objevené v Izraeli, jež nevratně dokázaly, že věty přisuzované Ježíši Kristu někdo vyslovil minimálně dvě stě let před jeho narozením. Archer ale nutně víru potřebuje, a tak postupně propadá okultnímu bludu, že jeho syn, který před časem spáchal sebevraždu, se vrací ze záhrobí, aby mu předal důležitou zprávu. Přes médium se pak biskup dozví, že má zemřít dřív, než dokončí své životní dílo. Rozhodne se osud porazit a vrací se do Izraele probádat, jak to s Ježíšem Kristem doopravdy bylo.

„Převtělení“ je oproti oběma předchozím knihám především klasicky vystavěný příběh, plný smutku, ale i ironie. Formou flashbacků jej vypráví Archerova snacha Angel, která se ani po letech není schopná smířit s tím, že všichni její přátelé a příbuzní postupně zemřeli a ona tomu nezabránila. Klíčovou myšlenkou, opět umně zaobalenou do spousty citátů (Bible, Goethův Faust, Büchnerův Vojcek, Dantova Božská komedie) zde je, že každý člověk nutně potřebuje v něco věřit – a že pokud víru ztratí, stane se z něj pouhý přežívající stroj, mechanicky vykonávající rutinní činnosti. Obloukem se tak Dick vrací i k tématu, co dělá člověka člověkem, jemuž věnoval nemalou část tvorby.

Často ve svých recenzích píšu, že kniha kromě základního příběhu obsahuje myšlenkový přesah. Už jenom z náznaků v tomto článku je jasné, že v Dickově Božské trilogii je myšlenkového přesahu tolik, že by to jiným vystačilo na celou spisovatelskou kariéru. A je jen na čtenáři, co si z té přehršle vybere a kam jej stezky dobrodružného pátrání po smyslu Dickových knih zavedou.

Řekl bych, že právě to je nezvratný důkaz autorovy nesmrtelnosti a geniality.

Rádio Svobodný Albemut

Rádio Svobodný Albemut (Radio Free Albemuth, 1985) napsal Dick v roce 1976. Nakladatel knihu odmítl vydat, a tak se ke čtenářům dříve dostala její přepracovaná verze – VALIS. „Albemut“ pak poprvé vyšel až po autorově smrti. Kniha by se dala chápat jako určitý klíč k VALISu. Obsahuje mnoho motivů, které se později objevují v Božské trilogii, jenže ve formě čtenářsky přístupného špionážního románu. Hlavním hrdinou je Nicholas Brady, člověk, k němuž ve snech promlouvá podivná entita, která může být umělou inteligencí z planety Albemut, ale třeba také Bohem. Nicholas je totiž vyvolený, který dostal za úkol osvobodit Spojené státy z područí totalitního režimu reprezentovaného fanatickým prezidentem Ferrisem F. Fremontem (což je velice průhledná, ale mnohem ďábelštější verze Richarda Nixona). „Albemut“ je vyprávěn lineárním způsobem a také valisovská věrouka není zdaleka tak propracovaná. Nicméně pro pochopení Božské trilogie je jeho přečtení v podstatě nezbytností.